Pátek 2. srpna - Cesta z Grøndalen do Barentsburgu

(čas pochodu 5 hodin 15 minut, délka etapy 15 kilometrů; celkově 121.4 km, 131.4 km i s Kolfjellet)

Skupinka Čechů nás v Longyearbyen navnadila sdělením, že na mysu Kapp Linne potkali lachtany a mrože. Rádi bychom je napodobili, proto chceme do Barentsburgu dojít pokud možno co nejdříve, abychom se pokusili sehnat loďku. Budíky jsme si nařídili na třetí hodinu ranní, a krátce po čtvrté už jsme opět na pochodu. Počasí se umoudřilo jen částečně, déšť možná malinko polevil. Anebo prší stejně, jenom já jsem daleko víc psychicky a fyzicky odpočatý než po spršce, která mne vykropila během včerejší medvědí hlídky :-).

Postupujeme po pravém břehu kalné řeky Grøndalselvy, krajina je opět podmáčená a protkaná nesčetnými nepříliš širokými potůčky. V 7:40 už jsme na pobřeží barentsburské zátoky Grønfjorden. Válí se zde i několik plastových lahví od piva, mejdan už ale zjevně dávno skončil :-(. K pošmournému počasí se zde přidávají pochmurné pohledy na pozůstatky po ruské těžbě. Haldy hlušiny jsou spolu s troskami opuštěných důlních budov zahaleny do těžkého závoje dešťových mraků, a vypadají fakt děsivě. Ve tři čtvrtě na devět dorážíme na mys Finneset (večer se od domorodců dozvídáme, že právě tudy před týdnem prošla medvědice se dvěma medvíďaty, aby přeplavala na Kapp Linne). Nám se však nabízí pouze obrázek nějakého požáru v dáli na kopci, doplněný siluetami vysokých konstrukcí, které v mlze vypadají jako skokanské můstky. Mylně je považuji za těžební věže, jsou to ale jeřáby a osvětlovací stožáry.

Jsme zvědaví, co nahoře před námi tak intenzivně hoří. Šotolinová silnice nás přivádí k velkému šroťáku. Jeho zaměstnanci tam v železných kádích opalují bužírky kabelů, které jim ve lžíci naváží nakladače po celý den. Silnice pokračuje k jakémusi průmyslovému předměstí Barentsburgu. Jeřáby, strážné věže, tovární budovy a kouřící elektrárna, všude leží nějaký šrot… Připomnělo mi to Vernův román „Ocelové město“. Doufám, že na nás nevypustí Holomráz :-). Konečně dorážíme do centra. Je tam poměrně živo. Z teplárny začínají vyvádět nový parovod (trubky měly moderní izolaci), většina budov je buď čerstvě opravena, nebo se na jejich opravě pracuje. Místnímu náměstí vévodí socha Lenina a transparent „Náš cíl – komunismus!“. Novostavba místního kostela zatím nemá kříž, co kdyby se cíl náhodou podařilo splnit.

Náš cíl, hotel v Barentsburgu (GPS souřadnice: N78.06174; E14.21852), jsme nejprve minuli, neboť je označen jen na boku, aby byl vidět ze směru od přístavu. Pěšky z divočiny asi moc hostů nechodí :-). Od výchozího bodu (chatky) jsme ušli 15 kilometrů v čase 5 hodin 15 minut.

Naše první kroky vedou do výčepu. Ženu za pultem její povolání zjevně nebaví. Hovoří pouze rusky, naštěstí se s ní dokážeme nějak domluvit. Teď nás zajímá pivo. Točí tam kvasnicové pivo, které vyrábí ho přímo ve městě (mají zde prý tři pivovary, asi nejsevernější na světě). Jeden pulitr stojí 20 NOK a chuťově není špatné. Někteří z nás si ale zítra budou stěžovat, že se jim po něm výrazně zrychlilo vyměšování. Já problémy neměl, ačkoli mne udivovalo, že každá sklenice chutná jinak :-). K jídlu pro nás nic nemají, i když z kuchyně cítíme mj. vůni vajíček. Když se na ně ptám, obsluha tvrdí, že nic takového nemají.

Ptáme se na loďku a jsme odkázáni na recepční. Ta naštěstí pochází z úplně jiné planety než hostinská. Ochotně poradí i prodá pohledy, obratem vytelefonuje odvoz člunem na Kapp Linne, nechá nám v kanceláři dobíjet baterky a dokonce nám zařídí nákup chleba. Bochník vekovitého charakteru stojí 15 NOK a je ho třeba předem objednat, ostatně jako úplně všechno tady. Je domluveno, že si ho můžeme vyzvednout večer po našem návratu z plavby. Pak už jen u piva čekáme na poledne, kdy se má dostavit zástupce firmy, která se zde pokouší rozjet turistický byznys obdobný tomu v Longyearbyen.

Pátek 2. srpna - výběr fotek z treku Grøndalen - Barentsburg

Záznamy trasy a fotodokumentace

Zpět na Trek Summary