Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Úterý 29. července – Na Soutoku – Písek – kemp Věšín
Včera jsme všichni pořádně zmokli a navíc Dáša se docela dost projela, tak jsme se rozhodli úterní etapu pojmout jako odpočinkovou, a podstatnou její část absolvovat vlakem. Vyrazili jsme těsně po deváté hodině, hned po spořádání snídaně (pro změnu míchaná vejce) a vrácení chatky. Potřebovali jsme dokoupit zásoby, stihnout vlak s odj. v 10:47 z Písku, a přitom se aspoň trošku porozhlédnout po tomto starobylém městě.
Nejdříve jsme se po lávce Dagmar Šimkové dostali na levý břeh řeky Otavy a poté se přes Kamenný most (nejstarší fungující most u nás) přiblížili do centra. Během jízdy po nábřeží mne napadla říkanka pro děti.
Prošli jsme náměstí s radnicí, na které visí městské vlajky, které si vypatlanci pletou s ukrajinskými. Po nahlédnutí do dvora Prácheňského muzea, na které nebyl čas, poté jsem zvenku vyfotil kostel Povýšení sv. Kříže a pak už jsme pospíchali směr nádraží. Tesco je naštěstí jen kousek od něho, takže i rychlonákup jsme zvládli v pohodě.
- Trasa kemp Na Soutoku – nádraží Písek (10 km/213 m převýšení/1:27 hod. jízdy a chůze, 12 min. zastávek)
Osobákem jsme převezli kola do Březnice, další vlakové stanice spojenou s cestováním na Vodňanského kapra.
- Trasa vlakového přesunu Písek – Březnice (42 km/51 min. jízdy)
Zde se vždycky křižovaly vlaky, a bylo věcí prestiže během krátké přestávky dosprintovat do nedaleké hospody, vypít alespoň jedno pivo a vrátit se zpět do vagónu. Tehdy tam čepovali nepříliš chutný Herold (místní výroba), dnes restaurace Karlův Týn nabízí Plzeň. My spěchat nemuseli, navazující spoj jel až za hodinu, času na oběd bylo dost. Venku se zas rozpršelo. Déšť na chvilku ustal, když jsme se vraceli na nádraží, a definitivně skončil až po našem příjezdu na konečnou.
Dobrý timing předvedly nejen mraky, ale též železniční doprava. Lokálkou po trati Březnice – Rožmitál pod Třemšínem jsem nikdy nejel, ostatně pravidelná osobní doprava zde skončila v roce 2021. Nicméně zrovna v den našeho přesunu byl z Prahy do Rožmitálu vypraven mimořádný spěšňák “Cyklohráček”, který nás i s koly dovezl až do cílové stanice.
- Trasa vlakového přesunu Březnice – Rožmitál (23 km/51 min. jízdy, zpoždění 8 minut)
Jelikož jsem si odpoledne chtěl zaběhat, odpojil jsem se od děvčat a vyrazil napřed. Cestou jsem vyfotil kostel Povýšení sv. Kříže, kde na varhany hrával Jan Jakub Ryba (je pohřben na přilehlém hřbitově).
Příkré stoupání po frekventované silnici na Plzeň mi dalo zabrat, do kempu Brdy Věšín jsem dorazil kolem 15:00.
- Trasa nádraží Rožmitál – Kemp Brdy Věšín (8 km/226 m převýšení/42 min. jízdy, 14 min. zastávek)
Po ubytování v chatce jsem nechal klíč na baru a vyrazil do lesů. Běžel jsem po cestách i terénem, nezastavily mne ani prudké kopce, jako např. Kobylí hlava s pozůstatky tvrziště Hengst. To bylo dle pověsti propojeno tajnou chodbou jak s hradem Třemšín, tak s nedalekým skalním útvarem Čertovo vřeteno, kde se údajně zjevuje sám ďábel – má tam totiž své rejdiště.
Pak už jsem běžel víceméně po hřbetě, i když dosti zvlněném. Na křižovatce pod Holým vrchem stojí vysoký buk vyzdobený kolorovaným sádrovým reliéfem “Madony z Hengstu”. Rostou pod ním úplně největší borůvky v celém okolí.
Vyběhnul jsem stráň s kamennou sutí a na vrchu Křemel se pokochal vyhlídkou na severozápad, limitovanou korunami stromů.
Pak zbývalo jen zdolat poslední strk na vrchol Třemšína, kde dříve stával hrad.
Striktně vědecké prameny jméno kopce spojují právě s půdorysem hradu, který byl rozdělen ve tři rozsáhlá oddělení. Podle jiné verze jde o pojmenování místa, kde hojně rostla střemcha. Já osobně se kloním k romantičtějšímu vysvětlení, že název je odvozen od tří zlatých prutů (šín), které tvoří zlatý poklad ukrytý v hradní studni (alternativně v třemšínské studánce). Hlídá ho Třemšínský mužíček, lesní skřítek s vrásčitou tváří, která připomíná kůru stromů. Sedává na kamenném hradním mostku, lidem neubližuje, někdy jim naopak pomáhá. Ale jindy si z nich tropí žerty, nebo je straší. Poklad prý vydá jen tomu, kdo na Velký pátek dokáže dojít ke studánce (studni), aniž by se byť jen jedenkráte ohlédnul za sebe, a od vyzvednutí zlata až do příchodu domů nesmí ani jednou promluvit.
Jednou na Velký pátek se na Třemšín vydali tři sousedé z Roželova, a opravdu ve studánce nalezli tři zlaté pruty. Když už je drželi v rukou a vytahovali z vody, ozval se hlasitý výkřik: „Roželov hoří!“. Pantátové zděšeně zvolali: „Pro pána krále!“, a v tom okamžiku poklad zmizel. Všichni tři se rozběhli k domovu. Jakmile vyběhli z lesa, zjistili, že šlo o planý poplach. Poté zaslechli zvláštní hlasitý smích, a vzpomněli si na Třemšínského mužíčka. Se sklopenými hlavami se vrátili domů, a o vyzvednutí pokladu už se raději nikdy nepokusili. Třemšínský mužíček se prý také někdy proměňuje v ohnivého hada se zlatou kůží, který hlídá les před pytláky.
Na pasekách mezi stromy odpradávna tančí lesní víly, které údajně hovoří libozvučnou staroslovanštinou. Je zvláštní, že víly mluví vždy libozvučně“, bez ohledu na jazyk, kterým vládnou :-).
Třemšínský hrad byl roku 1424 dobyt a vypálen husity. Dle pověsti obléhaná posádka dlouho odolávala palbě z děl, která se míjela účinkem. Po několik dnech útočící straně došlo střelivo a Jan Žižka už se rozhodl odtáhnout, když v tom jeden voják nasbíral přilbu plnou lískových oříšků, naládoval je do hlavně děla a vypálil proti hradní věži… A ta se zřítila. Z oříšků, které zapadly do rozvalin hradu, později vyrašily lískové keře s plody, které svým tvarem připomínají husitské přilby.
Jiná pověst vypráví o tom, jak z hradu během husitského obléhání dcera hradního pána uprchla před Žižkovými vojsky tajnou chodbou, která ústila na jižním svahu Třemšína. Když se v úprku přes hvožďanská pole ohlédla a spatřila hořící hrad, upustila klíče od tajné chodby na zem. Tomuto místu se od té doby říká „Na klíčích“. Večer děvče doběhlo k veliké vodní ploše. Najednou se přihnal vítr tak prudký, že sfouknul zlatou korunku z její hlavy až do vln rybníka, který později získal jméno Zlatohlav. Ještě té noci dívka beze stopy zmizela. Lidé se domnívali, že z vyčerpání uklouzla na hrázi, spadla do vody a utopila se.
Hradní sídlo už nikdy nebylo obnoveno, do dnešních dob se z něj zachovaly jen nepatrné zbytky. Kousek pod zříceninou vzniklo později poutní místo. V roce 1771 zde lesmistr Josef Eustach Kračmer nechal postavit kapli Proměnění Pána Krista. Ve druhé polovině 19. století se Třemšín stal cílem národních poutí českých vlastenců. Poutní tradice byla obnovena až po roce 1989. Třemšínem prochází také Všerubská větev Svatojakubské cesty do španělského Santiaga de Compostela.
Na balvanu u kapličky na Třemšíně prý jednou roželovský myslivec potkal čerta, který mu sliboval vše, na co si vzpomene, jen když mu upíše svou duši. Myslivce napadlo, jak ďábla přelstít. Požádal ho, ať ten obrovský kámen přenese před bránu hvožďanského kostela dřív, než zvon kostelní věže odbije poledne. Rohatý vzal šutr na ramena, vznesl se nad vrcholky stromů a v tom okamžiku to vypadalo, že sázku vyhraje. Naštěstí omylem odbočil směrem ke Starému Smolinci, a než si chybu uvědomil, na věži začali odbíjet dvanáctou hodinu. Naštvaný pekelník nechal „Čertův kámen“ ležet u cesty z Roželova na Starý Smolinec a zmizel.
Zpět k výklusu. Pokračoval jsem po trojbarevné turistické značce (i když červená zrovna značkovači došla, poradil si). Zastavil jsem u Třemšínské boudy, která v 19. stol. plnila funkci kaple, později byla přestavěna na útulnu a dnes je opět uvedena do původního stavu. Vedle ní stojí Gangloffův kříž, věnovaný lesmistrem Karlem Gangloffem. Je stylizovaný do podoby bukových větví.
K občerstvení ve studánce Kobylí Hlava jsem musel využít hrneček zavěšený na stěně, bez něj bych se napil jen stěží.
Pokračoval jsem dál. Abych ušetřil uběhnuté metry i převýšení, střihnul jsem to volným terénem. I přes malinkou chybku, zkorigovanou mapou v mobilu, se mi podařilo trefit lesní cestu, která vede ke buližníkové skále Čertovo vřeteno. Oblezl jsem tam všechny šutry, rohatý naštěstí rejdil jinde, takže s návratem do kempu žádný problém nebyl.
Trasa výklusu na Třemšín (14 km/516 m převýšení/2:27 hod. běhu, 11 min. zastávek)