Avrig a Racovita

Ze Saua Scarii stoupáme 30 minut na Vf. Scara (2306 m) tak svižně, že si jeho překonání všimneme až když z něj začneme sestupovat. Po dalších patnácti minutách značka míjí odbočku k cabaně Barcaciu (značena červeným křížem), poté traverzuje pod Vf. Garbova (2188 m) a Vf. E. Ciortea (2419 m), kde občas použijeme i ruce, a nakonec začne klesat k Lacul Avrig, kam dorážíme po hodině a třičtvrtě chůze. Nad jezerem se tyčí Vf. V. Ciortea (2427 m).

Lacul Avrig

Vf. Garbova

Stezka do sedla Portita Avrigului

Sedlo mezi verfuly Garbova a E. Ciortea

Lacul Avrig

Po kratičkém odpočinku stoupáme do sedla Portita Avrigului, pak pokračujeme přes Vf. Budislavu (2343 m) a sedlo Curm. Rosiilor až k traverzu pod Vf. Surul (2283 m), kde potkáváme osla údajně poraněného vlky. Těch má prý být v této oblasti asi pět. Dál už je to jenom pohodová procházka až do Saua Surului, kde se rozloučíme s naší hřebenovkou. Od této chvíle (po 2 hodinách cesty od Lac. Avrig, 3 hodiny 45 minut celkem) to s námi už půjde jen z kopce. Klesáme po červeném trojúhelníku směrem k vyhořelé cabaně Suru. K ní dorážíme po hodině a 45 minutách (trošku nás zdržely borůvky).

Traverz pod Vf. Surul

Rozcestník v Saua Surului

Sestupové údolí

Zbytky vyhořelé cabany Suru

Od cabany pokračujeme dál po červeném trojúhelníku. Podle mapy má jít po hřebeni, ale šine si to spíše po úbočí. Cestou fotím krásnou ukázku symbiózy moderní chemie s přírodou - studánku s plastovou rourou a korýtkem vyrobeným z pneumatiky. Můj foťák se na to nemůže dívat a hlásí vybité baterky. Plánujeme dojít někam k Vf. Comenzii a tam přespat poblíž potoka na loučce, kterou jsme si vyhlídli v mapě. Jenomže nic takového tam ve skutečnosti nebylo, neustále jsme šli lesem a kýžený hřbítek přešli. Když už nám bylo jasné, že jsme moc daleko a cesta uhýbá nesprávným směrem, objevila se pěšinka, která vedla do lesa na hřbet kam jsme původně chtěli dojít. Chvilku po ní jdeme a pak se rozhodneme zabivakovat na plošince kousek od nepříliš vydatného potůčku. Dnes jsme pochodovali skoro 9 hodin. Část výpravy si vaří na ohýnku, Robert si i opéká houby, které nasbíral cestou. V blízkém okolí evidentně dřevorubcuje nějaký místní borec. Našli jsme jeho protidešťový útulek, ohniště a spoustu smetí. Navrhl jsem novou jednotku SI jeden Rumun, což je množství pevného či kapalného odpadu a plocha, jež je jeden člověk schopen roztrousit/pokrýt za daný časový úsek (rozměr kg.m2/s). Etalon 1 Rumun by samozřejmě neležel v Sevres u Paříže, ale v lesích na Fagaraši :-).

Gumopryžová idylka

Nouzový nocleh v lese

Ráno se snažíme podle mapy a busoly trefit správné údolí, která nás dovede k vesnici Racovita. Povedlo se to, protože náš odhad polohy byl správný. Sestupujeme korytem potoka, kterým dřevorubci koňmo sváží dřevo od těžařské lanovky. Brzy je potkáváme v protisměru. Blekotají něco o medvědech (ursus). Těch my se nebojíme :-). Míjíme jejich povoz a podivného na stromě přibitého maskota. Na toho si od Iva musím půjčit baterky do foťáku :-).

Dřevorubecký vozík s maskotem

Do vesnice dorážíme asi za 2 hodiny, moc jsme se nehnali a při cestě sbírali a louskali lískové oříšky. Je vidět, že i rumunský venkov se vzmáhá, každý druhý barák se buď opravuje nebo dokonce zvětšuje. Má první myšlenka je, že je to kvůli turistice a ovčímu průmyslu, ale když se zastavíme na pivo v místním konzumu, z diskuse s místními vyplyne, že tady skoro každý má někoho kdo jezdí pracovat do Německa. Tohle je německy mluvící kraj, jeden domorodec se mne německy pokoušel vysvětlit, že Rumuni nejsou banditi :-). No, ještě před pár lety bych mu moc nevěřil, ale teď už je to opravdu lepší. Dříve údajně nepřicházelo v úvahu nechat věci ve stanu bez dozoru, my si dvakrát odskočili na večeři do cabany a nic. Rumunsko tím sice ztrácí trošku ze své exotiky, ale asi s nikdo zlobit nebude. Racovita je docela dlouhá vesnice, na nádraží to trvá víc jak hodinu. Nasedáme na osobák a přesunujeme se do Sibiu.