Moje první áčka a skiadventure 2010
13. - 14. 2. 2010 Nové Město na Vysočině
Plán jsem vymyslel skvělý. Uteču co nejdřív z práce, přepravím se přes Prahu do Žďáru a tam povečeřím nějakou zvěřinovou dobrůtku v restauraci Hubertka. Vše klaplo perfektně, jenomže i na Hubertku se rozšířil vysočinský zlozvyk, že se večer téměř nikde nevaří. Kuchař měl zjevně podobný nápad jako já a opustil kuchyň ještě před pátou. Při konzumaci hovězího steaku v hotelu Artis na nádraží v Novém Městě jsem se jen nerad smířoval s tím, že na sobotu nenačerpám rychlost ze srnce, ale jen z krávy :-(. Zaskočili jsme ještě zdolat několik Černých hor, někteří šli spát, jiní ještě potřebovali domazat v nonstopáči.
Krátká trať začínala až odpoledne a já byl nalosován jako poslední áčkař. Jelikož to odporuje pravidlům, pořadatelé startovku ještě jednou překopali, ale oddílům rozdali starou verzi. Většina závodníků se tak až na startu dozvěděla, že už měli být dávno v lese. Startéři vše řešili operativně na místě, já si jen počkal o několik minut déle a do lesa jsem stejně vyrazil jako poslední.
Kvůli současně probíhajícím závodům Zlatá lyže jsme nemohli závodit na okruzích na Ochoze, staviteli se podařilo natěsnat celou trať mezi dvě paralelní cesty. Kromě pár pytlíků se jezdilo tam a zpátky po stejných stopách. Moje výsledky myslím opravdu odpovídají rychlejší krávě, nebo spíš bejkovi.
Nedělní pětihodinovku jsme s Čecháčkem začali výklusem na první povínnou kontrolu. Nebyla to zas taková výhra, ale aspoň jsme se neutavili hned v prvním kopci. I druhý postup jsme též vymysleli rafinovaně, po vyplužené lesní cestě, bohužel jsme minuli odbočku a přidali si kopec navíc (5 minut chyba). Na urolbovaných stopách se docela dobře bruslilo, vyplatilo se využívat lesní či vesnické asfaltky, ale na velké části plání vítr všechny stopy zavál. Zejména zkracovačka z Bohdalce na Sněžné (po zelené značce) byla pro mne na krátkých lyžích utrpením. Kromě času jsem tam ztratil i hodně sil a morál, při sjezdu do Milov mi to po zafoukané cestě nejelo. Zmátořil jsem se až ve stoupání na Dráteničky. Převýšení 140 m sice v mapě vypadalo hrozivě, ale na tvrdé stopě jsem se konečně sklouznul. Nahoře jsem začal cítit, že mi lyže nějak nejedou. Skluznice mi začala vysychat. To nejhorší už ale bylo za námi. Přestože jsme věděli, že nás čeká penalizace, zajeli jsme ještě pro dvacetibodovou kontrolu za Třemi Studněmi s tím, že hlavně nesmíme překročit 15 minut přes limit (do čtvrthodiny každá minuta znamenala 1 trestný bod, pak už to bylo přísnější). Vyfasovali jsme nakonec 14 trestňáků, ale dopadli jsme myslím velmi dobře, viz výsledky. Škoda těch chybek. Naši trasu jsem zkreslil na route gadget:tým KRK, č. 56 a následně zpravoval do přehledné tabulky. Celkem jsme absolvovali 53 km (měřeno provázkem) v rychlosti pod 6 minut na kilometr, což na těžkém sněhu docela ujde. Přežily i ostatní KRK týmy a přetěžký úkol porazit tým Tondy Věžníka jsme zvládli všichni :-).