• Home
  • Basic info
  • Příprava výletů
  • ROG mapy NZ
  • Závod MS 2010
  • 29. 11. 2010
    Ráno zjišťujeme, že ani nemusíme otáčet auto, protože lesní cesta pokračuje už jen pár set metrů a napojuje se na naší silnici. Přejíždíme do Port Campbell, kde naposledy nakoupíme a posnídáme. Čeká nás přejezd po tzv. Great Ocean Road, což je silnice, která se klikatí podél Zlatého pobřeží. Na chvilku se zastavujeme v zátoce, kde v 18. století ztroskotala loď Loch Ard (mé fotky tam bohužel ztroskotaly také). Pokračujeme k největší zdejší turistické atrakci, útvaru zvanému "Dvanáct Apoštolů". Jsou to opravdu impozantní skály, které stojí jakoby předsunuté před vysokou linii útesů: Obloha se zas začíná zatahovat, popojíždíme dál na východ. U přímořského letoviska Apollo Bay zastavujeme poblíž pláže. Naskýtá se nám první i poslední příležitost vykoupat se v Bassově úžině. Děvčata ovšem o koupel nestojí, zjevně je odradil pohled na místní mládež, jak se tam koupe v neoprenu :-). Svlékám se tedy do plavek sám a aspoň na chvilku se vrhám do vln. Nebylo to zas tak strašné. Po osušení fotím křoví s papoušky, poté pokračujeme k majáku Split Point Lighthouse, který stojí nad zátokou Airey's Inlet. Vylézáme až k němu, ale věž je zamčená.
    Všechny fotky z Golden Coast
    Na parkovišti pak naposledy mezi protinožci obědváme a vracíme se do Melbourne. Zase tak akorát, tedy na poslední chvíli. A jako na potvoru nemůžeme najít žádnou benzínku, ve které bychom doplnili nádrž půjčeného auta. Jsme rozhodnuti odevzdat nádrž prázdnou, přestože víme, že to bude drahé. Ve stresu míjíme vjezd do parkoviště půjčoven a musíme si přidat ještě jedno kolečko v areálu letiště. Naštěstí, protože se stihneme zeptat po benzince. Je hned za rohem, hurá! V poklusu odevzdáváme klíčky, kontrola nezjistila žádné problémy. Dvakrát hurá! Ve spěchu podáváme zavazadla a máme ještě čas utratit poslední zbytky peněz a prověřit funkčnost našich bankokaret.
    Nasedáme do letadla a s mezipřistáním v Dubaji přistáváme v zasněžené Ruzyni. Letos jsem úplně vynechal podzim :-).
    THE END
    28. 11. 2010
    Poslední den na Tasmánii jsme pojali odpočinkově. Na koupání v moři kvůli počasí sice nedošlo, ale namísto dlouhých pochodů jsme se tentokráte věnovali speleologii. V King Solomon Caves měli zavřeno, deset hodin je na Tasmánce moc brzo, tak jsme přejeli o kus dál do jeskyní Marakoopa. Přijeli jsme právě v okamžiku, kdy se průvodce chystal zahájit prohlídku, jenže lístky prodávali v office pár set metrů zpátky. Vzal nás na čestné slovo, že po prohlídce zaplatíme.
    Hned v úvodu jsem se nechtěně provinil tím, že jsem nedovoleně vyfotil bleskem jeskynní pavouky, což se nesmí. Jenže poučení jsme neslyšeli, dorazili jsme až po něm. Fotky krápníků už jsem pořídil legálně, a ani jsem blesk nepotřeboval. Kromě pavouků bylo zakázáno fotit ještě strop jeskyně posetý gloves worms, což jsou červi, kteří ve tmě fosforeskují. Po prohlídce jsme skutečně vstupné zaplatili. Před úřední budovou jsem si ještě vyfotil rozkvetlé keře Waratah (Telopea) a jakýsi místní jasmín či co to bylo:
    Všechny fotky Mole Creek
    Po jeskyních navštěvujeme ještě muzeum včelařství ve vesničce Chudleigh. Pořizuji tam dárky vyrobené z včelích produktů. Poté ještě nedaleko Deloraine odbočujeme z hlavní silnice prohlédnout si lososí farmu. Prohlídku jsme tedy vynechali, spokojili jsme se s ochutnávkou :-). Dali nám každému kousek uzené ryby (mňam) a pár deka paštiky (tu jsme si nakonec i koupili na cestu).
    Následoval rychlý přesun do Launcestonu, kde jsme u benzinky před letištěm zkusili vypulírovat auto. Klíčky jsme odevzdali do schránky (snad za ty poškozené dveře nebudou chtít moc peněz) a v 18:00 odletěli do Melbourne. Tam nám v půjčovně svěřili legračně malé autíčko, kupodivu s manuální převodovkou :-). Ve třech se do něj naskládáme jen tak tak.
    Naším cílem je přesunout se co nejblíže k Twelve Apostols, což jsou nádherné skály, které se nachází na tzv. Zlatém pobřeží. Je na australské poměry pozdě, my bychom rádi koupili nějaké víno a třeba se i najedli. Zastavujeme na benzince, kde se dovídáme, že ve státě Victoria všechny liquer shopy zavírají zhruba za půl hodiny, nejbližší se nachází ve městě Lara, které je odsud cca 30 minut jízdy. Jídlo počká, nasedáme do auta a závodíme s časem. Samotné město kupodivu nacházíme lehce, ale lokalizovat ten obchod se nám nedaří. Jdeme se zeptat do otevřené hospody a zjišťujeme, že krám s lihovinami je její součástí. Mají zavřeno, ale víno nám prodají :-). Štestí se nás drží i nadále, neboť už hodně pozdě večer nacházíme na konci Highway M1 (u města Grovedale) bufet Red Cock, ve kterém těsně před zavíračkou povečeříme. Já měl výborné kuřecí maso s hranolkama. Odbočujeme z hlavní silnice a snažíme se po tmě najít místo ke stanování. Všechny pozemky jsou zde ale oplocené, až pár km za městečkem Simpson spatříme lesní cestu, která odbočuje "do nikam" a je dostatečně široká, abychom na ní nepřekáželi. Ideální místečko pro likvidaci zásob alkoholu :-).
    27. 11. 2010
    Tak tentokráte se nám před trekem nevyčasilo, je chladno, pošmourno, občas zaprší. Náš zájezd se chýlí pomalu ke konci, a asi už jsme si vyčerpali příděl pěkného počasí.
    Nemáme tolik času, abychom stihli projít místní Overland trek, údajně nejhezčí trek v Tasmánii, který vede přes celé Cradle Mountains až k Lake St. Clair. Je dlouhý 65 km a navíc jednosměrný, takže bychom ještě museli řešit dopravu zpátky k autu. My si můžeme dovolit pouze jednodenní výlety, tak si vybíráme okruh k hoře Cradle Mountain a zpět. Pokud chcete mít alespoň částečnou představu o naší trase, mrkněte na na plánek z webu NP.
    Ve visitors centre parku zjišťujeme co a jak. Zaskočili nás informací, že náš Park pass, který jsem včera večer chtěl jako nepotřebný zahodit, jelikož dle všech průvodců měl platit ve všech tasmánských parcích, jen ne v Cradle Mountains, kupodivu platí i tady. Nezlobíme se, shuttle bus nás zdarma odveze až na start treku u jezera Dove. Jedeme v něm sami.
    Od Lake Dove stoupáme na západ směrem na jezero Lilla. Cestou fotím Jitce Wombatí jezírko:
    Přestože déšť spíše sílí než ustává, pro pochod jsou podmínky docela dobré. Horší je to s výhledy. Žádné nejsou :-(. První a poslední pokus na Marion's lookout jsem pro mlhu skrečoval. To už jsme ale téměř na hřebeni, ještě pár vrstevnic a napojujeme se na rozblácený chodník Overland treku. Po něm kráčíme až k úpatí Cradle Mountain. Na vrchol odbočuje poměrně strmá kamenitá stezka, místy musíme i trošku horolezit. Z mlhy na nás vykukují bizarní skalní sloupy, okna a jiné zajímavé útvary:
    Od parkoviště až na vrchol nám to trvalo 2 hodiny 44 minut.
    54 minut nám trval sestup i s focením. Pokračujeme po Overlandu dál až do sedla s odbočkou k jezeru Rodway (52 minut chůze po rovině). Ze sedla klesáme prudce dolů deštnou džunglí. Stezka se postupně proměňuje v potok. Po hodině docházíme ke Scott-Kilvert Hut. Uvnitř jsou kamna, ale bohužel žádní nocležníci, takže není zatopeno. Rychle se najíme a spěcháme se zahřát chůzí. Kousek za chatou fotím Lake Rodway, později i další jezírka a přírodní útvary. V dešti se mi moc nedaří zaostřovat a objektiv mi pokrývají kapky.
    Za cca padesát minut vystoupáme do sedla nad Lake Dove. Výhledy jsou trošku lepší, ale pro focení nic moc. Už se docela těším, až budu mít tůru za sebou. Po necelé hodince sestupu konečně dorážíme na cílové parkoviště, odkud má každých dvacet minut turisty odvážet mikrobus. Jenže jízdní řád ani informace z visitors centra bohužel neplatily, a my museli skoro hodinu počkat. Přijel až spoj s odjezdovým časem, který platí mimo sezónu. Zřejmě aby nás poučili, že v takové slotě se do hor chodit nemá :-). Celý výlet nám trval 7 hodin 50 minut.
    Všechny fotky Cradle Mountains
    Zašli jsme na večeři do bufetu v budově visitors centra. Jídlo mi moc nechutnalo. Kvůli počasí rušíme zítřejší výlet okolo Lake Dove a přejíždíme na noc do vodáckého kempu, kde jsme již jednou spali. Tentokráte stavíme stan pod přístřeškem pro lodě, abychom ho nemuseli balit mokrý. Poté se pokoušíme dopít a dojíst zásoby.
    26. 11. 2010
    Před trekem se nám jako vždy opět vyčasilo. Dokonce vysvitlo sluníčko, a během výletu mi pěkně sežehlo kůži na rukou a na krku :-).
    Po snídani nejprve přejíždíme podél břehu Lake Rowallan. Cesta se zužuje a zužuje, a právě v okamžiku, kdy začnete litovat, že nemáte terénní čtyřkolku, jste na parkovišti, ze kterého vychází trek k Mt. Jerusalem :-). Zde máte alespoň orientační plánek NP.
    Startuje se do ostrého kopce, cestu kříží několik potoků, některé tečou i přímo po ní :-). Po 48 minutách chůze míjíme Trappers Hut, kde v minulosti nějaký dobrodruh lovil zvěř do pastí. Než mu to úřady zakázaly. Stezka dále stoupá, pak už se pouze vlní nad Lake Adelaide, a nakonec vyústí na pláni, která je poseta desítkami malinkatých jezírek, nazývaných Solomon's Jewels (Šalamounovy klenoty).
    Ve svahu za sedlem, zvaným Herodova brána, zřídili zajímavý kemp Wild Dog Creek. Pro stany zde vybudovali vyvýšené dřevěné plošiny, asi aby byly lépe chráněny proti přívalovým dešťům či hadům. Pokračujeme bažinatou plání mezi King David Peak a jezerem Salome. Střídavě kráčíme bahnem a po hatích, a blížíme se k sedlu zvanému Damascus gate.
    Po cestě obdivujeme skalní hřebeny dvou sousedících hor zvaných Trůn krále Šalamouna a Temple:
    Do sedla přicházíme asi za hodinu a půl. Já si vyběhnul na Trůn krále Šalamouna (1410 m, 11 minut až nahoru) s tím, že na zpáteční cestě zdolám i Temple. Z trůnu se pokouším fotit panorama Overland treku v sousedním pohoří Cradle Mountains:
    Po sestupu fotografuju ještě Trůn z druhé strany a Lake Salome.
    Děvčata šla mezitím napřed, vrcholu na Mt. Jerusalem (1459 m) jsme dosáhli společně za 1 hod. 20 min.
    Za 37 minut jsme sešli k Dixon's Kingdom Hut, kde jsme se občerstvili. Já si pak odskočil na Temple (1446 m), děvčatům se do Kláštera nechtělo :-). Asi za hodinu 20 minut (včetně odpočinku na chatě) jsem stihnul vyběhnout na kopec a zpět do sedla. Z vrcholu jsem ještě vyfotil Central plateu a došly mi baterky ve foťáku :-(.
    Zpáteční cestu už jsem tedy nefotil, což mne mrzí zejména kvůli tomu, že jsem nezvěčnil překrásné exempláře Tiger snaků, které se mi plazily přes cestu. Asi jich na těch pláních žije hodně. Přiznám se, že jsem je rád viděl, ale ještě raději jsem byl, když se odplazili pryč :-).
    Právě jsem dostal od Moniky dvě pěkné fotky těch černých potvůrek:

    Plání plnou hadů jsem klusal za děvčaty, dostihnul jsem je po 50 minutách, jen kousek za kempem. Pak už to byla jen hodina 8 minut k Trapper's Hut a dalších 42 minut k parkovišti. Celý výlet nám trval 8 hodin 25 minut.
    Již za šera přejíždíme po silnicích obklopenými sebevražednými komandy klokanů a wombatů. Všichni buď stojí v příkopě připraveni skočit do silnice, nebo skáčou pod kola rovnou. Naštěstí se nám podařilo projet celou trasu bez úlovku :-). Kousek za odbočkou k NP Cradle Mountains nacházíme vjezd do obory, kde necháváme stát auto, a se stanem se uklízíme naproti přes silnici.
    Všechny fotky Walls of Jerusalem
    24.-25.11. 2010
    Časně ráno opouštíme kemp, čeká nás delší přejezd do Hobartu. Mírně prší, město jen spěšně prolétneme. V jedné cukrárně si dopřáváme pozdní oběd. V supermarketu na předměstí doplňujeme zásoby a míříme k Mt. Field National Park. Déšť ustal, ale jen na chvíli. Podvečerní procházku naučnou stezkou, která začíná a končí těsně nad visitors centre a vede deštným pralesem s obřími eukalypty a vodopády, máme i se sprchou :-). Potkáváme několik pademelonů, což je další klokaní příbuzný. Je šero, přesto se mi jednoho daří vyfotit.
    Navracíme se za soumraku, louka pod visitors centre je plná pademelonů. Jejich fotky se bohužel nepodařilo exhumovat z poškozené SD karty :-(.
    Na noc raději vyjíždíme stanovat mimo hranice parku. Po pár kilometrech jízdy na pravé straně silnice nacházíme lesní cestu, na kterou se dá zajet. Je to kousek od říčky Ginger Creek.
    Celou noc poprchávalo, ráno se vracíme posnídat do provlhlého visitors centra. Už neprší, ale přejet 14 km kilometrů po úzké, mokré a zablácené horské silničce, která stoupá téměř z nuly až do nadmořské výšky nad 1000 metrů, není legrace. Klouže to, ale autíčko to dokázalo. Teď už musíme stoupat sami. Na parkovišti si ofocujeme mapu od kluka, který se živí jako turistický průvodce. Dnes má volno a tak si vyrazil sám. Vybrali jsme si okruh na vrchol hory Mt. Field East (1270 m). Začíná u jezera Fenton, strmě stoupá po stezce, která se klikatí mezi kamením, křovím a vřesem. A občas se ztrácí. Posílám děvčata napřed a jako jediný sígr ve výpravě si odskakuji na "Seagers Loukout" (1208 m), nádherný kopec s bizarním skalním městem na vrcholu.
    Sbíhám zpět dolů a naháním holky nádhernou pustinou. Střídavě se brodím bažinkami, hopsám po šutrovištích kamenných polí a přitom fotím rozkvetlé keře, nádherná vřesoviště a eukalyptové porosty.
    Dostávám se do sedla, odkud v dáli před sebou vidím Moniku s Jitkou. Právě překonávají nádhernou náhorní planinu Windy Moor. Jak její název napovídá, je bažinatá a trošku tam fouká :-). Za ní už se tyčí kamenitý vrchol Mt. Field East. K děvčatům se dočvachtávám zrovna když začínají stoupat suťovištěm k vrcholu. Vítr zesiluje, ale naštěstí nahoře předchozí návštěvníci zbudovali ochranný kamenný val, ve kterém se můžeme v klidu najíst.
    Sestupujeme deštným pralesem podél Lake Rayner a Nichols. U obou naleznete útulné chaty, ve kterých se dá zadarmo přespat. Jenže to víme až teď. V té druhé potkáváme našeho známého z parkoviště. Dovídáme se od něj zajímavé informace např. o ptakopyscích, doporučil nám návštěvu farmy Something Wild, kde je za příznivých okolností lze zpozorovat přímo v přírodním toku Ginger Creek. Pochválil nám též tasmanské hady, kteří narozdíl od těch z kontinentální Austrálie při uštknutí nezakusují zuby do nohy úplně, ale jen špičkou. Většinou tedy stačí, když člověk nejde v šortkách a většina jedu skončí na vnitřní straně kalhot. Mně hned samozřejmě napadlo, co všechno bych asi po útoku tiger snaka našel ve vnitřku svých kalhot :-).
    Po výletě přejíždíme do vesničky National Park. Skutečně se tak jmenuje, ikdyž jsme mapě nevěřili :-). Najdete tam totiž farmu Something Wild, kde pěstují v zajetí některá místní zvířátka, ale hlavně zátočinu říčky Ginger Creek, kterou obývá rodinka ptakopysků. Náš známý průvodce tam vodí své výpravy tak na 15 minut, a jedné třetině z nich se prý poštěstí platypuse spatřit. Voda řeky byla po deštích hodně zkalená, ale já si umínil, že do ní vydržím koukat aspoň hodinu. Nakonec jsem tam s foťákem v pohotovostní poloze zkysnul ještě o něco déle, ale vyfotit se mi tu potvůrku nepodařilo :-(. No aspoň jsem ho několikrát zahlédl, jak v tůni plave a potápí se, což za daných okolností považuji za úspěch.
    Obloha se opět zachmuřila a my přejíždíme směrem k Central plateau, náhorní planinu s tisíci jezer a NP Walls of Jerusalem. Cestou zkouším fotit zamračené skalnaté kopce.
    Potřebujeme doplnit benzín i zásoby potravin. Obojí zvládáme v Deloraine, malém městečku na křižovatce Lake highway s dálnicí No. 1. Chtěli jsme si dát něco teplého k večeři, tak jsme zašli do jedné z otevřených restaurací. Vyklubal se z ní klub pro místní obyvatele, ale my si večeři také dát mohli, jenom jsme museli na den do jejich klubu vstoupit. Co by člověk kvůli žrádlu neudělal :-). Jídlo bylo výborné, pivo také, dobře naladěni jsme vyrazili vstříc stmívání. Snažili jsme se dojet co nejblíže vstupní bráně parku. Pár kilometrů před ním nacházíme opuštěný vodácký kemp, luxusní ubytování i s toaletami.
    Všechny fotky Mt. Field
    23. 11. 2010
    Přenocujeme v kempu na břehu moře, ráno se probouzíme v obklíčení klokanů, přesně řečeno wallabies:
    Jsou všude okolo nás. Někteří se krmí přírodní stravou, jiní žebrají. Někteří jsou natolik krotcí, že se nechají i pohladit:
    Nasnídaní a vyhlazení vyrážíme vstříc dalším zážitkům. První je příjemný. Monika prudce brzdí, jelikož přes cestu přechází velikánská ježura tasmánská. Vyskakujeme ven a zblízka si jí prohlížíme:
    Jedeme dál po prašné lesní silničce, najednou auto dostalo smyk, zajelo do hlubokého pangejtu a zas zpátky na silnici. Stojíme, nikomu se nic nestalo, akorát bok karoserie se trošku odřel a pravá přední pneumatika je prázdná. Zjišťujeme, že auto je vybaveno bezplášťovými gumami. Naše mobily jsou jako všude v místních pustinách bez signálu. Naštěstí v kufru objevujeme rezervu s heverem, takže můžeme odmítnout pomoc kolemjedoucích aut a vyřešit problém svépomocí. Bez problémů přejedeme do civilizace a máme i štěstí. Hned druhá garáž neměla polední přestávku :-).
    Na své cestě na jih se zastavujeme ve farmě Nature world u městečka Bicheno. Chovají tam v zajetí tasmánské čerty, koaly, tiger snaky a spoustu dalších zvířat. Já si vyfotil krmení čertíků. O kus vačice se rvali tak divoce, až se mi zdálo, že při tom ztratí víc energie, než potravou získají :-).
    Pokračujeme dál na poloostrov Freycinet, se světoznámým Freycinet NP. V Coles Bay už mají zavřené visitors centrum. Zaparkujeme a vyrážíme na výlet do Wine glass Bay. Auto nám hlídá žebravý wallaby. Původně jsme se chtěli v malebné zátoce vykoupat, ale počasí nebylo nijak úžasné. Docela foukalo a slunce už pomalu zapadalo. Došli jsme pouze do sedla, cestou jsem nafotil překrásné skály:
    Již za šera stavíme v kempu stan a seznamujeme se se svéráznými sousedy ze západní Austrálie. Na koupání nakonec i došlo, ikdyž do chladné mořské vody jsem se ponořil jen já. Nebylo to zas tak zlé. Horší bylo, že jsem na písečném dně spatřil podivný šedivý čtvercový plech. Zřejmě nějaký odpad, pomyslel jsem si a pokračoval dál směrem k němu. Jakmile jsem se však přiblížil na vzdálenost pár decimetrů, čtverec se nadzvihl, udělal vpravo vbok a jal se odplavat jinam. Na rozloučenou mi zamával svým jedovatým ostnem. Setkání s rejnokem mne dost vyděsilo, raději jsem nechal čvachtání a odešel povečeřet a popařit s našimi novými známými.
    Všechny fotky Mt. William, Freycinet
    22. 11. 2010
    Takže výlet po Novém Zélandu se chýlí ke konci. Dramatickým zážitkům však zdaleka konec není. Abychom stihli co nejvíce, zabookovali jsme si letadlo s časným ranním odletem, v 6:15. Budík nás nevzbudil, ale i s půlhodinovým zpožděním bychom to stihnout měli. Jenže nějak jsme zabloudili a k odbavujícímu pultu přicházíme pozdě. Další letadlo nám nabízí až za dva dny, tak si raději kupujeme nové letenky u konkurence. Další neplánovaný výdaj navíc :-(. Za letu fotím Aoraki a pobřeží Melbourne z výšky.
    Všechny fotky z přeletu do Melbourne
    Dvouhodinový let nám rychle utekl, na letišti v Melbourne pozdně posnídáme a pokračujeme do Launcestonu. Na malém letišti nám půjčují auto mně neznámé značky Barina (ale pochází ze skupiny GM).
    Prošli jsme si Launcestone, takové malé městečko s rušnými uličkami. Po nákupu přejíždíme do Mt. William parku, kde těsně před setměním fotím na louce společnou pastvu wallabies s wombatem:
    Všechny fotky soumrak na Mt. William
    20.-21. 11. 2010
    Téměř po celou dobu pobytu na Novém Zélandě jsme měli štěstí na pěkné počasí, sluníčko nám svítilo i v místech proslulých celoročními dešti. V den závodu ale už od rána sice drobně, ale vytrvale pršelo. Pořadatelé takový májový deštík, docela příjemný pro hodinové proběhnutí, nazývali "Quite a good weather". Mapu nám vydali tři hodiny předem. Naplánovali jsme si něco přes devadesát kilometrů, bez návštěvy Hash house a se závěrem, který umožňoval několik variant návratu do cíle. Náš plán (modré spojnice) i postupy (červená čára) jsem zakreslil do obrázku s pospojovanými postupy tří nejlepších mužských týmů (mimochodem jediný grafický výstup, který je možno stáhnout z pořadatelského webu):
    V čase startu déšť ustal a my vyběhli směr kontrola 10, do vlhkých pastvin plných elektrických ohradníků. Těch jsme se trošku obávali, i přesto, nebo právě proto :-), že jsme pečlivě prostudovali pokyny, ve kterých byla dokonce jedna samostatná kapitola věnována překonávání plotů.
    Začátek jsme zvládli perfektně, jen s minimálními chybičkami (cca jednominutové přeběhnutí kontroly 73), a na ohradníky jsme vymysleli několik fíglů, které jsme střídavě používali při jejich překonávání. Např. jsem zjistil, že i vlhký mapník funguje jako dostatečný izolátor při stlačování či nadzdvihování drátů. Jitku proud párkrát kopnul, mně ani jednou. Bohužel začalo zase pršet a déšť ne a ne ustat. Já měl super pláštěnku, tak mi to ani moc nevadilo, ale Jitka v šusťákovce rozhodla, že musíme změnit plány a vrátit se do Hash house. Někde za kontrolou 100 jsem ztratil pláštěnku na batohu. Mezitím se setmělo, a hned první noční kontrolu, č. 87, jsme přeběhli (potoky ani stavení nebyly v terénu moc vidět). Přesto jsme měli téměř půlhodinový náskok oproti plánu. Pak jsme ovšem odbočili na sever a necelou hodinu se ohřáli na shromaždišti. V suchém (i Jíťa už s pláštěnkou) jsme pokračovali de facto proti směru, ze kterého jsme se původně měli vracet do cíle. O větev jsem si roztrhnul nohavici a dederon se mi začal párat v rozkroku, ale hlavně že kontroly 29, 46, 65 a 102 jsme našli bez problémů. Pomalu jsme se blížili k pobřeží, déšť spíše sílil a k němu se přidal velmi nepříjemný vítr. Jitka po zkušenosti s vichrem na kopci před kontrolou 102 odmítá postup na jistotu po hřebeni, tak jdeme traverzem a logicky se dostáváme do pryč. Po pár desítkách minut marného hledání kontrolu vzdáváme a aniž bychom znali přesnou polohu na mapě, sestupujeme dolů s cílem chytit se na cestě, která vede k pobřežní kontrole 105. Tu cestu jsme i našli, ale nepodařilo se mi Jíťu přesvědčit, že ta nepatrná pěšinka je nejspíš ona. Sestoupili jsme tedy ještě níž, do téměř neprostupné džungle nad pobřežím, o které v pokynech psali, že tudy nejde projít. Jde, ale chvilku to trvá :-(. Pořád ještě jsme netušili, kde přesně se touláme, a tak jsme ještě jednou omylem zkusili sejít dolů k moři. Správnou cestu se nám povedlo najít až napotřetí, což spolu s neúspěšným hledáním předchozí kontroly znamenalo tříhodinový zásek. V dešti, ve tmě a na klouzavém příkrém svahu. Začal jsem mít obavy, že na Jíťu přijdou zaječí úmysly, ale nezaječela :-). Jenom už se nenechala přemluvit k nějakým odvážnějším plánům. Přestože času jsme měli poměrně dost, nevěřila, že by byla schopna obejít delší než minimální trasu. Vynechali jsme i některé velmi blízké kontroly a do cíle jsme přišli o hodinu a devět minut před limitem. V mixech jsme skončili celkově 22., což není zase tak špatné. Naše plahočení jsem zpracoval do přehledné analýzy postupů.
    Po závodě jsme se naobědvali v hash house a navštívili tradičně poněkud zmatené vyhlášení vítězů. Ceny předávali funkcionáři IRF a medailisté se s nimi chudáci museli nechat vyfotit. Ti nejlepší z nejlepších měli smůlu největší, protože ceny dostali ode mne a tak jim vítězné foto kazí moje rozčepýřená palice :-). Kdo má zájem, může si prohlédnout fotky z vyhlášení WRC 2011.
    Pak už jsme sbalili stan a přejeli do Hanmer Springs, vycachtat se v termálních lázních. Ráchalo se tam víc lidí než u Lake Tekapo, ani prostředí nebylo tak pěkné. Navíc nás ještě rušil hluk stavebních prací, neboť za provozu rekonstruovali areál. Následoval přejezd do Christchurch a ubytování v hostelu.
    19. 11. 2010
    Den před startem na rogainingovém mistrovství světa volíme velmi originální přípravu. Zaplatili jsme si výlet lodí na koupání s delfíny. Fasujeme neopreny, ploutve a šnorchly, zhlédneme instruktážní film. Dovídám se například, že novozélandští Dusky dolphins jsou velmi promiskuitní, páří se na jaře, v létě i na podzim, přičemž velmi často jen tak, pro zábavu. Samci obvykle pronásledují samici a milují se s ní několikrát během pár minut.
    Pak vyplouváme. Kapitán brzo objevil početné hejno delfínů, kolem Kaikoury jsou jich stovky. Zvuk sirény nám dává pokyn abychom se ponořili do vln. Podle instruktáže máme zvířátka k sobě lákat otáčením se kolem své osy, vyluzováním zvuků atp. Delfíni jsou ovšem všude kolem, občas se mi zdálo, že je mám na dosah. Žádného jsem ale nepohladil, ve skutečnosti byli mnohem dál, než se mi optickým klamem vody zdálo. Pod sebou jsem viděl maminu s průhledně šedivým delfíňátkem, které právě kojila. A také kraba a pár medúz, naštěstí též v bezpečné vzdálenosti. Ve vodě jsme vydrželi několik desítek minut, už jsem z toho začínal být unavený a přál si, aby už koupačka skončila. Dočkali jsme se. Následovalo focení delfínů z paluby lodi.
    To ale trvalo mnohem kratší dobu, než bylo původně v plánu. Do zátoky totiž veplulo několik kosatek, a delfíni z ničehož nic zmizeli. Nám se tak poštěstilo pozorovat zblízka ještě další nádherné plovoucí savce. 12 kusů najednou, tolik prý jich průvodkyně pohromadě dosud neviděla :-).
    Na moři nám pěkně vyhládlo, tak jsme si zašli na pláž, kde prodávali čerstvé plody moře. Okusili jsme lososa, nějaké mušle a langustu. Její kolegyni jsme o chvíli později potkali přímo v moři.
    Po obědě jsme se vydali na pláž s lachtany. Tentokráte jsme neměli naspěch a mohli dojít až k hlavnímu lachtaništi, kde kromě lachtaní fotím i kolonii ptačí.
    Všechny fotky z druhé návštěvy Kaikoury
    Po návštěvě pláže jsme se přesunuli do Cheviotu, dějiště letošního MS v rogainingu. Postavili jsme stan, předbalili na závod a já s Jitkou jsme se večer zúčastnili zasedání mezinárodní rogainingové federace. Poté jsme zašli pořádně se navečeřet do místního hotelu. Vařili výborně :-).
    18. 11. 2010
    Rozhodli jsme se pár kiláků se vrátit a posnídat na břehu jezera Tekapo. Při zamračené obloze nám vůbec nepřipadalo nejmodřejší na světě. Nad jeho hladinou se tyčí kopec Mt. John s hvězdárnou. A také jsem ještě naposledy vyfotil Mt. Cook/Aoraki.
    Hned na břehu jezera stojí na tamní poměry historická stavba, malý kostelík se zvláštním dvojznačným názvem "Kostel dobrého pastýře". Má místo oltáře okno, ve kterém stojí kříž na pozadí smaragdového jezera. V okně na druhé straně zas má ceduli varující před produkty Microsoftu :-). Hned vedle kostela stojí pomník kolii, hlídacímu psu, bez jehož nahánění by se ovce rozutekly po celé zemi a Nový Zéland by nebyl plný krásných zelených pastvin.
    Po jídle se přesouváme na sever. Cestou si mimo plán přidáváme návštěvu rezervace Peel Forest. Prošli jsme se po stezkách v džungli, kolem pravěkých širokých a vysokých stromů a jednoho menšího vodopádu.
    Všechny fotky Lake Tekapo a Peel Forest
    Odpoledne se chceme zúčastnit modelového závodu, který pořadatelé MS v rogainingu připravili severně od Christchurch, odkud to má být asi 75 minut jízdy autem. Nemáme pořádnou mapu, naviguji podle popisu z webu MS. Místo sice trefujeme dobře, ale jelikož přijíždíme už po ukončení oficiální doby tréninku, pořadatelé už odjeli a ani lampion tam nenechali. Takže projíždíme kolem místa startu a absolvujeme dobrodružnou vyjížďku po strmých stezkách mezi pastvinami. Vracíme se a zkoušíme se optat u nějakých baráků. Odpověď dostáváme v češtině. Je to doprovod druhého českého týmu a ujišťuje nás, že jsme správně.
    Vybíháme s Jitkou do pastvin, Monika se jde projít. Mapa moc nesedí, vrstevnice s ekvidistancí 20 metrů jsou hodně hrubé a muchničky koušou. Jíťa se propadá do deprese, mně se ale terén zdá poměrně jednoduchý a docela se chytám. Určité rozpaky ale cítím také.
    Po proběhnutí musíme ještě popojet přes celý závodní prostor MS a ještě dál, až do Kaikoury, kterou jsme už s Mončou jednou v rychlosti navštívili. Nocujeme u parkoviště při pobřeží. Že je tam zákaz kempování si naštěstí přečteme až ráno :-).
    17. 11. 2010
    Západ slunce jsme kvůli dešti neviděli. Přestože jsem samozřejmě nevěřil, že se mraky roztrhají aspoň na východ slunce, ráno těsně po páté jsem vstal a ověřil si, že budeme muset přijít ještě někdy jindy. Po snídani chvilku pozorujeme výuku záchrany prusíkováním při pádu do trhliny a pak se za jemného mrholení vydáváme dobýt blízký Mt. Olivier (1917 m). Na této hoře prý místní hrdina Sir Edmund Hillary začínal svojí horolezeckou kariéru. Konečně vylézá sluníčko a vytváří duhu.
    Po návratu balíme a sestupujeme do údolí (Jitka možná dodnes suší na té chatě pláštěnku). Oblačnost se protrhává jen velmi neochotně, ale občas nám dovolí prohlédnout si jezera Mueller a Hooker a ledovec Mt. Sefton. Padající laviny už i vidíme, jednu jsem si i natočil na video. Z bezpečí protějšího kopce je to moc pěkné pozorování :-).
    Chvilku číhám na hřebeni, zda se z mraků nevynoří Aoraki, ale ještě se jí nechce. Tak sjíždím sněhovými poli dolů za děvčaty, která pokračovala bez zastavení dál. Doháním je u jezírek Sealy Tarns, které jsme včera v mlze úplně minuli:
    Zdá se, že mraky řídnou. Mt. Cook začíná vykukovat víc a víc, posílám dámy zas napřed a fotím jednu fotku za druhou:
    Běžím dál a přidávám si odbočku k vyhlídce Kea Point. Obloha stále víc modrá :-). Kromě Aoraki se konečně odhaluje i Mt. Sefton.
    V cíli výletu se převlékáme, sušíme věci a najíme se. Ještě máme v plánu výlet k Hooker lake and glacier. S Jitkou tam tréninkově klušeme, Monča pochoduje. Také zde pořizuji nádherné fotky:

    Všechny fotky ze 2. dne v NP Aoraki
    Po úspěšném absolvování všech plánovaných výletů jsme přejeli k jezeru Tekapo, které má údajně nejmodřejší vodu na světě. Mně se tedy všechna tamní jezera zdála úplně stejně modrá, vždyť také jejich barvu způsobuje stejná hornina. My tam ovšem chtěli někde přenocovat. Bohužel, všude měli zákaz kempování. Zajeli jsme omrknout i oficiální kemp, ten se nám ale vůbec nelíbil. Zato nás zaujaly termální lázně, vybavené dokonce hokejovým stadionem. Dopřáli jsme si teplou koupel i jídlo. Já si dal chutného lososa. Už za tmy jsme popojeli kus za město a našli perfektní místečko pro stanování.
    16. 11. 2010
    Ráno nás čekal dlouhý přejezd do národního parku Aoraki/Mt. Cook. V Twizelu zkoušíme načerpat informace v místním DOC centre, ale moc jsme neuspěli, bylo to jen velitelství. V Mount Cook Village už byli sdílnější. Hrozí déšť, tak si zamlouváme nocleh v Mueller Hut, na které mají dle turistických průvodců být k vidění nejkrásnější západy a východy slunce na světě. Těsně po zavíračce odevzdáváme ve visitors centre vyplněný formulář, že tam opravdu jdeme přenocovat. Zatím je pěkně, tak vyrážíme na výlet-výklus k Tasman Glacier. Autem se tam dá dostat po šotolinové silničce, ale nesmí se jet moc rychle. Jednak lítají šutry a také jsme viděli jedno auto, které jeho Japonský řidič obrátil na střechu. Z parkoviště je to jen kousek, dle brožurky hodinka tam a zpět, ale samozřejmě jsme to šli rychleji. Pěkně tam fouká a v Tasman Lake, ve kterém ledovec končí, plavou a roztávají nádherné kry:
    Všude kolem rostou pěkné kytičky: A když si odskočíte kousíček bokem k jezírkům Blue Lakes, potkáte i místní pestře zbarvené kachny:
    Po obědě přejíždíme k parkovišti u White Horse Hill campground, kde je výchozí bod treku na chatu Mueller Hut. Počasí se zhoršilo, začínáme stoupat za deště a místy kvůli mlze jen těžko hledáme cestu. Máme zpoždění, příchod do 19:00, kdy nám prý nahoru bude telefonovat horská služba, určitě nestihneme. Ale šlapeme slušným tempem, přestože značka je místy zapadaná sněhem a my se musíme drásat vzhůru lavinovým svahem, přes který by na Routeburn treku určitě turisty přepravovali vrtulníkem :-). V sedle jsme coby dup. Pak už se jde téměř po rovině. Výhledy bohužel nic moc. Na protějším kopci Mt. Sefton pořád padají laviny, my je však pouze slyšíme. Do chaty přicházíme pěkně zmrzlí, ale žádná vytopená idylka tam na nás nečekala. Uvnitř už pobývali jeden horský vůdce, ze Slovenska :-), a jeho australská klientka. Slovák si prý každou zimu, když je v Tatrách nouze o zákazníky, jezdí přivydělávat na Zéland.
    Sušíme věci, večeříme, popíjíme slivovici a čaj a zkoušíme hrát mariáš. Pak se jdeme zachumlat do spacáků a snažíme se zadýchat studenou ložnici.
    Všechny fotky z 1. dne v NP Aoraki
    15. 11. 2010
    K Lake Howden Hut, kde se připojuje Routeburn trek, jsme po upravené pralesní pěšině došli za 21 minut. Za chatou cesta začala stoupat, za 1 hodinu jsme došli ke 174 metrů vysokým Earland Falls. Po dalších 40 minutách míjíme tzv. Orchard, louku s roztroušenými mechem porostlými stromy, které vzdáleně připomínají sad. Poté už asi 30 minut jen klesáme k Lake Mackenzie, kde jsme měli zaplacený včerejší nocleh. Půl hoďky odpočíváme a smějeme se ceduli, která zakazuje turistům stanovat mimo vyhrazené kempy (podobnou tabulku jsem vyfotil i v Harris Saddle Shelter). Novozélandské úřady varují před pokutou ve dvou světových jazycích - v angličtině a v češtině :-).
    Od rangera z chaty se dovídáme, že vrtulník dnes už nelítá, a přes strašně nebezpečná lavinová pole nás převede nějaký záchranář, který si nás vyzvedne u přístřešku v Harris Saddle. Přesto tam ještě nechali tabulky, které nám sdělují, že právě vstupujeme do smrtelně nebezpečného úseku. Riskuje tam i papoušek Kea :-). Od jezera musíme vystoupat do příkrého svahu. Nahoře se už místy brodíme přes sněhová pole, ale sníh už je zjevně na ústupu.
    Nicméně v sedle skutečně musíme chvilku počkat na horského vůdce, který nám vysvětlí, že máme pochodovatt 50 metrů za sebou, nezastavovat se, nekřičet, nefotit a sledovat, zda se ze shora něco neřítí. Sněhu tam bylo pár náklaďáků, kdyby spadly laviny, které visely nad námi, asi bychom měli sníh po kolena. Celé se mi to zdálo dost přehnané. A navíc jsem tím přišel o vstup do Jéňova klubu osob, které na horách letěly vrtulníkem :-(. Samozřejmě, že jsem se i přes zákaz zastavil a fotil:
    Asi hodinu 15 minut nám trval sestup k Routeburn Falls. Po cestě jsme potkali naší známou z Francie a společně jsme došli až k chatě, kde jsme posvačili a probrali novozélandské potraviny.
    Dál už to bylo také převážně z kopce, 43 minut k Routeburn Flats Hut a dalších 1:50 podél nádherně čisté říčky Routeburn až na konečnou v Routeburn Shelter. Celý výlet nám trval 10 hodin 25 minut. Na parkovišti jsme se vetřeli do mikrobusu k turistům vedeným placeným vůdcem :-).
    Všechny fotky z Routeburn treku S obavami jsme nastoupil do auta. Nastartuje? Naštěstí ano, tak jsme vyrazili to oslavit do hospody v Queenstownu, městě, které se nám při minulé návštěvě docela zalíbilo. Zaparkovali jsme a náhodou zapadli do jedné z prvních putyk v centru. Surreal Bar byl skvělý. Vrchnímu vypadal úžasně surreálně a nebylo mu rozumět ani slovo :-). Ochutnali jsme tři druhy piva, přesněji řečeno děvčata ochutnala a já je vypil :-). U baru jsem si nabil baterku do foťáku (zapomněl jsem jí tam a musel se pro ní vrátit). Ještě jsme využili veřejné záchodky hned vedle terminálu MHD, vyfotili světla areálu sjezdovky, které za tmy září nad městem, a odjeli bydlet. Cestou fotím ještě vyhlášený bungee-jumpingový most za městem. Místo pro stan jsme objevili u Lake Dunstan, hned jak skončily cedule zákaz stanování :-).
    Všechny fotky z okolí Queenstown
    14. 11. 2010
    K ránu ale vítr i déšť ustaly a nad jezerem Wakatipu vykoukly překrásné kopečky. Jenže radost z potěšující změny počasí nám dlouho nevydržela. Večer jsme si totiž na stavbu stanu posvítili reflektory auta, a po chladné noci se nám jej nepodařilo nastartovat. Vybitá baterka. A vůz s automatickou převodovkou neroztlačíš :-). Jitce se naštěstí podařilo stopnout maníka, který ji odvezl do Glenorchy a po chvíli se vrátil zpět nejen s Jitkou, ale též s kamarádem a hlavně kabely :-). Naše baterka prý byla dost podměrečná, ale po kratším zápase se jí podařilo oživit.
    Do Glenorchy jsme dojeli se zpožděním. Monika dostala za úkol jezdit půl hodiny okolo a baterku trošku dobít. My zatím s Jitkou v místním visitors centre zjišťujeme informace o Routeburn treku. A nestačíme se divit. Sice jsme včera úspěšně po webu objednali ubytování a tím zaplatili poplatek za vstup do parku, ale žena za pultem nám sdělila, že Routeburn trek je kvůli lavinám uzavřený. Na naši naivní otázku, proč tahle informace není k dispozici na webu národního parku odvětila, že takové věci na internet nedávají. Jitka tedy po internetu odhlašuje původně zaplacený kemp a zamlouvá jiný, u Lake Mackenzie. Mezitím z paní vypadává, že trek je zavřený pouze v jednom úseku, přes který turisty převáží vrtulník. Ten je ovšem nutno objednat a hlavně zaplatit předem, tzn. hned, nahoře totiž není ani internet, ani telefonní signál. A dneska už má helikoptéra plno, vezme nás až zítra. A pokud třeba cestu zas otevřou, peníze nám vrátí. Domlouváme se, že ten výlet dát chceme, platíme tři letenky a abychom neztratili další čas, rozhodujeme se, že nejprve půjdeme Caples trek, kterým jsme se původně měli vracet. Routeburn necháme na zítra, kdy už nás vrtulník snad veme. Platíme lístky na bus do východiska treku, ve spěchu balíme popoháněni nervózním řidičem, který měl už před půlhodinou odjet a čeká jen na nás. Nic důležitého jsme naštěstí nezapomněli. Namísto brzo ráno vyrážíme až v čase oběda.
    Caples trek měl být pouze ústupovým trekem z konce věhlasného Routeburnu, takže žádné zázraky jsem od něj nečekal. Nakonec ovšem alespoň dle mého mínění patřil k tomu nejhezčímu, co jsme na Zélandě viděli. Šli jsme střídavě podél překrásné řeky s kaňony, pastvinami, různými typy pralesa, brodili křišťálově průzračné potoky, no prostě nádhera:
    Hned po 9 km nás u chaty Mid Caples Hut (dle průvodce 2-3 hodiny, náš čas 1:55) zkontroloval ranger. Divil se, že chceme dojít až tak daleko. K další chatě Upper Caples Hut je to dle brožurky 7 km a 1.5 - 2.5 hodiny (my 1:35). Po necelé půlhodince občerstvení pokračujeme dál. Hned za chatou začíná strmé stoupání bukovým lesem, které dokonale prověřilo náš morál (2:46 furt do kopce). Odměněni jsme byli nádhernou náhorní planinou s rašeliništěm skoro jako na Božáku :-):
    Následoval prudký a nepříjemný sestup pralesem k rozcestí u jezera Mc Kellar. Stezka se místy ztrácela a v závěru procházela nádherně rozvodněnými bažinkami:
    Po necelé hodině a půl jsme dorazili k rozcestí u Lake Mc Kellar, kde se napojuje Greenstone trek. Odtud jsme šli už jen 21 minut k tábořišti v Greenstone Saddle, kde jsme ve stanu přenocovali. Ke kýženému kempu u jezera Mackenzie bychom asi dojít dokázali, ale po 8 a půl hodinách pochodu už se nám nechtělo trmácet za tmy s čelovkami. Nemít problémy s autem, určitě bychom to zvládli ještě za světla.
    Všechny fotky z Caples treku
    13. 11. 2010
    Ráno při balení okolo nás proběhli trénující Estonci. 250 dolarů za výlet lodí po Doubtful Sound se jim zdálo příliš. Nám taky, ale nakonec jsme je zaplatili, abychom se podívali do jednoho z nejopuštěnějších koutů zeměkoule. Těšíme se, že uvidíme delfíny, tučňáky, hydroelektrárnu Manapouri a další vodní příšery. Těsně před naloděním si ještě připíjíme slivovicí, neboť v Praze na Vyšehradě právě začíná party rozlučka s Bábíkem.
    Cesta začíná přeplavbou Lake Manapouri, během které nám kormidelník vykládá mimo jiné o fauně a floře Nového Zélandu. Dozvídáme se, že téměř vše, co zde má 4 nohy, je nepůvodní, tzv. "introduced". Jako příklad uváděl jeleny. Ti jsou nyní stříleni, popř. rozličným způsobem odchytáváni. Zaujal mne popis nahánění pomocí helikoptér. Jeden vrtulník prý stádo vyplaší tak, aby běželo určitým směrem. Druhý vrtulník má pod sebou síť, do níž prchající jeleni sami naskáčou a následně odletí na prodej do některé z četných chovných farem :-). Nevím ale co s nimi novozélanďané dělají, na jelení maso jsme nikde v obchodech ani restauracích nenarazili. Třeba vše exportují do Evropy.
    Z rostlinstva mi utkvěly v paměti mechy a lišejníky. Existují jich stovky druhů, a je mezi nimi nějaký zázračný moss s desinfekčními účinky. Za druhé světové jej NZ vojáci používali místo obvazů, aby rychleji srůstali :-). Zajímavé jsou i místní stromy. Rostou na prudkých a skalnatých svazích, takže prakticky nemohou do země zapustit kořeny. Aby se na té šikmé ploše udržely, zaklesávají se do sebe větvemi a vytváří tím poměrně stabilní systém, který jim dovoluje na skále přežít. Jenomže při tamních velmi častých přívalových slejvácích sem tam nějaký ten stromek nevydrží, ujede a strhne s sebou i své kolegy. Tomu se říká "tree avalanche", neboli stromová lavina. Zůstane po ní někdy docela široký pruh holé skály mezi vzrostlými stromy. Plavba po jezeře Manapouri končí u hráze obrovské hydroelektrárny. Exkurze do jejího nitra byla v ceně.
    Tam se přestupuje na autobus. Čekání na něj nám zpestřil pták Kea. Je to jediný horský papoušek na světě a má strašnou pověst. Varují před ním všechny průvodce po Novém Zélandu, jelikož rád útočí na všechny věci odložené turisty, a svým tvrdým zobákem je ničí. Dokáže rozklovat dokonce foťák či videokameru. Je poměrně plachý, nejprve se mi vůbec nedařilo přiblížit se k němu tak, abych ho mohl vyfotit. Pak jsem si vzpomněl na příručky a jako návnadu mu předhodil batoh. Příručky nelhaly, pták klovák se na něj hned vrhnul. Několikrát jsem rychle zmáčknul spoušť a běžel zachránit zavazadlo dřív, než mi do něj keáček vyvrtá větrací otvory :-).
    Autobus nás spirálovým tunelem svezl několik set výškových metrů pod zem, kde jsme omrkli strojovnu. Výjimečně se tam nejezdí vlevo, nejspíše proto, aby napravo sedící řidič v úzkém profilu lépe viděl, zda nedře vozidlem o skálu. Po vyjetí na povrch nás čekal opěvovaný Doubtful Sound, záliv, do kterého se ještě před pár lety nedalo dostat jinak než lodí z moře.
    Téměř celoročně zde prší, celkový srážkový úhrn činí kolem sedm až deset metrů vody za rok. Nám ale přálo štěstí, voda padala pouze ve formě vodopádů. Členitá zátoka je domovem mnoha mořských potvor, které ovšem můžete spatřit leda tak na reklamních letácích :-). Já sice věřil, že přece jen nějaké potkáme, ale plavba už pomalu končila a můj optimismus také. Těsně před obrátkou jsme se nakonec dočkali. Ty černobílé skvrnky na následujících fotkách jsou opravdoví živí tučňáci :-).
    Naše plavidlo nás ještě kousek popovezlo po volném moři a pak se otočilo. Jitka spatřila z vody vyskočit delfína, ale nikdo jiný takové štěstí neměl.
    Kompletní fotky Doubtful Sound Manapouri.
    V Manapouri jsme si ještě zabookovali nocleh na Routeburn treku, který byl v plánu na další den. Jelikož jsme stejnou cestou jeli už potřetí, podcenil jsem navigaci a tak jsme omylem špatně odbočili a zajeli si do Te Anau, kam jsme nechtěli. Poté jsme se museli strachovat, zda najdeme nějakou otevřenou benzinku. Naštěstí nám místní správně poradili, že v Kingstonu mají pumpu vybavenou automatem na placení kartou. Tam jsme úspěšně natankovali. Malá odbočka - nebylo to tak úplně ložené, na NZ i v Tasmánii nám mašinky občas karty odmítaly. Moničinu VISA elektron se dařilo uplatnit jen výjimečně, ale párkrát jsme neuspěli ani já s Jitkou, resp. naše embossované karty.
    Cestou jsme vzali stopařku, sympatickou studentku z Francie. Na NZ střídavě pracuje na farmách a stopem objíždí parky. Mířila též na Route Burn, stejně jako my, ale hodlala vyjít z opačného konce treku, od The Divide. Varianta dojet do Glenorchy, nechat tam auto a shánět dopravu třistakilometrovou oklikou kolem celého Mt. Aspring parku byla pro nás tři nepřijatelná, pro Francouzku naopak ideální. Samozřejmě, že se chystala tam dostopovat :-).
    S plnou nádrží jsme vyrazili podél nekonečných břehů jezera Wakatipu, abychom naplnili též naše žaludky a doplnili zásoby. I tentokráte jsme měli štěstí, neboť město Queenstown narozdíl od většiny dalších novozélandských děr nechodí spát se slepicema. Už za tmy jsme pokračovali dál na sever, co nejblíže Glenorchy, východisku Routeburn treku. Stan jsme postavili na krásném místě ještě u břehů jezera Wakatipu. Foukal bouřlivý vítr, k tomu začalo i pršet, a tak jsem usínal sužován obavami, jaké počasí nás bude provázet zítra na pochodu.
    12. 11. 2010
    Ráno jsme dobrovolně zaplatili kempovné do pokladničky a opouštíme nikým nehlídaný kemp. Naší nejbližší zastávkou je Oamaru, kde se nachází velká kolonie tučňáků modrých. Poměrně dost daleko od břehu moře jim lidi postavili spoustu dřevěných nor, do kterých se ti opeřenci nastěhovali. Většina z nich ve dne loví na moři, doma zůstávají pouze maminy s dětma nebo lenoši. A ty pak ukazují za peníze turistům. Po zaplacení 12 dolarů vstupného vás pustí brankou za plot, kde vede naučná stezka, lemovaná dřevěnými vchody nor. Pokud se v nich nachází čutňák, mají na sobě položený modrý kamínek, abyste náhodou zbytečně nečučeli s foťákem u prázdné díry:
    Po návštěvě umělé kolonie jsme se vydali na pobřeží v naději, že třeba nějakého modráčka spatříme i ve volné přírodě. Jenže to se člověku může poštěstit pouze za soumraku, když se lovci vrací zpět domů. A my tam byli dopoledne.
    Ještě nás čekalo pokochání přírodou neživou. 40 km od Oamaru se nachází pláž Koekohe, a na ní leží pozoruhodné balvany zvané Moeraki boulders. Maorové těmto obrovským, téměř dokonale kulatým balvanům říkají Te Kai-hinaki (koše na jídlo), neboť podle jedné z legend sem byly vyvrženy z moře ze ztroskotané kánoe, jejíž posádka se vydala pro vzácný pounamu (nefrit). Útes nedaleko Shag Point má být trupem nešťastné lodě a do výše se tyčící skalisko v jeho blízkosti je zkamenělý lodivod. Některé z kamenů jsou hinaki (koše), nejkulatější jsou duté dýně na vodu a další jsou kumara (sladké brambory) – vše pochází ze ztroskotané lodě. Tři z mužů, kteří neštěstí přežili, Nga Tamariki, Puketapu a Pakihiwi Tahi, byli za úsvitu proměněni v kopce, které dodnes shlíží na roztroušené koše. Některé z těch šutrů váží i několik tun a jejich průměr přesahuje 2 metry. Většinou jsou na povrchu popraskané jako krunýř želvy, nebo jsou rozpuklé či zcela rozpadlé:
    O jejich původu se vedou vášnivé vědecké diskuze. V současnosti se nejvíce vědců přiklání k názoru, že tyhle balvany pochází z jílovcových skalisek lemujících zdejší pobřeží. Část těchto skalisek časem zerodovala a zanechala po sobě právě tyto balvany. Následující tři obrázky jasně ukazují, že všechny koule patrně opravdu byly vymyty z horniny tvořící mořský břeh:
    Co se ale dělo před tím, než v ní byly uvězněny, ví Bůh.
    Všechny fotky z Oamaru a Moeraki Boulders.
    Po obědě na parkovišti s výhledem na ohradu plnou pasoucích se jelenů (na Novém Zélandě se jedná o oblíbený druh domácího zvířectva) pokračujeme přes Dunedin a Gore směrem na Manapouri, výchozího místa na výlety do Doubtful Sound. Kousek před cílem, na pláni, kde jsou asi tři farmy na sto kilometrech, se protinám najednou vyřítil blikající policejní vůz. A opravdu jel po nás. Celí vyklepaní jsme podstoupili perlustraci. Prý nám naměřili překročení maximálně povolené stovky o deset kilometrů. Doteď je nám záhadou, kde nás v té naprosté pustině změřili. Naštěstí to spravila domluva. Uf.
    Kousek před Manapouri míjíme řeku s ideálním placem pro přespání. Ihned poté, co si zabookujeme výlet lodí, se tam vracíme stanovat. Jíťa za soumraku vyráží na výklus, mně se nechce. Přicházím tak o setkání s rogainingovými mistry světa z Estonska, kteří nocovali pár metrů po proudu :-). Sice máme postavený stan, ale všichni tři zůstáváme pod širákem.
    11. 11. 2010
    Obávané západní pobřeží s námi zatím dodržuje příměří - obloha je zamračená, ale neprší, a my se na něj nezlobíme, že nesvítí sluníčko :-). Nad ránem se dokonce mraky obklopující hory za kempem začínají trošku trhat. Plánovaná návštěva jezera Matheson, ve kterém se za příznivého počasí odráží majestátná hora Mt. Cook - Aoraki, tak možná nebude jen formální. Obejití jezera po naučné stezce má trvat hodinu. Jelikož nás čekala návštěva dvou ledovců a další šílený přejezd kvůli vyzvednutí Jitky na letišti v Christchurch, rozhodl jsem se jezero oběhnout. Za patnáct minut jsem byl až na nejvzdálenějším konci a odtud to byl už jen skok k tzv. Reflection Point, kde odhaduji jednou za deset let za jasného počasí a bezvětří vznikají úchvatné snímky odrazu nejvyšší hory New Zealandu v hladině jezera. Jinak tu většinou buď fouká, nebo je zataženo či dokonce prší. Anebo všechno dohromady. Seděl jsem na břehu přes půl hodiny a čekal, až se souvislé mračno na protějším svahu rozplyne. Pak jsem nafotil pár snímků mraků v jezeře a odklusal pryč, aby Monika dlouho nečekala. Neuběhl jsem ani 500 metrů a náhle se bílá opona začala trhat. Rychle jsem se vrátil a pořídil několik snímků stydlivé Aoraki, když malinko poodhalila svůj závoj:
    Popojedeme jen pár kilometrů k ledovci Fox Glacier. K němu se jde pár minut pěšky. Ještě nikdy jsem nezažil u ledovce takové vedro, davy lidí k němu putovaly v krátkých tričkách a v sandálech :-). Průvodce nelhal, když sliboval, že čelo ledovce je šedé a špinavé. Mně se líbil:
    Přejíždíme 24 km k Franz Josef Glacier. Také k němu proudí hromadné výpravy v kraťasech, ale je zářivější a proto i populárnější než Fox. Můžete si tam zaplatit i tůru po ledovci s průvodcem. Několik skupin jsme potkali. Divil jsem se, proč horský vůdce nese místo cepínu a lana jakýsi podivný krompáč. Později jsem zjistil, že jím v ledu turistům vysekávají schody :-). Za cedule se zákazem vstupu se zadarmo nesmí. Teda já samozřejmě zkusil proniknout až k ledu, ale dostal jsem se jen těsně za plošinu, na které čekali schodolezci se svými guidy. A když jeden z nich vykročil směrem ke mně, raději jsem prchnul. Stejně už jsem nafotil co jsem potřeboval:
    Poté jsme přejeli přes Artur's Pass:
    Na večer dorážíme do Christchurch. Jitka nám zatím utekla do botanické zahrady, ale nakonec jsme se sešli a ještě do půlnoci popojeli až za Timaru. Stan stavíme v kempu St. Andrews.
    Zde jsou všechny fotky z ledovců a Artur's Pass.
    10. 11. 2010
    Po snídani vyrážíme na západ, čeká nás dlouhý přejezd podél pobřeží, které je narozdíl od vlídné východní části jižního ostrova pověstné extrémním počasím, hlavně dešti. Tankujeme ve Westportu a pokračujeme přes Greymouth do Hokitiky, města, kde se těží Jadeit. Je to posvátný kámen Maorů a vyrábí se z něj různé šperky. Bohužel jsme tam dojeli na Nový Zéland pozdě, mají otevřeno pouze do pěti. Naštěstí hned vedle fungoval dárkový obchod, kde měli také pěkné kousky.
    Zdržujeme se jen krátce, musíme ještě za světla stihnout návštěvu Punakaiki Cakes (Palačinkové skály). Přijíždíme tam bohužel také pozdě, tentokráte pár hodin po zavíračce přílivu :-). Nevidíme tudíž impozantní "Blowing holes", otvory ve stropech podemletých pískovcových skal, kterými do vzduchu tryskají proudy vody. Ale i za odlivu jsou to úchvatné přírodní útvary:
    Po malém občerstvení z vlastních zásob pokračujeme a pokoušíme se dojet co nejdál. Zvládli jsme od rána více jak 450 kilometrů, už za tmy dorážíme do kempu u Fox Glacier Holiday park, kde vaříme večeři, dobijíme baterky a ve stanu přespíme. A já tam zapomenu termoskový hrnek :-(. Všechny fotky Punakaiki.
    9. 11. 2010
    Ráno jsme sbalili stan a kolem 7:45 vyrazili do sychravého počasí. Čekal na nás méně populární bratříček pobřežního treku - Inlad Trek. Ten je sice kratší (37.5 km), ale mnohem, mnohem víc kopcovitý. My navíc museli ještě dojít pár kilometrů na jeho začátek v Piggeon Saddle (8 km/2 hod.). Vystoupali jsme do něj cestou kolem Gibbs Hill, přičemž závěrečný úsek po pastvinách dokonale prověřil naší schopnost udržet směr v mlze. Pokračovali jsme v lezavém počasí do Awapoto Hut (5 km/2:15), kde jsme krátce posvačili. Delší odpočinek nám zima nedovolila.
    Cesta do Moa Park Shelteru se zdála nekonečná. Relativní rovinu hřebenů střídaly deprimující výstupy do prudkých kopců (3 hodiny 15 minut). Věděli jsme, že nejhorší převýšení už máme za sebou, jenomže prudký sestup dolů k chatě Castle Rock také nebyl nejjednodušší. 13 km od Awapoto Hut do Castle Rock Hut jsme šli 4:22 minut. Já si cestou ještě odskočil k Porters Rock, což byly kamínky, ze kterých se dalo pozorovat pobřeží, když na chvilku ustoupí mraky. Naštěstí už se začalo vyjasňovat.
    Do Holyoake Clearings nám to trvalo dalších dvě a čtvrt hodiny. Zbývající sestup do Marahau byl čím dál otravnější(2:30), závěr jak jinak po tmě :-). V duchu jsem obdivoval Moniku, jak to vše bez brblání zvládá. Já osobně už se moc těšil, až výlet skončí. Dočkali jsme se po 14 hodinách. Postavili jsme stan rovnou na parkovišti se zákazem kempování, ale nám už bylo vše jedno. Tady máte slíbené fotky Inland treku.
    8. 11. 2010
    Časně ráno (7:30) jsme vyrazili po široké dobře značené stezce. Za Anchorange nám příliv nedovolil průchod zátokou Torrent Bay ani Bark Bay, ale s tím jsme počítali. Hlavně že jsme v pohodě došli k chatě Bark Bay (23 km/4:30 chůze), za kterou se nachází dva největší brody na trase. Nám zbyla rezerva nejen na oběd a hodinový odpočinek, ale dokonce jsme se rozhodli, že dojdeme dál, než jsme původně zamýšleli. Ochotná rangerka nám zrušila kemp Totaranui a zabookovala Whariwharangi Bay, který leží o 7.5 km dál. Těm, co to tam neznají, doporučuji mrknout do plánku trasy :-).
    První osvěžení za pláží Onetahuti (1:15 chůze) bylo krátké a dá se říci i příjemné. Přechod zátoky Awaroa byl delší, hlubší a ani slunce už tolik nehřálo. Když jsme k němu přišli (2:34 chůze), raději jsme se v chatě optali rangera, zda opravdu máme jít přes tu lagunu směrem na oranžový trojúhelník v dáli. Naštěstí odliv právě vrcholil, voda nám sahala po lýtka a rychle ubývala. Horší byly ostré mušle, které nepříjemně řezaly do mých zpuchýřovaných nohou.
    Na další pláži jsem vyfotil mrtvého delfína, po 1:15 jsme dorazili do Totaranui. No, i já jsem kacířsky zauvažoval, že tady jsme už mohli zalehnout, ale pokračovali jsme dál a ještě si navíc přidali odbočku k majáku Separation point. Ten už jsem fotil za šera, a spolu s ním mys Farewell split. Poslední kilometry (celkem 14 hodin) už jsme absolvovali za tmy. Ani jsme nestavěli stan a zalehli na podlážku předsíně chaty. Moniku prý okusovaly mušky, já se dokonale zachumlal do mumie spacáku.
    Všechny fotky Coastal trek
    7. 11. 2010
    Druhý den ráno jsme si došli do Juicy Rental pro auto a proplacení hotelu. S politováním nám oznámili, že proplacení ubytování by přicházelo v úvahu pouze v případě, že bychom u nich objednávali karavan. Kdybychom to věděli, tak bychom se vyspali někde za městem. A to jsem ještě nevěděl, že jsem v hotelu nechal redukci do australských zásuvek a budu si muset koupit novou :-(.
    Zapůjčená kára také nebyla nic moc. Pět by se nás do ní určitě nevešlo, ale pro dva, tři byla tak akorát. Autíčko už mělo najeto pře 100000 km, žralo 10 litrů na 100 km. Teda až poté, co jsme prvních 200 kiláků omylem odjeli s tím, že jsme na automatické převodovce měli namísto "drive" zařazeno "turbo", což spotřebu ještě dál navýšilo.
    Kvůli zpoždění jsme se jen nakrátko zastavili v Kaikouře, kde mají pláž obývanou lachtany:
    Všechny fotky Kaikoura
    Přejeli jsme přes Blenheim a Motueku do Marahau na start Abel Tasman Coastal treku, který patří mezi tzv. Great Walks. Jeho trasa je dlouhá něco přes 54 kilometrů a je doporučeno jí absolvovat za pět dní. Táhne se podél pobřeží, z nějž si místy odskakuje do strmých kopečků nad mořem, sem tam vede přímo po pláži a občas dokonce brodí zátoky. Některá místa lze projít pouze za odlivu, výlet je tedy dobré naplánovat s pomocí časové tabulky, kterou najdete na webu národního parku. Já nám po dohodě s děvčaty naplánoval třídenni výlet s návratem tzv. Inland trekem, kde již nehraje roli stav moře.
    Za vstup do parku se musí platit, a to zakoupením noclehu v kempu (12.20 NZD/os.), nebo na chatě (24.40 $/os.), jinak hrozí mastná pokuta. V hlavní sezóně hrozí, že kempy mohou být obsazené, proto se doporučuje zabookovat si nocleh předem. Při rezervaci jsem zjistil, že nastavení počítačového systému nedovoluje objednat méně než dvě noci, navíc jsem nenašel způsob, jak si zarezervovat kemp na Inland treku. Ony tam totiž jsou pouze chaty :-). Zabookoval jsem tedy jeden nocleh na začátku a druhý 10 km před koncem treku s tím, že zpáteční cestu budeme muset zvládnout bez přenocování za jeden den.
    Po zaparkování na velkokapacitní ploše u východiska treku jsme se najedli, zabalili a již za tmy popošli kousek do předplaceného kempu Tineline Bay. Jeho kapacita je oficiálně 30 lidí, ale klidně by se jich tam vešlo 300. Spali jsme tam sami.
    6. 11. 2010
    Do cílové destinace v Christchurch jsem si kromě opuchlých nohou přivezl i zpoždění. Přestože jsme ve smlouvě s půjčovnou měli zaručeno, že nám auto přistaví na letiště i v případě zpožděného letu, realita byla jiná. Na Zélandě některé služby fungují pouze do 16:30, a naše Juicy Rental bohužel nebyla výjimkou :-(. V letištní hale se nás ujala ochotná paní, která nejprve marně po telefonu sháněla někoho z půjčovny, a pak nám poradila, že chyba není na naší straně, a my samozřejmě máme nárok na to, abychom si zaplatili ubytování s tím, že nám jej půjčovna hned další den ráno zaplatí. A poslala nás do blízkého hotelu Sudima. Příjemný hotýlek, cena za nocleh pro kolem 110 €. Hodili jsme si věci na pokoj a vyrazili do centra. Jezdí tam autobus za 7.50 NZD. Personál hotelu nám ale poradil, abychom popošli pár set metrů směrem k městu a nastoupili na zastávce na znamení, odkud už je jízdné poloviční. Fakt to funguje, neplatí se tam už letištní daň. Prošli jsme celé nepříliš rozsáhlé centrum, ve kterém jsou na některých starších budovách ještě patrné známky letošního zemětřesení. Otestovali jsme i jednu hospodu a nafotili pár fotek:
    5. 11. 2010
    Mezipřistáváme v Dubaji, kde máme osm a půl hodiny pauzu. Přes noc, přesto jsme si zařídili jednorázové vstupní vízum. Musíme si nejprve vystát frontu na skenování rohovky, asi po hodině odbavování smíme vyjít ven z letiště. Plánujeme dojít pěšky do Deiry (staré hlavní město Dubaje), ale je to daleko a také se nějak nedokážeme zorientovat ve složitých estakádách vedoucích od letiště do centra. Cestou fotím nasvícenou mešitu a místní autobus s nápisem útočícím na Aljošu: Pak to vzdáváme a nasedáme na taxík. Řidič neuměl anglicky, namísto do historického centra nás nejprve hodil do obchodního centra. Pak se nám jej podařilo s pomocí plánku města navést aspoň k pobžeží. Jakmile jsem věděl, kde jsme, zavelel jsem k výstupu. Na zaplacení jsme bohužel měli pouze Moničinu desetidolarovku, neznali jsme kurs, takže nás taxikář pěkně natáhnul. Vrátil nám jen pár téměř bezcenných drobných papírových bankovek.
    Samotné město nás moc nenadchlo. Historické centrum byla jen změt smradlavých uliček s domy zas ne tak starými. Ale nikdo nás nepřwpadl a zpět na letiště už jsme trefili po svých. Pro mne to byl skoro nejtěžší trek zájezdu. Abych neměl moc těžký batoh, vzal jsem si do letadla pohory, které mi ve spolupráci s propocenými obyčejnými ponožkami a dubajským asfaltem vytvořily na prstech nohou docela slušné puchýře.
    4. 11. 2010
    Hned krátce po příjezdu do Prahy mi volá Jitka, že nemůže najít pas. Nenašla ho, takže nakonec jsme odletěli jen ve dvou s Monikou. Jitka zkusí získat náhradní doklad a přeložit let s tím, že dorazí na Nový Zéland později.
    29. 10. 2010
    Neštěstí nechodí po horách. Z našeho původního týmu již zbývají pouze tři lidé. Bábík nám teď už bude jen fandit a ne na tomto světě :-(.
    28. 10. 2010
    Kompletně jsem přepracoval itinerář Nový Zéland a mapu plánovaných cílů.
    4. 8. 2010
    Opět jsem do itineráře přidal další informace. Připravil jsem i mapičku s vyznačením plánovaných cílů, ze kterých si budeme muset vybrat. Je jasné, že by to chtělo na NZ zůstat o nějaký ten týden déle :-(. Některé treky/plavby jsou placené, tudíž jsou náročné nejen časově, ale i finančně.
    3. 8. 2010
    V záložce info o závodě MS 2010 jsem doplnil odkazy na předzávodní info stavitele a pojednání o plotech a elektrických ohradnících. Zdá se, že rychlost jejich překonávání bude významně ovlivňovat výsledek závodu.
    2. 8. 2010
    Vygoogloval jsem, že není až tak úplná pravda, že na NZ nežijí žádné jedovaté potvory. Při troše štěstí i na smrtelně jedovatého pavouka narazíš :-). Detailní info o rizicích, která během našeho výletu hrozí, najdete v článečku O nebezpečích na NZ.
    Až se trošku poděsíte, zkuste se uklidnit pomyšlením na gastronomické lahůdky, které tam na nás čekají. Viz odkaz Stravování na NZ.
    Předběžný itinerář výletu postupně upřesňuji. Rozdělil jsem ho na dvě části, Itinerář Nový Zéland a Itinerář Tasmanie a Melbourne.
    29. 7. 2010
    Podstatně se změnil itinerář výletu. Odletíme o den dřív, a přiletíme naopak o den později. Dolaďujeme objednávku letenek.
    V záložce Basic info jsem shrnul problematiku víz a dal dohromady orientační přehled cen v půjčovnách aut. Rovněž jsem začal vytvářet jakýsi souhrn informací, které budu považovat za důležité nebo zajímavé. Ten budu postupně doplňovat.
    26. 7. 2010
    Původní sestava čtyř rogainingových závodníků a závodnic byla posílena ještě o jednu členku realizačního týmu :-).
    21. 7. 2010
    Na web jsem nahrál upřesněný itinerář.
    7. 7. 2010
    Pracovní dokumenty o Mt. Cook/Aoraki v sekci "Příprava výletů" jsem překlopil do formátu PDF.
    6. 7. 2010
    Začal jsem shromažďovat informace o letošním MS na Novém Zélandě. Postupně je budu dávat na tyto webové stránky. Zatím tam máte odkaz na pořadatelský web, zopár map z rogainingových závodů a také první podklady pro plánování výletů na Novém Zélandu i v Tasmánii.