Tojnárkovo stinné stránky
Středeční snídaně byla luxusní, švédský stůl skoro jako v hotelu. Mne čekala nejtěžší etapa výletu, holky jeli kratší variantu. Nejprve jsme se sešli na Jahodové hoře. V mapě je tímto jménem označen nižší vrchol (726 m), přičemž na vyšším bodě na kótě 731 m končí i zelená značka.
Sjeli jsme dolů k chatě Václavka s památníkem seskoku paraskupin Intransitive a Tin a poté riskli průjezd po pěšině zelené značky, která teoreticky nemusela být sjízdná. Naštěstí byla, prokličkovali jsme se po ní až skoro k hrázi Hořejšího Padrťského rybníka.
Po vyfocení obou Padrťských rybníků a obrázku sv. Petra jsem se již samostatně vydal vstříc nejvyššímu vrcholu Brd. Vyrazil jsem po cyklostezce č. 315, kterou lemují cedule informující o možném výskytu nevybuchlé munice, ale také krásné horské louky s mnoha rybníky a tůňkami, které, pravděpodobně záměrně, zarůstají rákosím.
Cesta vede zpočátku po rovině, pak stoupá po úbočí hory Kočka a serpentinami zas klesá k rozcestí Tři trubky. Zde začíná nekonečné stoupání přes Bártův dub, na několika místech zpestřené dlažebními kostkami. Terén se narovnává až na rozcestí Dlouhý kámen, kde odbočuje cyklostezka č. 8258, po které jsem se dostal k rozcestníku u chaty Carvánka. Odsud zbývá na Tok už jen pár minut šlapání. Žádný výrazný nebo značený vrchol tam ale nenajdete, takže jsem jen poctivě olezl všechny vyvýšeniny, vyfotil turistický rozcestník s opticky nejvyšším bodem a zmizel.
Plánovaně jsem zastavil u carvánecké studny, kde nápis vyzýval, by nikdo neodnášel kalíšky, neb slouží k pití. Šance ke krádeži však byla minimální, všechny totiž plavaly dole na hladině vody ve studnici.
Smolný okamžik, kdy se mi nedostalo ani kapky vody, byl v mžiku napraven slušnou průtrží mračen. Během necelé hodiny přejezdu přes Strašice do Dobřívi, kde na mne čekaly Dáša s Verčou, jsem totálně promoknul. Naštěstí během zastávky ve Staré hospodě, kam chodil herec Mošna, jsem se převlékl do suchého, najedl, napil a mohl už za sluníčka objet dobřívský vodní hamr a Švédský most.
Následovalo stoupání do obce Hůrky, naštěstí ne až úplně nahoru pod vrch Trhoň, kde jsem v magickém roce 2006 řediteloval svůj poslední OB závod. A předpověď skupiny Katapult se pořád nevyplnila.
Do rekreačního střediska Veselý habr jsme dorazili právě včas.
Okamžitě poté, co jsme se ubytovali, přešli do zdejší hospody a objednali večeři, začaly zas z nebe padat trakaře. Aspoň jsme do sebe mohli nacpat víc piv. Docela mne zaujal polotmavý ležák “Haberák”, který pro vaří spřátelený pivovar.
Ráno jsme si dopřáli poslední snídani, která samozřejmě nemohla nebýt míchaně vajíčková. Jelikož jsme dnes museli stihnout odpolední vlak z Roztok u Křivoklátu, poslal jsem znovu děvčata napřed, douklízel chatku a vyrazil směrem na Zbiroh. Ve městečku jsme se všichni tři zase sjeli a pokračovali společně dál. Po vystoupání na hřeben Křivoklátské vrchoviny jsem si vyfotil skalní útvar Jedlová věž a začali jsme klesat ku Broumům.
Do této obce jsem se těšil hlavně kvůli zastávce v kontejneru pivovaru Matuška. Čepují sice jen do čtyřdecáků, nicméně neodolal jsem a doplnil energii jednou desítkou, k tomu ještě dvanáctku a pytlík brambůrek.
Hned za vesnicí nás čekal poslední prudký kopec na trase, hned se mi jelo líp. Holky kola vytlačila zkratkou. Následoval sjezd k Berounce a plánovaná obědozastávka v hospodě U Jezzu.
Jakmile jsem se octli pod střechou, začalo pršet, ale při cestě na nádraží už zase svítilo sluníčko. A výletu byl konec, ani zvonec nezazvonil.