Tojnárkovo stinné stránky
Jako malé dítě jsem se s rodiči přestěhoval do domu, jehož majitel zmizel neznámo kam. Stavení vypadalo docela útulně, ovšem od první noci jsem tam neměl klidné spaní. Ráno jsem se probudil zpocený hrůzou, když jsem ve snu spatřil obrovského draka, jak ohněm vypaluje celé město.
Den poté mé nepokojné snění pokračovalo sérii strašlivých mordů. Nějaký otrhaný loupežník ve starodávných hadrech se radoval nad barevnou truhlou plnou zlata, než ho zezadu zapíchl podobně ustrojený otrapa kordem. Poté přišel chlap v obleku z osmnáctého století a zastřelil vraha pistolí. Také jeho vzápětí vyřídil samopalník v kostýmu chicagské mafie. Obdobná scéna se opakovala ještě několikrát, akorát herci se střídali. Poslední dva už byli oblečeni jak za našich časů. Jednooký padouch vystřílel do svého parťáka v zeleném klobouku celý zásobník, vše navíc proběhlo v kulisách nápadně připomínajících náš nový domov.
Třetí přenocování už bylo poklidnější, zdálo se mi jen o té pomalované truhle. Byla prázdná, až na nějaký pergamen, zdobený obrázky draků a popsaný textem, který jsem si nezapamatoval.
Během čtvrté noci se mi listina zjevila znovu, tentokráte mi v hlavě zůstal celý její obsah:
Třpyt zlata přináší zmar!
Jehly lidského zla budou potrestány!
Drak nerozliší vinné od nevinných!
Čteš-li tyto řádky, odpočítávání již začalo!
Následující den jsme museli volat policii. Ne kvůli mým snům, nějaký pobuda si počkal, až budeme všichni pryč, a vloupal se k nám za bílého dne. Nic neukradl, stihnul vyházet obsah několika skříní, pak ho vyplašila sousedka. Všimla si, že lupič měl pásku přes oko.
Po neklidném úvodním týdnu jsme se chtěli odreagovat výletem po okolí. Návštěva blízkého Čertova hrádku mé rozjitření nijak neutišila. Stěny venkovského sídla byly totiž vyzdobeny obrazy úplně stejných draků, jako na pergamenu z mých snů. Ani truhla nechyběla. Průvodce nám k tomu odvyprávěl pověst: „Od počátku světa sčítají pekelní démoni všechny zlé lidské skutky. Za každý prohřešek nechají uschnout jedno jehličí smrku, promění je ve zlato a plní jím dřevěné truhly, které ukrývají na nepřístupných místech. Schránek zla ve světě neustále přibývá, a tak čas od času některou z nich někdo objeví. Avšak bohatství, které pochází z nepravosti, nikdy nikomu štěstí nepřinese, způsobí jen zmar a utrpení pro vinné i nevinné. Pekelné mocnosti si své poklady nikdy nenechají ukrást natrvalo. Jakmile se nějaká truhla ztratí, probudí se drak mstitel, a pokud se drahý kov do několika týdnů nevrátí pod zem, bez milosti začne pustošit krajinu, dokud jej nenajde.“
„Náhoda, pohádky… Asi jsi někde viděl prospekty Čertova hrádku, a teď se ti o tom zdá,“ odbyl otec mé dotazy po skončení prohlídky.
Po návratu domů nás čekalo věšení prádla na půdě. Já přitom vždycky okukuji haraburdí, které se tam válí. V nejzazším rohu, pod nánosem prachu a pavučin, objevil jsem kolorovanou truhlu. Můj výkřik přivolal oba rodiče. Otec skříňku otevřel. Byla prázdná, na dně leželo pár zlatých jehliček a pergamen s obrázky i nápisy, které jsem znal ze snu.
Tohle už bylo moc i na mé racionálně založené rodiče. Matka se rozbrečela a trvala na okamžitém odjezdu, třebas do hotelu. A utíkala dolů balit. Táta se nás všechny pokoušel uklidnit: „To bude nějaký nejapný žert.“ Jenom nedokázal vysvětlit, jak se ten žert dostal do mého snění. „Zajedu na Čertův hrádek, snad nám poradí,“ a naložil truhlu s pergamenem do auta. Po krátkém přemlouvání jsem si vyškemral, že mohu jet s ním. Máma se též přidala, sama v domě hrůzy prý nezůstane.
Na zámku už měli zavřeno, naštěstí jsme se dobouchali. Jakmile kastelán uviděl truhlu s pergamenem, obdařil nás spalujícím pohledem. „Kde máte zbytek zlata?“ „To nevíme. Přistěhovali jsme se sem před pár dny a s tímhle,“ ukázal táta na skříňku, „nemáme nic společného.“ „Jenže na to drak kašle!“ odvětil kastelán. „Zbývá pár dní, možná hodin, než se rozpoutá peklo. Kdybychom aspoň věděli, že poklad zůstal ve vašem domě… Mohli bychom draka nasměřovat přímo tam a zabránit zkáze celého města.“ „To myslíte fakt vážně?“ špitl táta. „Naprosto,“ zazněla odpověď. A nikdo už se jí nedivil.
Spěchali jsme zpátky domů. Kastelán nás během cesty poučoval: „Někdy stačí, když se otevřou okna, aby saň zlato ucítila. Tím se uklidní a přestane řádit. Bohužel dneska je zvykem všechno schovat do sklepů nebo zazdít. A drakovi nezbývá, než demolovat dům po domu, dokud nenajde, co hledá.“ „Někdo se k nám včera vloupal, teď asi tušíme proč,“ informoval kastelána táta. „Snad se nám podaří najít, co se jemu nepovedlo. Půdu bych rovnou vynechal. Ukrývající věděl, že po něm jdou, rozhodně by na skrýš neupozorňoval prázdnou truhlou.“
Jako první jsme za pomoci kladívek pečlivě proklepali každý kámen ve sklepě. Žádná dutina. Prozkoumat podobným způsobem stěny všech pokojů v přízemí a prvním patře nebylo reálné. Vzpomněl jsem si na spolužáka z mé nové třídy. Jeho starší brácha je hledač kovů, bydlí ve vedlejší ulici, a má doma detektor. Půjčili jsme si ho od něj pod záminkou ověření rozvodů elektřiny v novém bydlišti.
Jako první jsme ohledali zadní stěnu starého těžkého šatníku, se kterým jsme dosud nehýbali. Paráda, přístroj signalizuje cosi kovového! Když chlapi skříň odsunuli, odkryli malý výklenek a v něm mrtvolu v zeleném klobouku. Sako měla prostřílené jak řešeto, signál detektoru nejspíše vyvolala sbírka kulek v jejím hrudníku. „Policii zavoláme později, nejprve musíme najít poklad,“ rozhodl kastelán.
Zbytek obytné části jsme propátrali poměrně rychle, ale nalezli jsme pouze kabely a trubky topení. Pro jistotu jsme se sondou prošli ještě jednou sklep, rovněž bez úspěchu. Dospělí zklamaně svěsili hlavy. Já nesměle navrhnul: „A co kdybychom přece jen prohledali taky půdu?“ Přes počáteční nesouhlas jsme nakonec nahoru vyrazili. Detektor reagoval na každý hřebík v podlaze, vše ostatní však bylo čisté. Až kousek od místa, kde jsem objevil naší Pandořinu skříňku, se sonda zběsile rozpípala. Něco kovového tam zřejmě leží, jenomže jak se k tomu dostat? Žádný otvor ani dvířka tam nebyly, nezbývalo než prkna vypáčit. Pod nimi ležel menší trezor. Klíč samozřejmě nikde.
V tom se z venku se ozvalo ohlušující zahřmění. „Drak!“ vykřikl vyděšeně kastelán. „Honem pro truhlu! Kde máte balkon?“ „V prvním patře, vlevo!“, křiknul tatínek. Kastelán popadnul sejf, táta truhlu a všichni jsme běželi dolů po schodech.
Obloha výrazně potemněla, dračí tělo téměř zakrylo slunce. Netvor zatím kroužil nad městem, asi si vybíral, kde započne dílo zkázy. Kastelán položil trezor na okraj balkonu a pokoušel se upoutat jeho pozornost voláním a máváním rukama. Otec s truhlicí nad hlavou se též rozkřičel. Jakmile je saň spatřila, zamířila rovnou k nim. Oba se okamžitě schovali v útrobách domu. Přitom mi zavřeli balkonové dveře, a já zůstal spolu s truhlou a pokladem napospas drakovi. Krčil jsem se v koutě pod pelargony a vystrašeně čekal, co bude dál.
Obluda zaparkovala na sousední střeše a obhlížela situaci. Po ulici se motal nějaký chlápek, zjevně se snažil zmizet. Ohlédnul se a ukázal nám obličej s páskou přes levé oko. „Tak tebe vyřídím jako prvního!“ zařvala stvůra a mocným plamenem spálila prchajícího na popel. Poté se trošku upokojila, zřejmě zavětřila zlatou vůni. Po otevření truhly drak překvapeně zvolal: „Co se ksakru děje? Cítím zlaté jehličí, ale pokladnice je prázdná!“ Sebral jsem všechnu odvahu a napověděl mu: „Zlato máte vedle, v trezoru. Zloděj je do něj přesypal a ukryl na půdě tohoto domu. My ho jen našli.“
„No to máte štěstí, jinak bych vás musel krutě ztrestat. V téhle bedýnce říkáš?“ „Ano,“ odpověděl jsem, „bohužel od ní nemáme klíč.“ „To není problém, autogen jsme brali už na základní škole. Teď na chvilku zavři oči.“ Nadechnul se a z úst mu vyšlehnul oslňující proud ohně, kterým začal do pancéřované stěny vyřezávat otvor. Se zavřenýma očima jsem počkal, dokud mi nezahlásil: „Hotovo.“
Poté drak vrátil zlaté jehly i pergamen zpět do truhly. Na rozloučenou se mne optal, zda nechci splnit nějaké přání. „Ne, děkuji, mně stačí, když se v pořádku vrátím ke svým rodičům.“
„Dobře činíš. Mohl bych z tebe udělat boháče, jenomže náhle nabytý majetek častokrát namísto štěstí přináší člověku zkázu. Dokáže pokřivit jeho charakter, naučí ho přetvářce a klamu. Najednou začne vydávat lež za pravdu a pravdu za lež, a nakonec ho nikdo nebude mít rád. Zůstane sám, maximálně obklopený pár jemu podobnými pokrytci. Měj se krásně a pozdravuj své rodiče.“ Poté uchopil truhlu do spárů a odletěl neznámo kam.