Pár rad pro budoucí návštěvníky Svalbardu

(aneb co vás čeká na Špicberkách)

Úvodní poznámka

Pokouším se o soupis všech možných problémů, na které při návštěvě Svalbardu můžete narazit, zároveň se s vámi hodlám podělit o své zkušenosti s vybavením, které jsem tam měl já (a většinou se mi osvědčilo). Berte to jen jako další inspiraci, každému vyhovuje něco jiného, jenom blbci mají jasno, které řešení je jedině správné.

Obecné zásady pro pobyt na Špicberkách

Špicberky jsou demilitarizovanou zónou, raději tam nejezděte ve vojenské uniformě :-). Na celém souostroví se musíte chovat tak, abyste neznečišťovali životní prostředí ani neničili kulturní dědictví po předcích. Mimoto zde narazíte na řadu omezení vstupu, např. kvůli ochraně přírody nebo historických objektů. Guvernérovi lidé občas kontrolují turisty přímo v terénu, a veškeré přestupky bez váhání pokutují. My je naštěstí v divočině nepotkali.

Poblíže osídlených oblastí se vyskytují chatky. V ruském teritoriu bývají většinou odemčené a lze v nich bez problémů přenocovat. Na norské straně naopak odemčený objekt téměř nenajdete, chaty jsou buď privátní, nebo tzv. „Emergency“. V těch smíte přespat jen v případě nouze, přičemž klíč od dveří získáte rozbitím skla krabičky u vchodu. Údajně prý existuje i možnost předem si přespání domluvit s majitelem objektu (většina srubů patří uhelné společnosti Store Norske Spitsbergen Kulkompani).

Ochrana přírody

Při kempování na Svalbardu jste omezeni pravidlem, které se nám téměř nikdy nepodařilo dodržet: na povrchu, který je porostlý jakoukoli vegetaci, se nesmí stavět stany ani zakládat oheň. Při opuštění tábořiště se musíte ujistit, že zde po sobě nezanecháváte žádné stopy, tzn. kompletně zlikvidovat ohniště a dokonce i vrátit kameny tam, kde jste si je vypůjčili. Na Špicberkách je dovoleno spalovat pouze čistý papír a dřevo naplavené mořem. Samozřejmě se do přírody nesmí odhazovat jakékoli odpadky, vše musí být přineseno zpět do Longyearbyenu. My jsme se odpadků z první části výletu úspěšně zbavili v ruském Barentsburgu. Na záchod byste se měli vypravovat se zapalovačem a použitý toaletní papír na místě spálit. Vše ostatní můžete hodit do moře. I na toto ustanovení jsme se vy... poté, co jsme viděli, jak se v divočině povalují rezavé sudy od motorového paliva apod.

Všechna zvířata jsou na Svalbardu chráněna, není dovoleno je jakkoli vyrušovat nebo dokonce lovit. Stejně tak se zde nesmí trhat ani sbírat žádné rostliny. Na ostrovech mají tři národní parky, dvě velké přírodní rezervace a celkem patnácti ptačích chráněných rezervací. Na některá z těchto území je přístup zcela zakázán. Např. k ostrovu Prince Karla se žádný člověk po celý rok nesmí přiblížit blíže než na 500 m, ostrov Moffen je chráněn od 15. 5. do 15. 9., kdy je k němu dovoleno se přiblížit maximálně na 300 m, jižní část ostrova Bjørnøya nesmíte vůbec navštívit mezi 1. 4. až 31. 8., jeho severní část pak v období 15. 6. až 31. 8. Detailní přehled všech zvláště chráněných území najdete na mapce.

Ochrana památek

Všechny pozůstatky po lidské činnosti z r. 1945 a starší, jsou na Špicberkách automaticky chráněny. Lidské hroby, kosterní pozůstatky, kříže či náhrobky, jsou chráněny bez ohledu na jejich stáří. To samé platí pro pozůstatky kostí a loveckých pomůcek, které se nachází v místech, kde byly zabíjeny velryby či mroži, a také pro zbytky pastí na medvědy. Všechny výše jmenované památky jsou hájeny stometrovou ochrannou zónou, ve které je zakázáno stavět stany, zakládat ohně či jinak poškozovat kulturní dědictví. Na souostroví najdete dokonce několik míst, která se kvůli výskytu pozůstatků lidské činnosti těší zvláštní územní ochraně (např. Ytre Norskøya, Likneset a Ebeltofthamna v národním parku Severozápadní Špicberky, Lægerneset v národním parku Jižní Špicberky, Haudegen v národní přírodní rezervaci Severovýchodní Svalbard, Habenichtbukta, Zieglerøya/Delitschøya/Spekkholmen a Halvmåneøya v národní přírodní rezervaci Jihovýchodní Svalbard. V oblasti Gravneset i Magdalenefjorden, kde se nachází pohřebiště a pec na velrybí tuk, jsou zakázaná území opatřena plotem. Vstup na území Virgohamna, kde se vyskytují významné lidské artefakty, může za určitých okolností povolit Guvernér. Více viz mapka.

Hrozby a nebezpečí

Špicberky leží vysoko za polárním kruhem, a zdejší klima je poměrně drsné. I během léta zde musíte počítat se studeným arktickým větrem, nepříjemným deštěm, a pokud teplota poklesne pod bod mrazu, i se sněžením. Lidská obydlí potkáte pouze na pár místech (Longyearbyen, Barentsburg…), tomu odpovídá i (ne)pokrytí ostrovů mobilním signálem. Guvernérem doporučovaný „Emergency beakon“ jsme si nevzali (je příliš drahý), spolehli jsme se na satelitní telefon Iridium (systém vhodný pro polární oblasti), aktivace SIM za 3800 Kč. Pojištění jsme si zařizovali každý sám. Bylo třeba najít produkt, který pokrývá treking mimo cesty v polárních oblastech + případnou záchrannou akci vrtulníkem. Někteří si připlatili „polární dodatek“ k pojištění Alpenverein, já zvolil pojišťovnu Uniqua (cena 70Kč/den, úhrada záchranné akce do výše 500 tisíc Kč). Některé hrozby a nebezpečí proberu detailněji.

Polární medvědi

Na tuto hrozbu jsem se samozřejmě připravoval nejdůkladněji. Informace na webech si občas odporují, jisté však je, že nikam mimo území hlavního města nesmíte vyrazit bez kulovnice. V předstihu si tedy musíte buď obstarat zbrojní pas, nebo od guvernéra získat povolení k pronájmu zbraně. Vyřídí vám jej po mailu a takřka obratem, potřebujete k tomu výpis z čistého trestního rejstříku v angličtině (stačí neautorizovaný překlad) a vyplněný formulář pro soukromé osoby. Po předložení tohoto povolení a pasu vám v půjčovně, například IGP Longyearbyen, na místě pronajmou starý Mauser ze druhé světové války. Za cenu pronájmu (990 NOK/dva týdny) si prý na ostrově můžete koupit skoro dvě takové pušky, musíte ovšem mít zbrojní pas a někoho, kdo vám je prodá. Samozřejmě nimrodi si mohou dovézt svou vlastní zbraň.

Jelikož obyčejná munice medvěda nezastaví, půjčili nám ještě sadu osmi nábojů dum-dum (zaplatíte za ně, pouze pokud je ztratíte nebo vystřílíte). Pronajali jsme si též signální pistoli na zastrašení medvěda (tři světlice jsme si museli koupit). Medvěda totiž smíte zabít jen v případě nejvyšší nouze, nejprve se ho musíte pokusit zaplašit. Při použití signální pistole je nutné dát pozor, aby světlice dopadla mezi vás a medvěda, jinak jej sice vyplašíte, ale nežádoucím směrem :-). Výstřely do vzduchu méďu nevystraší, je zvyklý na rány praskání ledu. Doporučuje se použít zvuků, které nezná, např. údery plechového nádobí atp. Mne napadlo přivézt si na Špicberky vuvuzelu. Bohužel moje levná a zkrácená trubka se moc neosvědčila, brzy se přicpala prachem a namísto troubení jen chraptivě sípala. Jelen si od kámoše půjčil reklamní kousek ve tvaru lahve Coca Cola, a ten naopak fungoval skvěle. Zda by ale dokázal zahnat medvěda, se nám ověřit nepodařilo. Sobi při troubení jenom na chvilku otočili hlavu a pokračovali v pastvě. Podobně ovšem (ne)reagovali i na cvičnou střelbu z kulovnice.

Pokud se medvěd přiblíží za kritickou vzdálenost, nezbývá než ho zabít. Co už je, nebo ještě není kritická vzdálenost, nikde nenajdete. Očekával bych, že záleží na chování zvířete. Když ignoruje plašení i světlice a pokračuje směrem k vám, máte nejvyšší čas začít pálit na něj. Na souši totiž dokáže vyvinout rychlost 40 - 45 km/hod (4 km/hod ve vodě), spočítejte si sami, za kolik uběhne stovku :-). Jako vodítko vám snad poslouží, že se ještě nikdy nepodařilo zastřelit medvěda na vzdálenost delší než 30 metrů. V případě, že skutečně nějakého medvěda usmrtíte, jste povinni to okamžitě nahlásit úřadu guvernéra, který pak incident důkladně vyšetřuje. Pokud by se zjistilo, že jste nedodrželi zásady bezpečnosti, např. neměli dostatečně zabezpečené tábořiště, postavili si stan na pobřežním ledu, kde bručouni s oblibou loví tuleně, nebo jste ho dokonce půl dne pronásledovali kvůli focení, hrozí vám obrovská pokuta. My se při kempování nespoléhali na varovné systémy drátů a světlic, které spustí, když o ně zakopne liška či sob, raději jsme se přes noc střídali a drželi medvědí hlídky (6 lidí po 1.5 hodině).

Psovité šelmy - vzteklina

Na Špicberkách žije mnoho polárních lišek, a některé z nich jsou nakaženy vzteklinou. Jelikož tato nemoc potenciálně ohrožuje i zdejší psy, nesmí se chovat přímo ve městě, a psince se staví až za branami Longyearbyenu. Polární lišky dokážou být drzé a odvážné i bez vztekliny. Pro jídlo si bez rozpaků dojdou i k lidem, občas dokážou kvůli zásobám prokousat i díru do stanu. Potraviny přes noc nenechávejte ve stanu, a raději držte hlídky.

Pitná voda na Svalbardu

Přestože internetové zdroje vesměs uvádí, že voda z vodovodu je všude na Špicberkách pitná, zjistili jsme, že např. v Barentsburgu to není pravda. Dokonce ani ve zdejším hotelu neteče z kohoutku nezávadná tekutina. V přírodě vám během léta nedostatek pitné vody může hrozit pouze tehdy, pokud se vydáte do severovýchodní části souostroví, kterou lze považovat za polární poušť. Po celém hlavním ostrově Západní Špicberky naopak najdete vodu téměř kdekoli, jenom v řekách, které vytékají z ledovců, je kalná, a před konzumací vyžaduje sedimentaci. Většinou ale nedaleko najdete nějaký průzračně čistý potůček či tůňku. Po větší část treku jsem bez obav pil vodu tak, jak jsem jí nabral, k chemické úpravě jsem se uchýlil, až když jsem se přiblížil k oblasti Barentsburgu (preventivně jsem začal ještě v údolí Berzeliusdalen). Na pobřeží mezi Barentsburgem a Longyearbyenem totiž medvědi společně s polárními liškami rozšiřují smrtelně nebezpečnou jaterní tasemnici. Naše dvojice používala dvousložkovou soupravu Tramp (po hodině působení složky A se přidá složka B a po promíchání je možno ihned konzumovat), ostatní využívali zejména UV čištění. V bivacích jsme samozřejmě vodu též převařovali.

Brodění vodních toků, bažiny

Samozřejmou součástí každého treku po Špicberkách je překonávání vodních překážek. My letos měli docela štěstí, vody bylo o dost méně, než zažili naši předchůdci, alespoň soudě podle jejich reportáží. Za celých 200 km pochodu jsme potkali jen pár toků, které byly na hranici bezpečného překonání. Vyplatilo se nám mít s sebou pár desítek metrů jistícího lanka. Já jsem k tomu přibalil ještě brodící plážové tenisky, které jsem zároveň využíval jako obuv do společnosti, pro přílet/odlet, popř. pro odpočinek od pohor při několika vzácných přesunech po silnici. Na delší brody jsem do tenisek nasazoval rovněž neoprenové ponožky, a některé minipotoky jsem přecházel pouze v těchto neoprenech. Na Svalbardu se mi nepodařilo zaznamenat rozdíl mezi ranním a večerním průtokem řek vytékajících z ledovců. Logicky by to ale mělo fungovat podobně jako třeba na Islandu, tedy maximální stav vody večer při největším tání, po ránu naopak. Možná, že zde působí faktor celodenního slunečního svitu, možná jsme neměli dostatečně velký vzorek brodů na porovnání. Nejdůležitější zásady brodění ale zůstávají stejné:

Na Svalbardu se nevyhnete ani bažinám a mokřadům. Jejich překonávání je zábavné až do okamžiku, kdy zapadnete po kolena či hlouběji, a bahýnko vám odmítá vrátit zpět vaši vyzutou botu:-). My naštěstí podobné dobrodružství nezažili, přesto jsme si i přes relativně suchý rok užili spousty čvachtání. Některé močály bylo možno obejít, buď horem, kde byly užší, nebo spodem po relativně sušších zlomových hranách náhorních planin. Někde se dalo přeskákat po kamenech nebo bocháncích zeleně (trsy trav či mechů), sem tam pomohlo pevnější kamenité dno potůčku. Nejdůležitější bylo dopředu si určit kudy a po čem mokřinu překonáte, a poté vybranou trasu co nejrychleji absolvovat, pokud možno bez zastavení, byť třeba za cenu namočení bot po kotníky. Jakmile se zastavíte, váha vašeho batohu vás okamžitě začne zatlačovat do všeobjímající bahenní lázně.

Ledovce a permafrost

Asi 60 % území Špicberků je pokryto ledovci. Naše výlety se jim většinou vyhýbaly, přecházeli jsme pouze přes ledovcovou plošinu Larsbreen (nedaleko Longyearbyenu), kde trhliny nehrozí, pokud se vyhnete strmějším partiím. Přesto jsme museli dávat pozor při překonávání centrálních ledovcových rýh, což jsou metr a něco hluboké ledové tobogany, ve kterých teče prudký proud vody. Při lodním výletu jsme obdivovali telení ledovce Nordenskiźoldglacier. Podobně jako u všech ledovců, které spadají přímo do moře, zde kvůli nebezpečí odpadávajícího ledu bylo nutné dodržet bezpečnou vzdálenost od jeho okraje.

Svalbard spadá do oblasti trvale zmrzlé půdy, vyplatí se přivézt si pořádnou karimatku a teplý spacák.

Komentář k vybavení

Zavazadla, spací potřeby a prádlo

Při přípravě balení jsem vycházel ze zkušeností z mého islandského treku, výsledný detailní soupis viz vybavení na cestu. Abych vše pobral, vzal jsem jako příruční zavazadlo do letadla tašku 55x35x25 cm (cestou zpět už letěla v báglu), na kratší minivýlety jsem přibalil i malý skladný batůžek. Všechny oděvy, jídlo a spacák jsem zapakoval do vodotěsných loďáků. Prádla jsem nakonec potřeboval méně, než jsem zabalil. Počasí nám přálo, rezerva pro extrémní zimu zůstala nevyužita, pláštěnku jsem vytáhnul pouze na jednu noční hlídku (spršky při pochodu zvládla hard shell bunda). Nepřekvapilo nás ani žádné neplánované vedro, takže triko a kalhoty s krátkým rukávem jsem domů přivezl rovněž nepoužité. Většinu treků jsem absolvoval v moiře a šusťákovce, při ochlazení jsem navrch přidával bundu, při větší zimě ještě teplé lyžařské triko a na krk buff. Hlavu mi zahřívala buď fleecová čelenka, nebo lyžařská čepice s větráním na temeni, v dešti a větru jsem nasazoval kapuci. Vystačil jsem se dvěma páry rukavic, jen párkrát jsem je musel obléci mokré, většinou jsem je stíhal přes noc vysušit ve spacáku. Celou trasu jsem absolvoval v lyžařských kalhotách Swix s podšívkou, na jednu sychravou medvědí hlídku jsem pod ně přidal ještě silonové punčochy.

Vaření a stravování

Věren své zásadě, že s vařením a jídlem by se člověk na treku neměl moc párat, jsem za základ stravy zvolil ovesné kaše (napytlíkované už doma), doplněné 4 klobásami, uherákem, lovečákem a uzeným oštiepkom. Z domova jsem přivezl bochník chleba (vydržel mi 10 dní, ale drolil se) a 20 rohlíků. Ty vydržely 10 dní, aniž by se drolily, měl jsem jich vzít víc. Jako zpestření jsem vzal 4 dvojporce Travellunchů, nějaké polévky a spoustu sladkostí. Více viz soupis jídla a potřeb na vaření. Jelikož jsem až na výjimky jen zaléval substráty vroucí vodou, vystačil jsem si s čajovou konvicí. Docela se osvědčila. Na pití jsem měl čaje, různá sypací ochucovadla a 50%ní slivovici na zahřátí. Docela se osvědčila :-). V kempu jsem si uschoval rýži, těstoviny a několik konzerv na vaření po návratu.

Další vybavení

Fotil jsem opět Lumixem LX5, pořídil jsem přes tisíc fotek (cca 5 GB na SD kartách). Originál baterka po dobití v kempu vydržela 6 dní pochodu, záložní klon vystačil přesně dva dny, které byly potřebné na dojití k elektrickým zásuvkám v Barentsburgu. Naší trasu zaznamenávala GPS Garmin eTrex 30, kterou jsem si vybral pro její údajně dlouhou výdrž. A opravdu, na jeden pár tužkovek dokázala zvládnout dva až tři pochodové dny, a poté, co mne napadlo brát si přístroj na noc do spacáku, se vybíjení akumulátorů dále zpomalilo.