Čtvrtek 3. července - 1. etapa Santa Cruz treku

Ráno nasedáme do mikrobusu pouze s malými batohy s vodou. K naší skupině se přidružuje mladé děvče z Kanady. Jedeme do Yungay, kde snídáme. Pavlu od rána trápí zdravotní problémy. Vyrazila s námi, ale pak usoudila, že nemá cenu riskovat výlet do divočiny, a raději se vrátila odpočinout si do hotelu. Dál tedy pokračujeme bez ní :-(.
Na osm minut stavíme u brány do národního parku. Zatímco Dana vyřizuje vstup, já si fotím kvetoucí kaktusy Sankayo a domek, o kterém si nejdříve myslím, že hoří. Omyl, jedná se pouze o typicky peruánské řešení odvodu dýmu - kouř se prostě se nechá ven z místnosti unikat několika průduchy těsně pod střechou. Stěny uvnitř jsou pak samozřejmě náležitě očazené.
Přejíždíme k jezerům Llanganuco (Orqoncocha a Chinancocha, tj. Mužské a Ženské jezero). Nad nimi se tyčí nejvyšší hora Peru, Nevado Huascarán (6768 m). Zastavujeme u památníku obětem hor (souřadnice S9.06997° W77.64063°), který byl postaven po zemětřesení roku 1970 jako pomník čs. horolezců, kteří byli na protějším svahu zasypáni lavinou bahna a kamení.
Stoupáme serpentinami úzké a hrbolaté silničky, na zadních sedadlech to docela pěkně drncá. Když jsem oběma rukama sevřel opěradlo před sebou a nárazy zachytával nohama jako žokej ve třmenech, začalo mne to i bavit :-). U Karen, Kanaďanky, která seděla vedle, jsem však žádné nadšení nepozoroval. Naopak, zjevně začínala mít problémy s nadmořskou výškou. Na můj dotaz, jak dlouho a kde se byla před trekem aklimatizovat, mi sdělila jméno neznámé hory (dle Dany nějaká dvoutisícovka). Cestuje prý sama z Kanady přes Mexiko, Brazílii, a teď jí v cestovce řekli, že na ten výlet nic zvláštního nepotřebuje, tak je tady.
Zastavujeme na fotopauzu s výhledy na Nevado Chopicalqui (6345 m) a oba Huascarány, jezera Llanganuco a Nevado Pisco (5752 m).

Nakonec jsme se dokodrcali do Vaquerie (2900 m; souřadnice: S9.01064° W77.53076°), východiska našeho treku (124 km, 3:55 hod. jízdy, zastávky 1:36 hod.; .gpx log). Stojí tam jen pár baráků u silnice, v jednom z nich nám průvodci připravují první oběd.

Řádně posilněni vyrážíme na 1. etapu Santa Cruz treku. Nejprve stezka klesá do doliny Quebrada Huaripampa, poté prochází indiánskou vesničkou téhož jména. Mají tam farmu s morčaty. Chvilku nás doprovází několik žebrajících chlapečků, ale já si na webu přečetl, že jim nic nemám dávat, takže mají smůlu. Těsně před kempem Cachinapampa (2950 m; GPS souřadnice: 8°59'13.0"S 77°33'14.4"W) se v budově správy NP Huascarán musíme prokázat vstupenkou do parku.
Stoupáme nahoru údolím potoka. Pěšina se klikatí po loukách, na kterých se pase dobytek a kvete spousta květin. O chvilku později vstupujeme do horského mlžného lesa. Stromy zde vypadají staře a unaveně. Jejich kmeny nerostou do výšky, ale šikmo nebo dokonce vodorovně. Často jsou vyzdobeny rozličnými mechy či rostlinami, a vypadají fakt moc pěkně. Jedná se o Queñua, příbuzného růží. Vyskytuje se i ve výškách nad pět tisíc metrů, a proto je považován za nejvýše rostoucí strom na světě.
Slunce klesá stále níž, začíná se rychle ochlazovat. Když přicházíme do místa přespání, kempu Paría (3811 m; souřadnice S8.95129° W77.56264°), kde končí 1. etapa Santa Cruz treku (11 km, převýšení 462 m, 331 m sestup, chůze 3:11 hod., zastávky 1:04 hod.; .gpx log), do setmění ještě zbývá zhruba hodinka. Jelikož mi během zájezdu chybí trénink, vyrážím na podvečerní výklus (5 km, 115 m převýšení, 97 m sestup, 35 min. běhu; .gpx log).

Před večeří stíhám i opláchnutí v potoce. Po setmění už byla docela kosa. Vyšlo najevo, že Karen nejenže není vůbec aklimatizovaná, ale dokonce s sebou nemá ani minimální vybavení do hor (teplé prádlo, spacák...). Něco půjčila od členů naší skupiny, nezištnou nabídku nejmenovaného jedince, že se s ním může během noci zahřát ve společném stanu, prý ale odmítla.
Před usnutím ještě zkouším fotit temnou noční oblohu a pasoucí se kravku.