Úterý 24. června - Isla del Sol a Copacabana

Ještě před snídaní odevzdáváme do hotelové prádelny igelitku plnou špinavých oděvů. Po jídle jdeme pěšky do přístavu (1 km, 10 min. chůze; .gpx log) a nastupujeme na loď mířící k posvátnému ostrovu Inků, Isla del Sol, kde se podle Aymarů i Kečuů narodilo Slunce, Bůh Virakocha i první Inka Manco Capac. Chvilku trvá, než lodníci doplní palivo a nastartují motor, pak už v pohodě plujeme podél poloostrova Yampupata, prosmýkneme se úzkým průplavem, obklopeným skalisky zleva, zprava i zezdola, a po krátké zastávce v jižním přístavišti Yumani přistáváme na severu ostrova v Challapampě (22 km, 2:27 hod. plavby; .gpx log).

Po zakoupení první vstupenky (každá ze tří obcí zde vybírá poplatek za průchod svým katastrálním územím) vyrážíme na trek. Po pár metrech mám pocit, že Ostrov slunce by se klidně mohl přejmenovat na Ostrov prasat. Tolik čuníků jsme zatím nikde v Peru nepotkali. Z přístavu v nadmořské výšce 3825 m postupně stoupáme až na vyhlídku 3913 m nad mořem (GPS souřadnice: S15.98997° W69.19816°). Obloha i jezero Titicaca jsou neskutečně modré, a slunce nám svým žárem dává jasně najevo, že je tady doma.

Klesáme k posvátné skále "Titi Khar’ka" (též Pumí skála, 3894 m, GPS souřadnice: S15.99058° W69.20119°), po které je pojmenováno celé jezero. Podle indiánských legend se na tomto místě zrodilo Slunce, což připomínají otisky Slunečních stop (Huellas del Sol) v kamenech stezky, po které kráčíme. Skálu samotnou hlídá několik strážců, kteří pískají na každého, kdo se na ní pokouší vyšplhat. Podařilo se mi je obejít a vylézt nahoru z druhé strany. Ještě jsem si vyfotil Obřadní stůl (Mesa Ceremónica), který kdysi možná sloužil jako lidské obětiště, a pak jsem před píšťalkami prchnul k rozsáhlým ruinám Chincana, zvaným též Inca temple, popř. El Labyrinto (GPS souřadnice: S15.99021° W69.20295°). Labyrint je skutečně velkolepý, navíc nabízí skvostné výhledy na jezero. Já ho využívám i jako šatnu. Převlékám se do plavek, abych si splnil sen a vykoupal se v jezeře Titicaca. Sestupuji klikatou cestičkou na břeh, odkládám batoh na molo a vytvářím si výškový plavací rekord (3827 m, GPS souřadnice: S15.99063° W69.20427°).

Vracím se zpět na cestu, kde přerušuji pěší výlet (4 km 1:08 hod. pohybu, 29 min. zastávky; .gpx log), chystám se vyplnit si další touhu - zaběhat si ve výšce 4000 m nad mořem. Jsem zvědav, jak se mé plíce vypořádají s řídkým vzduchem, a celý můj organismus s horkem. Celkově se cítím výtečně, koupel mne osvěžila, takže hurá na věc. Začátek je hned do kopečka. Dýchá se mi hůř, asi podobně, jako když vybíhám sjezdovku na Bouřňák, ale při mírném tempu žádné větší potíže nepociťuji. Dopřávám si jen pár zastávek na focení a občerstvení, a celkem v pohodě se mi daří přeběhnout Isla del Sol ze severu na jih (běh 9 km, 382 m převýšení, 189 m sestup, nejnižší bod trasy 3882 m. n. m., čas pohybu 1:29 hod., 30 min. zastávky focení; .gpx log). Výklus zakončuji odbočkou na Cerro Chequesani (4075 m, GPS souřadnice: S16.02982° W69.15196°). Doma jsem zjistil, že se jedná o nejvyšší horu na ostrově. Na jejím vrcholku stojí jakási rozhledna, ve které asi původně chtěl i někdo bydlet, nyní je však už vnitřek budovy opuštěný.

Přecházím do chůze, kochám se pohledy na všechny strany a fotím si Isla de la Luna. Všude kolem se pasou koně, osli a lamy. Pro zoofily pořizuji snímek lamí "švédské trojky" :-).
Ve vesnici Yumani se připojuji k naší skupině. Smývám prach ve Fuente del Inca (pramen Inků, GPS souřadnice: S16.03860° W69.14564°). Inkové jej považovali za pramen věčného mládí, napití se však raději neriskuji. Ze země zde vyvěrají tři údajně nezávislé prameny, které představují tři základní zákony Inků: "Nekrást, nelhat a nebýt líný". Levý zdroj však v době naší návštěvy nefungoval, buďto vyschnul, nebo se ucpal. Já si z toho vyvodil, že indiáni dnes už mohou aspoň krást :-).
Na závěr ještě musíme sejít 205 schodů Escalera del Inca (schodiště Inků) do jižního přístavu (2 km, 36 min. chůze, 15 min. zastávky; .gpx log).

Čas plánovaného odplutí, stanovený kapitánem lodi, všichni pasažéři v pohodě stihli. Jenže motor ne a ne nastartovat, tudíž jsme stejně nabrali zpoždění. Do Copacabany nás ale dopravili (15 km, 1:44 hod. plavby; .gpx log). Hned z mola jsme vyrazili na fyzicky náročnou křížovou cestu nad Copacabanou. V její půlce se nachází sedlo, ve kterém katolická církev tiše toleruje působení místních šamanů. Jednoho jsme tam potkali i my, ale nabízený rituál jsme si odpustili. Mně se nelíbil už jeho pracovní pultík, na kterém měl prosklenou vitrínku s Madonkou Copacabánskou, peruánskou a bolivijskou vlajkou a symboly Slunce a Měsíce, doplněné svazky dolarových bankovek. Na můj vkus uctíval příliš mnoho božstev.
Již za tmy jsme navštívili Basiliku de Nuestra Señora de Copacabana. Nesmí se v ní fotit, ale když ono to nedá. Obdivovali jsme sošku svaté patronky Bolívie, které v roce 2013 zloději ukradli všechny zlaté a stříbrné ozdoby, včetně sošky Ježíška. Nyní madonu umístili do boční kaple a chrání ji zabezpečovacím systémem.
Na večeři jsme zašli opět do stejné restaurace. Celkem jsme nachodili 4 km (1:23 hod. chůze, 2:08 hod. zastávky .gpx log).