Výlet na Trollsteinen Svalbard 2013

Pátek 9. 8. - Výlet na Trollsteinen

(délka treku 18.7 km)

Po snídani vyrážíme na výlet. Stany a batohy necháváme na místě, do malého batůžku beru jen pár lahví na pití. Stoupáme jižním směrem do údolí Larsdalen. Už neprší, ale mraky se pořád ještě převalují přes horní partie nádherně členitého východního svahu údolí. Držíme se pěšiny, kterou v suťovisku vyšlapali turisté, potom přecházíme po okraji ledovce Larsbreen přes hřbítek s morénou až k až pod severovýchodní ostroh hory Lars Hiertafjellet. Ledovec po levici už je plochý, a podle slov místního průvodce se přes něj dá bez obtíží přejít. Jen je třeba opatrně přeskočit několik centrálních rýh, jakýchsi toboganů, kterými velkou rychlostí valí voda. Mlha malinko ustoupila a před námi se jasně tyčí hlavní cíl dnešního výletu, impozantní skála Trollsteinen (850 m. n. m.). Musíme se k ní vydrásat prudkým svahem plným nestabilní suti, která zde vzniká lámáním podloží tvořeného vrstvami křehkých sedimentů břidlicového typu. Vrchol hory je ozdoben skalkou, takže musím i trošku horolezit, obtížnost ale není nijak vysoká.

Po krátkém občerstvení pokračujeme po hřebeni nad ledovcem. Potkáváme tam další bělokury. Zajímalo by mne, co tady žerou, na výběr mají buď sníh, led, nebo kamení :-). Mlha se vrací, odskakuji si vyfotit vrchol Lars Hiertafjellet (876 m. n. m.) a jeho skalnatý výběžek, vklíněný mezi ledovce Larsbreen a Longyearbreen. Pak společně sestupujeme sutí dolů k ledovci. Objevujeme zde další zkameněliny, je jich tu mnohem víc, než na „oficiálním nalezišti“. Ledovcový povrch je povětšinou znečištěn kamínky, ale občas se pochlubí také nádherně modrým ledem. Překonáváme centrální ledovcovou rýhu a znovu se rozdělujeme. Já utíkám dobýt ještě poslední významný turistický bod, hřebínek Sarkofagen (je tam i vrcholová knížka) a pak klesám k psinci stejnou cestou, jako jsme ráno přišli. Ostatní scházejí nejkratší možnou cestou přímo do údolí Longyeardalen.

Po jídle balíme stany a scházíme do města. Do 17:00 musíme vrátit pušku i signální pistoli, u samoobsluhy jsme v 16:50. Odkládám batoh, beru flintu a utíkám směrem k půjčovně. Adam, který za mnou vyrazil se signálkou v ruce, raději přešel do chůze, protože lidi se prý po nás otáčeli :-). Nicméně oba jsme dorazili včas, zbavili se zbraní i nábojů, a mohli to oslavit nákupem v sámošce. V mých nákupních plánech byly i další dvě půllitrovky tvrdého. Zkoušíme je opět zapsat na Zdeňkův palubní lístek, a díky tomu jsme zjistili, že měsíční limit jsou 2 litry na osobu. Jednu láhev mi musí vzít Adam.

Čeká nás už jen poslední pětikilometrový úsek do kempu, ale není nám souzeno ujít ho pěšky. Protijedoucí auto se otáčí a nabízí nám odvoz. Řidič vysvětluje, že jedná na příkaz spolujezdkyně, které se zželelo naší čtveřice s batohy. A manželkám se neodmlouvá :-). I tak jsem dnes ušel 18.7 kilometru.

Po večeři musíme splnit další důležitý cíl naší výpravy, vstoupit do Arctic Naked-bathing Club Longyearbyen Camping. Jeho členem se stává člověk, který pod dohledem pracovníka kempu zcela nahý uplave tři tempa v zátoce Adventfjorden, a nakonec se úplně ponoří. Klubové členství není nijak zpoplatněno, naopak každý odvážlivec získá diplom a žeton na teplou sprchu zdarma. My měli bohužel smůlu na počasí, svítilo nám slunce, takže certifikát se zápisem teploty vody (7°C) ani vzduchu (9°C) příliš impozantním dojmem nepůsobí. Ke zveřejnění na tomto webu jsem vybral snímek, na kterém při koupání vypadám nejlépe. Všechny ostatní fotky jsou uloženy na Picase jako neveřejné album. Odkaz na požádání komukoli zašlu, i když pochybuji, že by se našel nějaký úchyl se sklonem pozorovat buclaté postavy nořící se do chladných vln moře :-).