LOBy ve Vrbně byly zrušeny, tudíž se naskytla možnost uspořádat v prostoru skipanákáče modelový závod. Pro generálku na nadcházející víkend se mi ovšem nedostávalo dobrovolníků. Dáša se srážela někde v Liberci, doma zbyly jen dětičky, takže to odnesly ony.
Abych nemusel vařit, vybral jsem vlak, který přijíždí na Moldavu v čase oběda. Z nádražní
restaurace jsme nakrmení a vyčuraní naskočili na běžky, pouze Míša, který se už nevešel do loňských bot,
musel táhnout pekáč. Našli jsme mírný kopeček jako stvořený pro půlhodinové bezpečné klouzání bez dozoru.
Jelikož vím, že si mrňousové nejsou schopni sami rozepnout kombinézu, důrazně jsem je před odchodem upozornil,
ať si ještě s mojí pomocí uleví, aby závod neskončil dřív než začal.
Naplánoval jsem každé ratolesti po jedné jednoduché kontrole. Nemám zatím nakoupený alkáč, namísto panáku tam
na ně čekala sladká mlsota - hrošík plněný lahodným krémem.
Když jsem se vrátil, kluci si spokojeně hráli, ale Beruše mne uvítala pláčem: "Tatínku, hrošičák skončil!".
Nepočůrala se, kdepak. Vypustila do kombinézy něco úplně jiného. Po opatrném vysvlečení jsem její zadní
partie omyl sněhem a toaletním papírem. Nesla to statečně. Po nasoukání do kombinézy "naostro" se sice dost
třásla, přesto tvrdila, že jí zima není a že chce také hledat tlustokožce. Chvilku jsem váhal, nicméně přemluvila mne.
Trenýrky a punčocháče jsem uschoval do křoví a hurá do stopy. Kluci mazali s mapou napřed za jedním
hrochem, než ho ulovili, my s Beruší zajeli zkratkou pro zbylé dva. Pět minut před plánovaným odjezdem
se nám podařilo naskočit do vlaku a v něm se každý dočkal zasloužené hroší odměny.
V neděli jsem na Moldavu vyrazil sám, s lyžarskou výbavou doplněnou o igelitku na nahnědlé oděvy.
Projel jsem celý prostor. Sněhu je tam poměrně dost, jenom v některých partiích je vydřený až na kamení.
Pokud nenapadne nějaký centimetr navrch, rozhodně se na panákáč vyplatí vzít starší lyže.
Hlavně doufám, že jeho účastníci dokáží svou předstartovní nervozitu ustát lépe než moje nezkušená pětiletka.