Výlet člunem a cesta z Barentsburgu k zálivu Selisbukta Svalbard 2013

Pátek 2. srpna - Výlet člunem a cesta z Barentsburgu k zálivu Selisbukta

(čas pochodu 1 hodina 45 minut, délka etapy 6.9 kilometru; celkově 128.3 km, 138.3 km i s Kolfjellet)

O půl jedné přichází dáma, řekněme středního věku. Musím s ní do kanceláře, kde mi spolu s kolegyní nabízí přenocování v hostelu (150 NOK/os. a noc). K tomu prý nám každému nabijí kreditní kartu, ze které si v místní kantýně můžeme nakoupit večeři, snídani a oběd (cena 210 NOK). Museli bychom se ovšem vyjádřit do 16:00, kdy úřednici končí pracovní doba. Návratem z plavby do 16:00 se ohání rovněž naše průvodkyně, také nechce nadělávat. Slibuji, že jejich nabídky zvážíme, platím v hotovosti 500 NOK za osobu (za cca 5 hodin plavby rychlým člunem plus zapůjčení neoprenových obleků). Vracím se pro zbytek výpravy do hotelu, a během přesunu do přístavu se domlouváme, že určitě ještě dnes vypadneme z města. Zatím si to nechávám pro sebe, abych Rusandu nenaštval.

Navlékáme neopreny (Adamovi je i největší velikost malá), a rychlý člun nás odváží napříč Isfjorden do zálivu Ymerbukta. Kolem nás poletují papuchálci a počasí se začíná vylepšovat. V zátoce si prohlížíme okolní ledovce, ptactvo a pozůstatky dávného ruského osídlení. Poté podél mysu Starostina (ruský dobyvatel severu, zanechal zde chatku) pokračujeme směr Kapp Linne. Čeká tu na nás spousta antén (přezdívá se mu Radiomys) a v místním turistickém centru čaj a sušenky zdarma. Nechceme se zdržovat, ale ze zdvořilosti sežereme a vypijeme vše, co tam leží, a pak už konečně smíme na obhlídku poloostrova. Mroži ani tuleni tu bohužel týden nepočkali, vyfotil jsem si pouze obratel z velryby. Za občerstvení jsme nakonec museli vypláznout 175 NOK, zadara je pouze pro Nory, což prý průvodkyně nevěděla. Zároveň zřejmě odtušila naše zklamání z toho, že jsme tu žádná zvířata nenašli, proto slibuje zpáteční cestu zahájit nejprve pomalou a tichou plavbou podél pobřeží. Ani to bohužel nezabralo, a šestnáctá hodina už pomalu klepe na dveře. Lodivod zvýší rychlost na 45 km/hod, a najednou se kousek vedle nás začal vynořovat lachtan. Vrátili jsme blíž k němu a s vypnutým motorem ho chvilku pozorujeme, ale pak už musíme rychle zpátky.

Přistáváme a neopreny odevzdáváme až po 16:30. Zdvořile odmítáme všechny další nabídky. Během pár minut si ještě projedeme místní muzeum, a pak hurá do hotelu, kde se chceme najíst a počkat na chleba. Chyba lávky. Hospoda už má zavřeno, nedají nám ani pivo, a bohužel dobrý anděl recepční zamkl svou kancelář a odletěl neznámo kam. Hostinská má spoustu keců, když se podivuji, že není otevřeno non-stop, nakonec nám místnost plnou našich nabíječek odemyká. Ptám se jí na chleba. Nejprve nic neví, nic nedomlouvala… Pak s otráveným ksichtem opakovaně někam volá, a sláva, naše pečivo je už teď v šest připraveno k vyzvednutí v místní kantýně. Zaplatit musíme předem tady v hotelu, žádné potvrzení jsme ale nedostali. V bufetu se na mne zas tvářili jak na vraha, následovalo několik ověřujících telefonátů a bochníky byly naše. Inu, komunismus :-). Pomalu (velmi pomalu a patrně jen částečně) začínám chápat jejich systém na bázi kreditních karet. Naše hotovostní platby (pivo u baru, pronájem lodi v turistické kanceláři), byly zaúčtovány přes hotelovou (firemní) kartu, a bez předchozí objednávky do 16:00 předchozího dne vám v kantýně, která je mimochodem docela dobře zásobená, vydají pouze chleba (po zaplacení v hospodě). Logicky předpokládám, že kreditní kartu fyzicky vydávají jen těm, kteří se ve městě ubytují a budou ji schopni vrátit během pracovního dne, ale neověřoval jsem to. Celkově ovšem musím přiznat, že úroveň služeb a zejména pružnost většiny personálu mne dnes příjemně překvapila. Velmi rád jsem si poopravil své nízké mínění o této ruské enklávě.

Kolem sedmé opouštíme Barentsburg. Kráčíme po silnici a já při pochodu směrem k letišti nevědomky dokončuji fotopokus. Je všeobecně známo, že Slunce za severním polárním kruhem během léta nezapadá, proto i my jsme si na Svalbordu museli zvykat na celodenní světlo. Jeho intenzita však není neměnná, ovlivňuje jí jednak výška Slunce nad obzorem, ale hlavě momentální stav oblačnosti. Nejtemnější okamžiky samozřejmě zažijete, pokud je zataženo, nebo dokonce prší. Tamější počasí je velmi nestabilní, během 13 hodin našeho pobytu v oblasti Barentsburgu se mi podařilo zachytit hned několik úrovní denního osvětlení. První fotku zátoky Grønfjorden jsem pořídil v 8:45 (zataženo, mrholí), druhou v 16:45 (zamračeno + Slunce ještě relativně vysoko), třetí kolem 19:00 (mraky se malinko zvedly a Slunce naopak kleslo, takže může aspoň nesměle vykukovat). Na čtvrté fotce (Isfjorden ve 21:45) se Slunce prosazuje relativně nejvíc mezerou mezi spodním okrajem horní oblačnosti a mlžným oparem nad fjordem.

Od moře začíná pěkně foukat. Nechceme bivakovat hned u letiště, kdoví, co by tam bylo ve vodě. Míjíme i mys Heerodden se zamčenou chatkou a pomníkem vojákům, kteří bránili město za 2. světové války. Po 6.9 kilometru a 1 hodině 45 minutách chůze se rozhodujeme přespat u opuštěného stavení poblíže zálivu Selisbukta (GPS souřadnice kempu #8: N78.10209; E14.26928). Pár set metrů vedle je dača a v ní lidé. Jdu se jich optat, zda zde můžeme stanovat. Dozvídám se, že jejich chata patří ruskému konzulátu, ta „naše“ Polárnímu institutu. Slibuji, že nepolezeme dovnitř, ale vítr a vidina noci bez medvědí hlídky je silnější než obavy ze zásahu ruského konzula :-).

Spacáky rozkládáme na galerii v patře s tím, že harampádí v dolní místnosti spolu s nepříliš bytelným schodištěm dokáže medvěda přibrzdit a my zatím zorganizujeme obranu :-). Méďové však na nás kašlou, nad ránem se na nás ale přišla podívat polární lištička.

(GPS souřadnice ubikace ruského Polar Institut (kempu #8): N78.10209; E14.26928)). Od hotelu v Barentsburgu jsme ušli 6.9 kilometru v čase 1 hodina 45 minut.