Sobota 5. července - 3. etapa Santa Cruz treku

Probudili jsme se do krásného rána. Mraky plují vysoko po obloze, tak si namísto rozcvičky fotím krom našeho kempu také okolní velehory. Konečně krása bez závoje :-).

Po včerejší "vrchařské" etapě s horskou prémií v sedle Punta Union nás dnes čeká královská, tzn. nejdelší etapa treku. Opět startujeme kolem 8:00. Nejprve malinko klesáme podél pravého břehu potoka Rio Blanco, brzy však opět začínáme nabírat výšku a pozvolným traverzem stoupáme ke křižovatce, na které Santa Cruz trek odbočuje doleva a z kopce. Fotím si tu údolí Santa Cruz, zasypané v roce 2011 bahenní lavinou, a štíty Artesonraju a Nevado Caraz (6020 m) nad ním. Dana nás všechny přemluvila, abychom aspoň kousek popošli doprava do kopce, až k místu zvanému Quisuarpampa s nádhernými výhledy na nejhezčí horu světa Nevado Alpamayo (5947 m) a Nevado Quitaraju. Zpětný pohled přes údolí nabízí další přehlídku krasavců, zleva: Nevado Paría, Nevado Pyrámide, Cerro Sentilo, Nevado Artesonraju a všechny tři píky Nevado Caraz.

Hlavní část skupiny se zde obrací zpět na trasu treku, já s Honzíkem, Danou, Maruškou a Danicou si výlet prodlužujeme ještě dál. Kráčíme proti proudu potoka, který se klikatí pastvinami porostlými keři i stromy Queñua. Za skalním hřebenem na východ od stezky začíná vykukovat sluníčko. Blankytně modrá obloha krásně kontrastuje se zářivě bílými vrcholky hor. Zdají se být strašně blízko a na první pohled vůbec nevypadají neslezitelně. My tu ale nejsme na horolezecké výpravě, míříme jen k Laguně Arhuaycocha (4415 m, souřadnice: S8.88982° W77.63140°). Na její hladině plavou kry odlomené z ledovce Alpamayo a hned po našem příchodu do ní spadlo několik lavin, já se tam ale samozřejmě chci vykoupat. Martin Žáček se svléknul rychleji, mne zdrželo předání foťáku Honzíkovi. Sotva jsem vlezl do jezera, fotograf mi hlásí, že má plnou paměťovou kartu. Zastavil jsem se a v hloubce cca po kolena čekám, až Honza karty vymění. Nohy mi pěkně mrznou, ale když konečně ponořím celé tělo, voda mi už příliš ledová nepřipadá. Samozřejmě že má kolem nuly, ale já mám pocit, že bych v ní vydržel poměrně dlouho. Nic se ovšem nemá přehánět, tak plavu pouze mezi kry a zpátky.

Po osušení vylézáme ještě na vyhlídku nad lagunou Arhuaycocha (4469 m, souřadnice: S8.88865° W77.63243°), kde fotím jakýsi přístřešek pod skálou a ještě jednou lagunu i s ledovcem. Pak už scházíme dolů prohlédnout si Base Camp Alpamayo (4321 m, souřadnice: S8.89297° W77.63479°). O dobytí vrcholu se právě pokouší jedenáct horolezců (teda jestli se dobře pamatuju).

Sestupujeme do údolí Rio Blanco, kde nás čeká procházka po povrchu vrstvy, která zde v roce 2011 pohřbila vše živé. Přemýšlím, zda bychom vůbec měli šanci uniknout, kdyby se něco takového na nás valilo.

Kuchař s obědem na nás tentokráte čeká u potůčku pod vodopádem. Po jídle obcházíme lagunu Jatuncocha. Její sestřička Ichiccocha už se de facto proměnila v bažinu, a pasou se v ní krávy. Také po pravé straně údolí stéká vodopád, pramení v ledovci Nevado Pumapampa (5582 m).

Průvodce nám ukazuje kaktus kasha (v kečuánštině trnitý kaktus). Na webu jsem objevil zajímavou reportáž z expedice českých botaniků do NP Huascarán. Mj. zkoumali, jak se tropické rostliny vypořádávají s dramatickými výkyvy teplot. Pomocí teploměrů měřili jak denní vývoj teplot, tak i teplotu na povrchu rostlin a uvnitř jejich těl. Výsledky byly zajímavé zejména u „chlupatých“ kaktusů. Rozdíl mezi teplotou ranního vzduchu (u země téměř – 5°C) a vnitřkem kaktusu byl šest stupňů. V kaktusu tedy rozhodně nemrzne. Takže dámy, zapomeňte na depilaci, v horách se vyplatí být chlupatý/á :-).
Po proudu Rio Blanco jsme se nakonec dostali do cíle 3. etapy Santa Cruz treku (23 km/celk. 48 km, převýšení 693 m/celk. 2143 m, sestup 865 m/celk. 1837 m, chůze 6:39 hod./celk. 14:47 hod., zastávky 2:15 hod.; .gpx log), kempu Llamacorral (3774 m, souřadnice: S8.94619° W77.70225°).