Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Středa 17. září – čajové plantáže a Vila Franca
Relativně brzký ranní odjezd taxíku nám umožnil dostat se na první štaci, do čajové továrny Chá Gorreana, dřív než davy jiných návštěvníků.
- Přejezd k Chá Gorreana (29.1 km/cca 33 min. jízdy)
Ostrov São Miguel je jediným místem v Evropě, kde se pěstuje čaj. Kromě Chá Gorreana zde funguje ještě plantáž Porto Formoso, obě produkují černý i zelený čaj původem z Číny. Sklízí a zpracovávají několik druhů: Orange pekoe (jemný, voňavý, z nejmladších lístků), Pekoe (druhý nejmladší lístek) a Broken Leaf (silný, z nejnižších větviček). Díky vulkanické půdě má čaj nižší obsah taninu a esenciálních olejů a jelikož místní klima nesvědčí škůdcům, není třeba keříky ošetřovat pesticidy. Vyrábí se tu tradičním způsobem bez moderních technologií a s využitím historických strojů, které si můžete prohlédnout během prohlídky továrních hal.
Po ochutnávce místních čajů a nákupu čajových balíčků jsme vyrazili na krátkou obhlídku plantáží. Ideálně načasováno, právě začínaly najíždět busy plné turistů.
- Výšlap po plantážích (cca 1.5 km/ 28 min. chůze + 44 min. zastávek)
Poté nás mikrobus dovezl na vyhlídku Miradouro do Salto da Farinha, která nabízí pohled na vodopád Salto da Farinha. Moc toho vidět nebylo. Následně jsme přejeli nad vodopád, odkud už jsme museli pěšky.
- Přejezd k Salto da Farinha (17.1 km/cca 27 min. jízdy + 4 min. focení)
Došli jsme pouze k hornímu stupni Salto da Farinha, který byl bohužel vyschlý.
Naše kroky pak zamířily k jezírku s vodopádem Poço Azul, kde se někteří z nás vykoupali. Příjemné osvěžení. Pokračovali jsme směrem severním okolo vodopádu Cascata do Risco. Podél stezky vyvěralo velké množství pramenů.
A taky tam kvetlo spousta exotických kytek.
U vodopádu do Risco jsme se rozdělili na dvě skupiny. První si přímo na místě dopřála piknik v přírodě, ostatní spolu se mnou pokračovali do vesnice Achadinha, kde jsme stylem “All you can eat” poobědvali v restauraci Poço Azul.
Po jídle jsem si ještě prohlédnul kostel Igreja Nossa Senhora do Rosário a jeli jsme dál.
- Procházka po vodopádech (5 km/ 1:33 hod. chůze + 1:43 hod. zastávky a oběd)
Mikrobus nás dovezl do Vila Franca do Campo, které dřív bývalo hlavním městem Azorského souostroví. 20. října 1522 ho ale prakticky celé zničilo silné zemětřesení, při kterém zahynulo asi 5000 obyvatel. Roli administrativního centra ostrovů pak postupně přebírala Ponta Delgada.
- Přejezd do Vila Franca (29 km/cca 42 min. jízdy)
Pěšky jsme vystoupali k poutnímu místu, které vzniklo na základě legendy, že tu v malé jeskyni dva pasáčci nalezli podobiznu Panny Marie (popř. se jim tam zjevila). Na místě byla v 18. století postavena kaple Panny Marie Královny Míru. Odevšad tam máte překrásný výhled na město i oceán. Ve 20. století zde přistavěli schodiště zdobené modrými azulejos. Tato křížová cesta se sto schody je inspirována obdobnou stavbou u kaple Bom Jesus do Monte v Braze.
Sešli jsme dolů do Vila Franca a stavili se v cukrárně Queijadas da Vila do Morgado, kde jsme ochutnali zdejší tradiční křehké koláčky “Queijadas da Vila Franca do Campo”. Tajemství jejich originální receptury je dodnes bedlivě střeženo (je připisována jeptiškám z bývalého kláštera Santo André).
Po občerstvení jsme se přesunuli na pláž da Vinha da Areia, vykoupali se tam a poté zamířili na místní autobusák.
- Procházka po Vila Franca (5 km/ 1:45 hod. chůze + 51 min. zastávky a koupel)
Linkou č. 315 jsme se vrátili zpět do Ponta Delgady.
- Návrat do Ponta Delgada (25.4 km/cca 59 min. jízdy)
Jelikož byl čas na večeři, vyrazil jsem do přístavu a ve Stage Restaurant si objednal fish of the day (nejspíše to byl pražman) a místní víno. Do hotelu jsem se vrátil včas, bych stihnul večírek.
Návrat do hotelu (1.5 km/ 21 min. chůze + 1:03 hod. zastávky a večeře)