Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Úterý 16. září – Ribeira Grande
Ráno jsme přešli na autobusovou zastávky a počkali na linku do Ribeira Grande.
- Pěšky na bus (cca 850 m/cca 11 min. chůze)
Bus nás vysadil na dobře známém terminálu, kde jsme v sobotu strávili desítky minut v očekávání, až se spraví zaseklý zvonek a pojedeme dál.
- Přejezd do Ribeira Grande (23.1 km/cca 55 min. jízdy)
Ribeira Grande, která dala jméno celému městu, je vlastně docela malá říčka. Na místní poměry však je to veletok, jehož vody odnepaměti sloužily k pohánění kol vodních mlýnů atp. Jeden z domků postavený na vodě, kdysi sloužil jako mlýn a pila.
Nad řekou se klene starobylý osmiobloukový most Ponte dos Oito Arcos, nezaměnitelný symbol města, který lidé občas kvůli vzhledu mylně považují za akvadukt. Dále mne zaujala budova radnice a vysoký splav s umělým vodopádem.
Prohlédli jsme si bohatě zdobený kostel P. Marie s hvězdou. Vystavují tam i poutní nosítka, mnohem menší a lehčí, než se používají při fiestách v Peru. Ohromil mne oltář s plastickým vyobrazením souboje, ve kterém svatý Michael Archanděl poráží ďábla.
V horním chóru tohoto chrámu se nacházelo tzv. Arcano, soubor stovek malých figurek vyrobených z rýžové mouky, arabské gumy a kamence, které představují scény ze Starého a Nového zákona. Toto dílo vytvořila v 19. století jeptiška z řádu klarisek, Margarida do Apocalipse. Nyní je vystaveno v muzeu Casa do Arcano.
Naše kroky však vedly okolo záhonu s agávemi směrem k jiné pamětihodností, likérce Mulher de Capote. Tento rodinný podnik vyrábí pestrou paletu alkoholických nápojů z místních azorských plodů (mučenka, ananas, ostružiny, anýz…). Můžete si tam prohlédnout víceméně jen sklady, dají vám ochutnat všeho, o co si řeknete. Většina produkce je hodně sladká, nejvíc mi chutnal asi obyčejný rum. Na závěr jsem nakoupil zopár miniflaštiček vzorků jako dárky. Před barákem jsem si vyfotil bedny, ve kterých ležely asi prázdné lahvičky ponořené ve vodě.
- Obhlídka Ribeira Grande (3.4 km/ 1:02 hod. chůze + 26 min. zastávek)
Po exkurzi jsem se odpojil od skupiny, abych se trošku proběhnul. Naplánoval jsem si cca 14 km okruh přes termální lázně, vodopád Salto do Cabrito, několik elektráren a dva pivovary.
Vystartoval jsem po značené cestě, která lemovala malý potůček. Po chvíli ji překřížil akvadukt jeptišek. Pochází ze 17. stol. a zásoboval vodou ženský klášter Santo Nome de Jesus, který na náměstí Largo das Freiras. Proto se mu přezdívalo „vodní zeď jeptišek“. Klášter byl značně poškozen zemětřesením v roce 1563. S touto katastrofou je spojena lidová legenda: během silných otřesů hrozilo, že se na Ribeira Grande zřítí velká hora nad městem. Řádové sestry uspořádaly procesí a když položily kříž na zem, pád hory zastavily. Kopec byl posléze pojmenován jako Pico das Freiras (Hora jeptišek). Pověst z webu jsem zkoušel ověřit na mapách, na ostrově São Miguel však žádný vrch „das Freiras“ neexistuje. Vyhledávač mi našel pouze několik paraglidistických webů, které tímto jménem označují startovací plochu na Pico Grande. Tento vrchol však leží cca 11 km západně od Ribeira Grande a ohrožoval by spíš obec São Vicente Ferreira. Tak nevím…
Překonal jsem lávku a vyfotil si invazivní, ale nádherně kvetoucí liboru měnivou.
Držel jsem se dál potoka, bohužel cesta, která měla dle mapy.com vést až k hlavní silnici, skončila u vrat pro dobytek. Po chvilce váhání jsem risknul pár set metrů proběhnutí skrz soukromý pozemek, nejsme v USA. Potkal jsem jen jednoho spokojeně se pasoucího koně a po chvilce napětí jsem se zas octl na veřejné komunikaci. Po překonání magistrály do Lagoa mé stoupání pokračovalo po prašných silničkách až k asfaltce do Termas das Caldeiras. Panovalo strašlivé horko, nebylo se kam schovat. V baťůžku jsem měl litr a půl maracujové limonády Kima, která po otevření pěkně vypěnila. Díky Bohu však zůstala pitelná.
Kvůli vedru jsem vynechal koupel v termálu, jen jsem si tam vyfotil bublající jezírka a poklopy, které zakrývají Caldeiras de Cozido, které zjevně slouží ke geotermálnímu ohřevu stejnojmenného pokrmu.
Čekalo mne ještě krátké stoupání k turistickému rozcestníku, pak už to se mnou šlo z kopce. Proti mně kráčely hloučky dívek v přilbách, bikinách a polosundaným neoprenem. Pomyslel jsem si, že se asi vrací z nějakého canyoningu. Minul jsem zařízení na odplyňování CO2 a poté se dostal k budově hydroelektrárny da Fajã Redonda. Od ní trasa vedla nad nebo vedle potrubí spádové vodní elektrárny až do soutěsky vodopádu Salto do Cabrito. Tam jsem pochopil, že neoprenové víly se vracely ze slaňování vodopádu. Následoval sestup po dlouhých prudkých schodech pod Salto do Cabrito.
Dole jsem si vyfotil vodopád od spodu plus dolní jezírko s výpustí hydroelektrárny do Salto do Cabrito.
Dál už jsem musel klusat po silnici. Vyfotil jsem si elektrické vedení, jehož sloupy trčí do výše na kuželech, které zůstaly netknuté uprostřed odtěženého lomu a přiběhnul k místní geotermální elektrárna do Pico Vermelho. Její výkon se má v blízké budoucnosti navýšit ze současných 12 na 20 MW.
Cíleně jsem odbočil směrem k průmyslové zóně nad městem Ribeira Grande, kde mimo jiné fungují dva pivovary. První z nich, Vulcana, nejstarší řemeslný pivovar na Azorech, vyrábí několik typů piva, ale neprovozuje pivovarskou restauraci. Ochutnal jsem ho až později při obědě, a pouze v plechovce.
Konkurenční Azores Brewing Company zafungovala lépe, obsluha jejich restaurace mne odměnila dvěma pintami chutných speciálů (New Englad IPA a Island IPA).
Po doplnění tekutin následoval seběh dolů do města. Vyfotil jsem si kapličku s bezvodým pramenem, voda nebyla ani ve fontáně Fontanário Antigo. Její nádrž totiž zcela zaplnila láva během erupce sopky Pico Queimado (dříve Pico do Sapateiro), ke které došlo v červenci 1563. Lávové proudy tehdy pohřbily část vesnice Ribeira Seca.
Odsud to byl už jen kousek do cíle mého výklusu, pláž Santa Barbara.
- Výklus Ribeira Grande (cca 14 km/ 2:14 hod. běhu + 39 min. zastávek a focení)
Chvalozpěvy na tuto pláž nelhaly, kontrast úžasně modrých vln s černým pískem je děsně fotogenický. Zul jsem boty a ponožky, abych neměl písek všude. Po pár krocích jsem toho litoval, bosá chodidla na sluncem rozpáleném písku docela trpěla. Naštěstí mne napadlo popojít blíž k moři a využít vlnami chlazený povrch pobřeží.
Koupání je tam dovoleno pouze v úseku vyznačeném dvěma cedulemi, jinde hrozí, že vás silné zpětné proudy zanesou na moře. Dodržování nařízení hlídá několik plavčíků (jednoho z nich jsem vyfotil, jak si místo sledování pobřeží hraje s mobilem).
Jelikož zbytek výpravy se zdržel v restauraci, i já jsem se rozhodl poobědvat. Hned v těsném sousedství pláže jsem se usadil na terase baru Tuká Tulá. Vrchní mi doporučil rybu dne (ostenec šedý), zapíjel jsem jí pixlou piva Vulcano a kochal se krásným výhledem na moře.
Mí spolucestující dorazili dříve, než jsem dojedl, a začali se věnovat vodním radovánkám. Přidal jsem se k nim hned po zaplacení. V oceánu se kvůli vlnobití moc plavat nedalo, našel jsem si však jinou zábavu – zápas s mořskými vlnami. Stavěl jsem se k nim bokem a buď jsem jejich nápor ustál, nebo mne smetly a poponesly pár metrů nazpět. Přestože jsem se spořádaně držel v povoleném úseku, spodní proudy byly citelné i tam. Nikdo se však neutopil.
Když nastal čas k návratu, popošli jsme pár set metrů a počkali na linkový autobus. Tentokráte jsme do Ponta Delgada dorazili bez zpoždění.
Bus do Ponta Delgada (21.9 km/cca 40 min. jízdy)