Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Úterý 13. října až středa 14. října - přeprava po ose Litvínov-Dubaj-Peking
Autobus mne dovezl z Mostu do Prahy na Dědinu, kde neexistuje možnost koupit si lístek MHD. Z mého služebního mobilu si ho též nekoupím, tak jsem na letiště dojel na černo. Chvilku mi trvalo, než jsem objevil zbytek zájezdu a hlavně Brka, který rozdával šusťákovky v bezpečném úkrytu za sloupem. S pár minutami zpoždění jsme se vznesli nad Prahu. Pokoušel jsem se uhodnout, kteří z cestujících patří mezi 59 účastníků našeho zájezdu. Dost lidí jsem znal z orienťáku, ale skupina těch, se kterými jsem se potkal úplně poprvé, byla poměrně početná. Dle očekávání jsme neletěli nejkratší trasou přes Sýrii, ale objížďkou přes Turecko a Irán:
Z Kaspiku na nás žádnou raketu neposlali, takže po necelých 6 hodinách letu jsme přistáli v Dubaji. Tam nás čekal vlakový přesun mezi dvěma terminály. Málem jsme při tom ztratili Honzu Sklenáře, naštěstí vše dobře dopadlo. Na návazný spoj jsme zde museli počkat několik hodin, dopravce (Emirates) nám proto k letence přibalil voucher na jídlo a pití. Byl použitelný pouze ve vybraných stáncích, ne všechny se nám podařilo objevit. Po půlnoci stejně nikdo moc velký hlad neměl, já do sebe nacpal nějaký wrap s limonádou.
Na letišti mají WiFi, ale zadarmo je pouze po dobu 60 minut. Připojit se nebylo úplně jednoduché, skoro všichni museli požádat v infocentru o asistenci. Hodina mi jen tak tak stačila na vyřešení nejpalčivějších problémů se sestavováním seznamu sportovců kvalifikovaných na rogainingové MS 2016. Ranní ptáče dál doskáče, my naskákali do dalšího éra (odlet 4:10). Po pár hodinách letu jsme vletěli do tmy a museli zatáhnout okénka. Většina z nás usnula. Kýžený přelet nad Himalájemi jsem sice nezaspal, ale sledoval jsem ho bohužel pouze na displeji mé palubní televize. Později už nám dovolili pokochat se alespoň nižšími velehorami:
Po sedmi a půl hodině letu jsme přistáli v Pekingu.
- Trasa přeletu Dubaj - Peking (doba letu 9 hod. 19 min.)
Zde mne čekala první srážka s čínskou byrokracií. Poté, co se mi na třetí pokus podařilo správně vyplnit osobní údaje a plán pobytu ve vstupním formuláři, jsem si stoupl do fronty a pozoroval přepážku, za kterou úřednice č. 031425 (její číslo jsem si opsal na boarding card) přísným pohledem kontroluje jednoho cestujícího za druhým. Kuk na fotku, kuk na obličej, ještě jednou pro jistotu, a potřetí… OK, další prosím. Když jsem přišel na řadu já, schválně jsem se po ní opičil a civěl do svého pasu spolu s ní. Rozesmála se již při druhém srovnávání a pustila mne dál.
Z letiště nás odvezly dva autobusy, jejichž řidiči zřejmě chtěli ušetřit za dálniční poplatek. Namísto avizovaných čtyřiceti minut jízdy jsme si užili více jak dvě hodiny v zácpě. Na závěr jsme si trošku zakroužili po centru, šoféři hledali příjezd k hotelu River View (GPS souřadnice: N39.94290° E116.44068°), a údajně se i báli, že se tam neotočí. Nakonec jsme zůstali stát na rohu rušné ulice, a čekali, až zahřmí. Pak konečně našeho průvodce napadlo, že bychom mohli dojít pěšky. 160 metrů.
Na recepci nám nejprve zabavili pasy (v Číně si je všude skenují na památku), a až poté vydali klíče od pokojů. Hned po ubytování jsme vyrazili do ulic. Objevili jsme hospodu, ve které nabízeli jídlo a točené čínské pivo. Povečeřeli jsme slepičí pařátky, houbičky, tofu, Kung-Pao (asi) a pár dalších neidentifikovaných pokrmů:
Po večeři jsme absolvovali krátkou procházku po okolí. Vraceli jsme se podél neosvětleného říčního koryta, a protože se nám nechtělo obcházet celý blok, přelezli jsme plot a použili zadní vchod budovy, kterou jsme považovali za hotel. Bohužel jsme trefili vedlejší barák. Jeho vnitřek mi připomínal nějakou banku, ale hlídači nás bez povšimnutí nechali vyjít ven na ulici.