Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Sobota 13. září – Furnas
Po snídani přejíždíme taxíkem podél jižního pobřeží ostrova São Miguel na parkoviště jihovýchodně od sopečné laguny Lagoa das Furnas.
Pěšky na taxík (cca 300 m/cca 3 min. chůze)
Přejezd k Lagoa das Furnas (39 km/cca 44 min. jízdy)
Okamžitě vyrážíme po stezce kolem břehů jezera, které leží v kráteru spící sopky. Na některých místech docela bublá, lidi se v něm koupat nesmí. Ryby ano. Míjíme kapli Panny Marie Vítězné a arboretum Mata Jardim José do Canto, obojí zavřené.
Fotím si krásné jedovaté amarylky, palmy a eukalypty, ale také dřevěné sochy, vyřezané do pahýlů stromů.
Okusil jsem plod jahodky indické (bez chuti a asi i bez jedu) a sál sladký nektar z květů motýlovce Gardnerova. Tuto původně himalájskou rostlinu, jejíž kořeny tvarem a vůní připomínají zázvor, kterou na Azorech potkáte úplně všude.
Nevynechali jsme odbočku k 50 m vysoké araukárii (česky blahočet), která je údajně druhým největším známým jedincem tohoto druhu na světě. Následně jsme bažinatou pěšinkou pročvachtali k téměř vyschlému vodopádu. O kus dále jsme pohrdli příležitostí navštívit kaskády mnohem atraktivnějších vodopádů v rezervaci Grená (vstup 10 €). Přešli jsme rovnou k nejznámější zdejší atrakci, Caldeiras das Furnas.
Tyto fumaroly spolu s občasnými zemětřeseními připomínají, že Furnas je spící sopkou. Je považován za vůbec nejnebezpečnější vulkán celého Azorského souostroví, poslední jeho erupce v roce 1630 si vyžádala 200 obětí na životech.
Zdejší fumaroly nejsou jen pouhou atrakcí pro turisty, slouží též jako dovařovna pokrmu zvaný Cozido. Místní restauratéři sem denně přiváží velké hrnce vyložené kapustovými listy, na které nakládají kousky hovězího, vepřového a kuřecího masa, dále klobásky, jelítka, a nakonec kořenovou zeleninu. Naplněný hrnec se doleje vodou, zakryje dřevěným poklopem, zabalí do speciálního plátna a poté vloží do přibližně metrového vyzděného otvoru v zemi a zasype hlínou. Pokrm se pak pomocí geotermálního tepla půdy sedm hodin ohřívá na teplotu 60 °C, čímž získává zajímavě nakouřenou chuť a vůni. Měli jsme štěstí, nafotili jsme jak ukládání, tak vyndavání nádob s Cozidem.
Další naše kroky vedly kol severních břehů jezera, křižovatku s autobusovou zastávkou, vyzdobenou azulejos a po červené značce dolů do obce Furnas.
Cestou potkáváme řadu exotických rostlin, např. Tibouchina urvilleana (původem z Brazílie), květ mučenky modré, banánovník či keře bougainvillea a hortenzií. Dole ve vsi fotím i silně jedovatý durmanovec (andělské trumpety), které obsahují tropanové alkaloidy s halucinogenními účinky. Vystačil jsem si se sirnými výpary :-).
Přes park s umělým vodopádem a akvárky s rybami Cascata e Aquário das Furnas jsme sestoupili k říčce Ribeira Amarela s několika minerálními prameny. Jejich ochutnávka v mých ústech zanechala nepříjemnou pachuť, kterou naneštěstí nešlo jako v Karlových Varech spláchnout 13. pramenem Becherovky.
Místními uličkami jsme prokličkovali k bublajícím jezírkům Caldeiras na východním okraji města.
Odtud jsme spěchali do restaurante Tony’s, pochutnat si na místní specialitě Cozido das Furnas (cena > 20 €/os.).
- Procházka Furnas (cca 10.8 km/ 2:37 hod. chůze + 46 min. zastávek)
Samotný pokrm zas tak skvělý nebyl, podávali však k němu super víno. Člověk by se nejraději cpal jenom omáčkou :-). Nicméně naprali jsme se všichni pořádně.
Odpolední vycházka začala návštěvou chrámu Panny Marie Radostné.
Poté jsme hned za vodním mlýnem odbočili do “myrtového parku” Parque Beatriz do Canto. Oficiálně funguje jen v srpnu a za vstupné 5 €, my se do něj dostali zadarmo otevřenou brankou. Vchod na druhém konci však již byl zamčený, takže nám nezbylo než přelézt plot.
Navštívili krámek, kde prodávali další místní vyhlášenou pochutinu Bolo lêvedo. Měkká vláčná chlebová placka nasládlé chuti se připravuje na roštu a konzumuje se potřená česnekovým máslem nebo plněná sýrem či masem. Zhltnout jí holou na místě nebyl dobrý nápad.
Další zastávkou byla botanická zahrada Terra Nostra, která za vstupné 17 € nabízí spoustu exotických rostlin i koupel v unikátním termálním železitém jezírku. Potkal jsem tam kolokázii jedlou (taro), jejíž hlízy ve zdejší kuchyni často nahrazují brambory. Mně moc nechutnaly. Vzhledově mne zaujal červený věžový zázvor (původem z oblasti od jižního Mexika po Ekvádor) či rozkvetlý banánovník.
Zajímavé byly také křovím porostlé sochy zasazené do prostředí parku a jezírka s lekníny.
Na závěr jsem se převlékl do plavek a vyzkoušel všechny tři termální bazény, včetně toho největšího. Voda v nich byla hodně teplá, a taky pěkně železitá. Veškeré bílé části plavek mi obarvila do hněda.
Po zavíračce v 16:30 jsem spěchal na stanoviště autobusu, který nás měl dovézt domů do Delgady.
- Návštěva botanické zahrady (5.1 km/ 1:39 hod. chůze + 1:39 hod. zastávek)
Na terminálu jsem si koupil pití v malém přívětivém bufetu a čekal až přijede bus. Až doma jsem na internetu objevil, že jsme na bus čekali jen pár metrů od “převráceného domu” Casa invertida, který slouží jako elektrorozvodna.
Nastoupili jsme do spoje, který jel severní cestou a zastavoval skoro všude. Nejhorší ale bylo, že na terminálu v Ribeira Grande zůstal viset skoro půl hodiny, protože mu permanentně zvonil signál hlásící výstup. Dorazili jsme se značným zpožděním.
- Návrat busem (56.2 km/ 1:35 hod. jízdy + 27 min. čekání)
Po nákupu v obchodě Pingo Doce jsem spolu s dvojicí kamarádů procházeli Ponta Delgadu a hledali kde povečeřet. Chytili jsme se v restauraci O Churrasco. Dal jsem si pár pivek a linguiny s mořskými plody. Cítil jsem je v žaludku ještě dlouho do noci.
Večeře a návrat dom (cca 2.1 km/ 31 min. chůze + 1:06 hod. zastávky a jídlo)