Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pondělí 19. října - Potála a Džókhang
Zorganizovat prohlídku dvou nejvýznamnějších památek Lhasy, paláce Potála a chrámu Džókhang pro skupinu 59 lidí, nebylo vůbec jednoduché. Vstup do Potály je omezen na max. 15 osob. Víc lidí najednou by úzkými chodbami stejně neprolezlo, navíc by třeba mohli rozpoutat povstání, což je myslím v Tibetu zakázáno :-). Proto jsme byli rozděleni do čtyř skupin, a každá z nich šla do paláce v jiný čas. Nalosování jsme nemohli ovlivnit, takže některé partnerské dvojice musely zvládnout dočasné odloučení. Dvě a dvě grupy se poté musely dočasně spojit, na dopravu jsme měli jen dva autobusy. Polovina zájezdu začala exkurzí v Potále, druhá v Džókhangu, a pak jsme se vystřídali.
My šli nejprve do Potály, unikátního paláce, postaveného velmi primitivními prostředky. Materiál na stavbu donesli osli, nebo lidští nosiči. Obrovská jáma, která ve svahu za palácem zbyla po odtěženém stavebním kameni, byla naplněna vodou, a nazývá se „jezírko Dračího krále“.
Vyfasovali jsme vstupenku, opatřenou jménem a číslem pasu. Brko nám několikráte zdůraznil, že ani jedno nesmíme zapomenout. Přesto se jeden člověk musel vracet do hotelu taxíkem. Naštěstí v poslední skupině jsme měli jen 14 lidí, takže se vešel. Jako šestnáctý člen skupiny by asi měl smůlu.
V parku před areálem nám vyhrávala hudba z repráku, zabudovaného do plastové imitace šutru. Rentgenová kontrola na vstupu v naší tlupě odhalila několik zapalovadel a dokonce jeden dlouhý nůž. Zabavené věci naštěstí vraceli po prohlídce.
Nejprve jsme fotili v zahradách na úpatí kopce, poté jsme si prošli muzeum, které mapovalo dějiny tibetsko-čínské vzájemnosti. Alespoň mne se zdálo, že popisky obrazů, soch a dalších exponátů se pokouší dokázat, že čínský vliv v této oblasti panoval odjakživa (čínský císař např. vymyslel pojem Dalajláma. atp…). Na Wikipedii je tibetská historie podána trošku jinak, ale dějiny píší aktuální vítězové, a čínská invaze v roce 1951 byla na rozdíl od tibetského povstání v roce 1959 úspěšná.
My ale nepřijeli řešit tibetsko-čínský konflikt, naší jedinou ambicí bylo prohlédnout si sídlo dalajlámů. Třináctipatrová Potála byla postavena na skále tzv. Červeného pahorku. Skalní výčlenky přitom nebyly odstraněny, stavba dokonale vyplnila mezery mezi nimi. Palácový komplex se skládá z několika barevně odlišených částí. Červený palác je určen pouze k modlení a meditacím, v bílém jsou soustředěny ubytovací a hospodářské místnosti, a žluté budovy sloužily pouze dalajlámovi. Jak obarvují žluté zdi, jsem nezjistil, bílou omítku neustále obnovují primitivním, ale funkčním postupem. Zdi paláce jsou šikmé, takže na ně stačí vylít z okna dostatečný počet věder jačího mléka, smíchaného s medem. Červené zdi jsou obloženy proutím horské vrby. Tu stavitelé vkládali i mezi zdi, aby tlumila účinky zemětřesení. Protizemětřesný účel mělo i přidávání mědi do základů stavby. Průvodkyně nám tvrdila, že při posledním ničivém zemětřesení (duben 2015) zrovna prováděla výpravu v nejvyšším patře Potály. Venku padaly domy, ale oni si prý ničeho nevšimli.
Pohybovali jsme se v nadmořské výšce 3600 až 3700 metrů, a relativně strmé stoupání nahoru k paláci dělalo některým lidem problémy. Takovým turistům zde nabízí první pomoc - dýchací pytlíky naplněné vzduchem obohaceným o kyslík.
Na nádvoří před bílým palácem nám vstupenky směnili za permit do vnitřku sídla dalajlámy, kde už se nesmí fotit. Začal nám běžet časový limit na exkurzi (1 hodina během turistické sezony, jinak 2 hodiny). Co hrozí v případě jeho překročení, netuším. V popise vnitřností Potály nehodlám konkurovat wikipedii.
Prohlídka byla hodně hektická, já bych tam nejraději strávil i několik dní. Při sestupu dolů jsem si úspěšně vyfotil Lhasu a neúspěšně kamzíky, kteří pózovali ve svahu pod hradem.
Následoval společný oběd v restauraci pod Potálou, po něm jsme se přesunuli na hlavní náměstí a prošli si Džókhang, nejposvátnější a nejdůležitější chrám v Tibetu.
Dle legendy byl postaven pro dvě nevěsty zakladatele kláštera, krále Songtsän Gampo. Nepálská princezna Bhrikuti se za něj provdala dobrovolně, a jako věno přivezla svatý obrázek Akshobhya Buddhy. Čínský císař Taizong však svou dceru Songtsän Gampovi dát odmítnul, protože Tibeťany považoval za barbary. Navíc ohlásil, že dceru provdá za krále Duyu Hun. Uražený král Tibetu poté napadnul pohraniční oblasti Číny a pohrozil eskalací násilí. Zároveň císaři poslal dar na usmíření, a zopakoval svou nabídku. Taizongovi nezbylo než mu zaslíbit svou dceru Wencheng, která s sebou přinesla obrázek Sakyamuni Buddhy v podobě mladého prince.
Ani Džókhangu se nesmí fotit v interiéru, vstupní nádvoří a střecha s výhledem na Lhasu a okolí nám muselo stačit. Překvapila mne tam káď plná vody a peněz, jakoby se někdo chystal vařit peněžní polévku. To by teda byl vývar :-).
Střecha chrámu je pokryta pozlacenými plechy, zdobí ji čtyři zlaté rohy se zvonečky, které zvoní ve větru a soška zlatých jelenů s kolem dharmy. Samozřejmě nesmí chybět ani rudá vlajka.
Busem jsme se vrátili do hotelu, i když pěšky bychom tam asi došli rychleji.