Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Úterý 16. září – Ribeira Grande
Ráno jsme přešli na autobusovou zastávky a počkali na linku do Ribeira Grande.
- Pěšky na bus (cca 850 m/cca 11 min. chůze)
Bus nás vysadil na dobře známém terminálu, kde jsme v sobotu strávili desítky minut v očekávání, až se spraví zaseklý zvonek a pojedeme dál.
- Přejezd do Ribeira Grande (23.1 km/cca 55 min. jízdy)
Ribeira Grande, která dala jméno celému městu, je vlastně docela malá říčka. Na místní poměry však je to veletok, jehož vody odnepaměti sloužily k pohánění kol vodních mlýnů atp. Jeden z domků postavený na vodě, kdysi sloužil jako mlýn a pila.
Nad řekou se klene starobylý osmiobloukový most Ponte dos Oito Arcos, nezaměnitelný symbol města, který lidé občas kvůli vzhledu mylně považují za akvadukt. Dále mne zaujala budova radnice a vysoký splav s umělým vodopádem.
Prohlédli jsme si bohatě zdobený kostel P. Marie s hvězdou. Vystavují tam i poutní nosítka, mnohem menší a lehčí, než se používají při fiestách v Peru. Ohromil mne oltář s plastickým vyobrazením souboje, ve kterém Svatý Michael Archanděl poráží ďábla.
V horním chóru tohoto chrámu se nacházelo tzv. Arcano, soubor stovek malých figurek vyrobených z rýžové mouky, arabské gumy a kamence, které představují scény ze Starého a Nového zákona. Toto dílo vytvořila v 19. století jeptiška z řádu klarisek, Margarida do Apocalipse. Nyní je vystaveno v muzeu Casa do Arcano.
Naše kroky však vedly okolo záhonu s agávemi směrem k jiné pamětihodností, likérce Mulher de Capote. Tento rodinný podnik vyrábí pestrou paletu alkoholických nápojů z místních azorských plodů (mučenka, ananas, ostružiny, anýz…). Můžete si tam prohlédnout víceméně jen sklady, dají vám ochutnat všeho, o co si řeknete. Většina produkce je hodně sladká, nejvíc mi chutnal asi obyčejný rum. Na závěr jsem nakoupil zopár miniflaštiček vzorků jako dárky. Před barákem jsem si vyfotil bedny, ve kterých ležely asi prázdné lahvičky ponořené ve vodě.
- Obhlídka Ribeira Grande (3.4 km/ 1:02 hod. chůze + 26 min. zastávek)
Po exkurzi jsem se odpojil od skupiny, abych se trošku proběhnul. Naplánoval jsem si cca 14 km okruh přes termální lázně, vodopád Salto do Cabrito, několik elektráren a dva pivovary. Vystartoval jsem po značené cestě podél malého potůčku. Po překonání lávky jsem si vyfotil invazivní, ale pěkně kvetoucí liboru měnivou.
Přeběhnul jsem hlavní magistrálu do Lagoa a pokračoval ve stoupání po prašných silničkách, až jsem se dostal na asfaltku do Termas das Caldeiras. Panovalo strašlivé horko a nebylo se kam schovat. Na pití jsem měl litr a půl maracujové limonády Kima. Po vyndání z baťůžku mi pěkně vypěnila, ale naštěstí mi nezteplala. Kvůli vedru jsem ohřátí v termálu oželel, jen jsem si tam vyfotil bublající jezírka a poklopy, které zakrývají Caldeiras de Cozido, které zjevně slouží ke geotermálnímu ohřevu stejnojmenného pokrmu.
Čekalo mne ještě krátké stoupání k turistickému rozcestníku, pak už to se mnou šlo z kopce. Proti mně kráčely hloučky dívek v přilbách, bikinách a polosundaným neoprenem. Pomyslel jsem si, že se asi vrací z nějakého canyoningu. Minul jsem zařízení na odplyňování CO2 a poté se dostal k budově hydroelektrárny da Fajã Redonda. Od ní trasa vedla nad nebo vedle potrubí spádové vodní elektrárny až do soutěsky vodopádu Salto do Cabrito. Tam jsem pochopil, že neoprenové víly se vracely ze slaňování vodopádu. Následoval sestup po dlouhých prudkých schodech pod Salto do Cabrito.
Vyfotil jsem si slaňující od spodu plus dolní jezírko s výpustí hydroelektrárny do Salto do Cabrito.
Dál už jsem musel šlapat po silnici. Vyfotil jsem si elektrické vedení, jehož sloupy stojí na kuželech trčících do výše v odtěženém lomu a došel k místní geotermální elektrárna do Pico Vermelho. Její výkon se má v blízké budoucnosti navýšit ze současných 12 na 20 MW.
Cíleně jsem odbočil směrem k průmyslové zóně nad městem Ribeira Grande, kde mimo jiné stojí dva pivovary. První z nich, Vulcana, nejstarší řemeslný pivovar na Azorech, vyrábí několik typů piva, ale neprovozuje pivovarskou restauraci. Ochutnal jsem ho až později při obědě, a pouze v plechovce.
Konkurenční Azores Brewing Company zafungovala lépe, obsluha jejich restaurace mne odměnila dvěma pintami chutných speciálů (New Englad IPA a Island IPA).
Po doplnění tekutin následoval seběh dolů do města. Vyfotil jsem si kapličku s bezvodým pramenem, voda nebyla ani ve fontáně Fontanário Antigo. Její nádrž totiž zcela zaplnila láva během erupci sopky Pico Queimado (dříve Pico do Sapateiro), ke které došlo v červenci 1563. Lávové proudy tehdy pohřbily část vesnice Ribeira Seca.
Odsud to byl už jen kousek do cíle mého výklusu, pláž Santa Barbara.
- Výklus Ribeira Grande (cca 14 km/ 2:14 hod. běhu + 39 min. zastávek a focení)
Chvalozpěvy na tuto pláž nelhaly, kontrast úžasně modrých vln s černým pískem je děsně fotogenický. Zul jsem boty a ponožky, abych neměl písek všude. Po pár krocích jsem toho litoval, bosá chodidla na sluncem rozpáleném písku docela trpěla. Naštěstí mne napadlo popojít blíž k moři a využít vlnami chlazený povrch pobřeží.
Koupání je dovoleno pouze v úseku vyznačeném dvěma cedulemi, jinde hrozí, že vás silné zpětné proudy zanesou na moře. Dodržování nařízení hlídá několik plavčíků, i když jednoho jsem vyfotil, jak si místo sledování pobřeží hraje s mobilem.
Jelikož zbytek výpravy se zdržel v restauraci, i já jsem se rozhodl poobědvat, a to hned na místě v baru Tuká Tulá. Na terase s krásným výhledem na moře jsem si na doporučení vrchního objednal rybu druhu ostenec šedý. Zapil jsem ji pixlou piva Vulcano. Obojí výtečné.
Mezitím dorazili všichni ostatní, po jídle jsem si též dopřál vodních radovánek. Plavat se moc nedalo, tak jsem se bavil soubojem s mořskými vlnami. Buď jsem jejich nápor ustál, nebo mne smetly a poponesly pár metrů nazpátek. Spodní proudy byly cítit i v povoleném úseku.
Když nastal čas k návratu, popošli jsme pár set metrů a počkali na linkový autobus. Tentokráte jsme do Ponta Delgada dorazili bez zpoždění.
Bus do Ponta Delgada (21.9 km/cca 40 min. jízdy)