MS v rogainingu 2006, Warrumbungles, NSW, Austrálie

13. - 14. 10. Ráno snídáme míchaná vejce na slanině a kešu oříšcích. Předbalujeme si na závod s tím, že dle okolností dobalíme buď na celých 24 hodin, nebo jen do nočního návratu, pokud se potvrdí má domněnka, že cíl je uprostřed závodního prostoru. Z vyfasované mapy je zřejmé, že ano. Beru si jídlo jen na půl dne a zároveň se rozhoduji pro největší blbost závodu. Šetřím gramy a neberu s sebou náhradní Petzlovku s tím, že si jí vyzvednu při návratu do hash hausu. Kdybych já vůl věděl, jak moc nám později bude chybět. Ze začátku chceme vyrazit do kopců a na ráno si nechat rovinu, tu ale plánujeme jen zběžně a necháváme si více variant na výběr. Měřím prvních 11 kontrol. 16 kilometrů/520 bodů. Jak dlouho nám to asi bude trvat? Já odhaduji 20 minut na kilák, Jitka věří, že ze začátku poběžíme dvakrát rychleji. Máme už obkrouženou téměř celou mapu, optimální trasa činí 63 kilometrů při zisku cca 1800 bodů. Obojí se mi zdá podezřele málo.
Je pátek třináctého, pravé poledne. Startujeme. První lehkou kontrolu jdeme s davem. Za klusu mne Jitka přemluví, abychom si hned na začátku přidali dvě kontroly navíc (20 a 60 bodů). Souhlasím s tím, že si aspoň otestujeme buš. Kilometr hustníkem je důkladný test, spolu s kolečkem vykrouženým po minutí kontroly trvá 47 minut. Sice jsme překvapivě po celou dobu věděli kde se nacházíme, ale obíhačka po cestě by vyšla časově minimálně nastejno a dohledávku bychom měli jednodušší. Popis zní „a gap in the dyke“. Dykes jsou specialitou Warrumbungles. Jedná se o úzké skalní útvary, které svým tvarem skutečně připomínají dýku. Neurčitý člen znamená, že objekt (průchod) není zakreslen v mapě, určitý člen indikuje, že nožík se v mapě naopak nachází. Samotná skalka je na místní poměry dosti nevýrazná, skaliska podobných rozměrů autor v některých dalších částech mapy vynechal. Prolézáme falešný gap jen pár metrů od správného a poté pár minut zmateně pobíháme po okolí. Stavitel si libuje v umisťování kontrol doprostřed linií, popř. širokých hřbetů a údolíček, nabíhat takové objekty je někdy pěkně obtížné. Drobné chybky děláme téměř na každém postupu. Snažíme se využívat vyschlých koryt potoků, ale jen obtížně odhadujeme, ze kterého záhybu se máme odrazit ke kontrole. Běžet se nedá téměř nikde, jen místy po cestách. Při dohledávání lampiónů nám několikrát pomáhají kolemjdoucí týmy, které na ně nabíhají značně jistěji než my. S jednou dvojicí se pokoušíme absolvovat dlouhý přeběh buší. Asi se nás chtějí zbavit, sedají si a pouští nás dopředu. Samozřejmě se hned odchýlíme od optimální trasy, ale srovnáme se a trefujeme správnou skálu. Jen je potřeba vylézt její poměrně kolmou stěnou a jsme doma. Dobíháme naše kolegy, kteří nás před pár minutami opustili. Svačí. O chvíli později odpočíváme my a oni se přes nás přeženou jak vítr. Už se nezavěšujeme, sami se pokoušíme udržet azimut houštím a odhadnout, kterýže to potok teď právě krosíme. Když teď koukám do mapy a vzpomínám na napalm, kterým jsme lezli, nechápu, jak jsme v tom vůbec mohli něco najít. A to ještě bylo světlo. S úderem sedmé hodiny se setmělo. Vyndaváme lampy a spolu s nějakým dámským týmem střídavě postupujeme korytem potoka anebo se pokoušíme objevit na jeho břehu schůdnou pěšinku. Někdy s úspěchem, jindy se zasekáváme v křovinách. Míříme na stobodovou kontrolu. Večeřím za chůze, chvilku si užíváme cestovku. Poté přelézáme plot a azimutem podbíháme náš hřbítek. Ocitáme se pár set metrů dál než máme být, naštěstí vidíme světýlka, která blikají na správném místě. Je 20:26, právě jsme se dostali na 16. kilometr, kde jsme měli být podle mne o půl šesté, dle Jíti dokonce ve 14:40. Běžíme po cestě, oběma směry po ní proudí davy lidí. Jeden pár ukazuje do lesa, kde na stromě prý sedí koala. Svítím čelovkou naznačeným směrem a skutečně, ze tmy na mne svítí dvě očička chundelatého vačnatce. Běžíme dál. Dochází nám voda. Nabrat se dá jedině na jednom z 10 Water drops, zásobníků, rozmístěných v závodním prostoru pořadateli. Kvůli občerstvení si zabíháme dva kiláky navíc, ale není vyhnutí, další voda je strašně daleko. Nakonec na tom možná i vyděláme, neboť jdeme na jistotu po cestě. Body naskakují jakoby samy. Šplháme houštím a korytem potoka na devadesátibodovou kontrolu, stejným humusem se musíme i vracet. V tomto místě, ale ne v tomto čase, dle plánu jsme tu měli být před 6 hodinami, bychom teď měli začít obcházet dalších 25 kilometrů a poté se navrátit na shromaždiště. Ha ha. Blíží se druhá hodina ranní, moje lampa už dosvítila a náhradní jsem nechal prozřetelně v autě. Jitčino světlo rovněž uvadá, ale ona si náhradní Petzlovku vzala. Do svítání však zbývá ještě tři a půl hodiny a s jedním blikátkem se pokračovat nedá. Naštěstí jsme jen pět kiláků od kempu. Rozhodujeme se pro návrat s tím, že cestou sebereme ještě jednu sedmdesátku. Proti nám se vynořují soupeři. Jitce se nechce riskovat, navrhuje, abychom nespěchali a raději počkali, až nám kontrolu najdou. Tím ale jen provokuje mojí soutěživost, takže se vrhám s dohasínající lampičkou do křoví a po chvilce klusu azimutem kupodivu přesně trefuji kýžený lampión. Alespoň dílčí úspěch a honem domů.

Dorážíme s pocitem, že jsme to pěkně podělali, původně třicetiminutovou zastávku v kempu natahujeme na více jak hodinu. V hash hausu zkouším od jakési asiatky vydolovat skopový guláš. Nasypala mi nějakou vegetariánskou rejži, prý že je tam „more mutton“. Houby, ani kousek masa, nedá se to jíst. Chuť si spravuji několika sýrovými sendviči, na které jsem se těšil už od doby, kdy jsem četl, že je na australských závodech podávají.
Potkáváme Kamču s Martinou. Prý se na dvě hodiny ztratily právě v místech, které jsme byli nuceni vynechat. Doma by údajně zalehly a počkaly do svítání, tady raději z úcty k hadům a jiným potvorám křižovaly sem a tam, než se náhodou našly na úplně jiné kontrole. Ve stejné části lesa prý na půl hodiny zakufrovali i Sádlo s Bořanem.

S čerstvým světlem vyrážíme pro další body. Už nezávodíme, Jitka s sebou bere foťák. Hned první odběh od kontroly voráme a sebíháme do falešného údolí - 20 minut navíc. Nicméně vychutnáváme si luxus běhu. Druhý den rogainingu už se většinou chodí, jenže my toho tady zatím moc nenaběhali. Jitka zvěčňuje žlutokapy:

   

Suverénně razíme jednu osmdesátibodovku a hurá potokem na další:

   

Zase bez problémů:

   

Podléháme záchvatu soutěživosti. Buš v této části lesa je nějak prostupnější než ta, kterou jsme rochali včera:

Možná jsme se měli nejprve pustit sem a dnes pochodovat to, co jsme šli na úvod. Možná… Jenže koho by napadlo, že většinou platí pravidlo čím hustší vrstevnice, tím mohutnější džungle? Navíc bychom se v těch největších vedrech smažili na planinách, odpoledne prý teplota vyšplhala na 37°C. V úkrytu eukalyptového stromoví se nám šlo přece jen lépe. Mimochodem, není pravda, že blahovičníky nevrhají stín. To možná platí pro nějaký osamělý strom v parku, v pralese vás před slunkem ochrání spolehlivě.
Já tajně doufám, že jsme to zas tolik nezkazili, terén je extrémně obtížný. Chceme dát ještě 3 kontroly a pak se uvidí. Pokud bychom je sebrali včas, třeba stihneme další… Počítám bodový mezisoučet, odmítám zakalkulovat body, které máme zatím jen na papíře. A hned se ukazuje, že oprávněně. Dostáváme se do místa kde mapa moc nesedí, míjíme odbočku a klesáme do nesprávného údolí. Rázem jsme v pytli a 110 bodů taky. Morál se ocitá na nule, jen příroda okolo zůstává stejně nádherná:

   

Přecházíme po skalních plotnách, stále máme čím se kochat:

       

Razíme kontrolu 77:

   

a při cestě lesíkem vyplašíme emu. Je ale rychlejší než fotograf, v záběru zůstal jen lesík:

   

Vracíme se po nesprávné straně silnice, ale aspoň nepřekračujeme povolenou rychlost, protože si vychutnáváme výhled na Belougery Split Rock:

   

Chci nás potrestat ještě závěrečnou dvacetibodovkou kousek od cíle. Jitka protestuje, ale šlape. Na vrchol kupky ovšem musím sám. Své účinkování končíme hodně předčasně, v 10:17. Odcházíme do sprch, aspoň, že teď v nich není moc lidí, ale zklamání z výsledku se odplavit nepodařilo. Chtěli jsme skončit v první desítce mixů a k tomu náš výkon nejspíš nepostačí. K našemu překvapení na nás nakonec desáté místo zbylo, i celkově jsme poměrně vpředu, 51. Kdyby, ale čert vem kdyby, to, co jsme ještě zažili (a přežili), se nedá s ničím srovnat. Dovídáme se, že dva lidi na trati uštknul Eastern Brown Snake, jeden z nejjedovatějších hadů světa. Buďme rádi, že jsme nemuseli otestovat naše zdravotní pojištění.
Bořanovi se Sádlem se zadařilo i zde, třetí místo mezi protinožci je myslím velký úspěch. Překvapil lotyšský mix, který skončil jen pár bodů za nimi. S tím jejich děvčetem se musím seznámit, už jen proto, abych zjistil, zda nemá v zadnici vrtuli.

Protinožci neznají stupně vítězů. Nejlepší týmy vyhlašují postupně a medailisté si vzájemně gratulují pod pódiem. Divný zvyk:

   

Vyzvedávám pro nás dva exempláře nepoužitých map a osvědčení o absolvování mistrovství světa. Zdalipak jej dostali i ti uštknutí? Pořadatelé vše mají seřazeno podle abecedního seznamu křestních jmen. Australané snad ani nepoužívají příjmení. Jak se jmenují Leona a Peter jsem si také musel najít až doma na webu, v kontaktní adrese mi to nenapsali. Vůbec spousta věcí zde funguje jinak, než nás učili v hodinách angličtiny. Domorodci se tu běžně zdraví „Good Day!“, mezi kamarády zase letí oslovení: „Hello, You old bastard!“. Tohle snad ani nebudu vykládat dětem.

Chvilku odpočíváme, ještě se dnes musíme přesunout pár set kiláků směrem na Sydney. Při odjezdu pořizuji poslední rozlučkovou fotku Belougery Spire a Crater Bluff:

a opouštíme Warrumbungles.

Pro úplnost ještě uvádím odkaz na mapu závodního prostoru WRC Full map (1.3 MB) a mapku s našimi postupy (812 kB):