Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pátek 19. září – Trek Deset vulkánů a Horta
Po snídani jsem se vrátil na pokoj a měl spoustu času, neboť mi přeskočilo, a do hlavy jsem si naprogramoval hodinu zítřejšího odjezdu. Nechtěně jsem se provinil vůči své zásadě nikdy nezdržovat ostatní lidi, navíc jsem včera zapomněl vypnout letový režim v mobilu. Monča se mi tudíž nemohla dovolat a musela pro mne dojít na pokoj. Húú…
Taxíky nás vyvezly téměř až ku hraně kráteru sopky Caldeira.
- Trasa taxi k vulkánu Caldeira (16.9 km/cca 19 min. jízdy)
Trek začíná tunýlkem a pokračuje po schodech ke kapli de S. João Batista. Od tunýlku se můžete vydat také na druhou stranu, nebo dokonce sejít po pěšině dolů na dno kráteru.
Počasí nám přeje. Výhledy dolů do hlubokého kráteru jsou vskutku impozantní, jeho dno zdobí několik jezírek/bažinek, nad kterými ční půvabný sopečný kužílek.
Obcházíme sopouch po pěšině obklopené místními křovinami a vřesy a poprvé ochutnáváme plody azorské borůvky.
Na rozcestníku za kótou Alto do Brejo naposledy zamáváme sopečné kaldeře a zahajujeme sestup.
Serpentinami prašné silničky klesáme o 200 výškových metrů níže ke křižovatce s levadou, kanálem, který se téměř po vrstevnici obtáčí kol úbočí sopky Caldeira. Několik konstrukčně jednoduchých odtokových stavidel na jeho trase ve mně vzbudilo dojem, že slouží k odklonění vody do cílových míst, kde je více potřeba. Jelikož se tu prakticky nic nepěstuje, napadlo mne, že si tak třeba zjednodušují napájení dobytka. Až doma při psaní této reportáže jsem zjistil, že se jedná o napájecí zdroj hydroelektrárny do Varadouro (výkon 320 kW).
Rýha je dost široká, aby zabrala podstatnou část bahnité doprovodné pěšiny. Jdeme podél ní několik kilometrů a je to poměrně zábavné. Kanál je sem tam překryt dlaždicemi nebo vede po lávce akvaduktu, na několika místech je stezka zcela zaplavena kalužemi, takže nezbývá než balancovat po úzkých zděných okrajích koryta.
Levada ústí do horní sběrné nádrže zmíněné vodní elektrárny, důmyslná ochrana česly a mřížemi zajišťuje, aby se na turbínu nedostalo žádné listí, větve či jiné nečistoty.
Následuje série odboček doleva. První na rozcestí hned za elektrárenskou nádrží vede do kopce, další u rozcestníku, kde se prakticky otáčíme do protisměru a poslední, která nás nasměřuje do krátkého tunelu, který byl skrz masiv kráteru Cabeço dos Trinta proražen kvůli těžbě kamene. Na dně sopouchu, který nám laskavě poskytuje ochranu před větrem, si dopřáváme oběd.
Musíme se vrátit zpět na rozcestí u nádrže, já volím okliku přes římsu kráteru, zacházka je to minimální. Při sestupu mezi křovinami borůvek a hortenzií mne zaujalo několik dendrologických zajímavostí. Nejprve fotím polomy skoro jak u nás doma, a hned nato mne zaujal zajímavý úkaz stromu, který vyrůstal přímo z kmene svého padlého předka.
Míjíme malou jeskyňku, fotím si zajímavý průhled na moře, hortenzii velkolistou a napajedlo v sedle mezi vulkány Cabeço Verde a Cabeço do Fogo.
Následuje prudší výšlap na vrchol Cabeço do Fogo s výhledem na Cabeço Verde a Cabeço do Canto nad sopkou Capelinhos.
Vzápětí klesáme po stezce, kterou občas zpevňují schody a míříme k silničce Caminho Florestal da Caldeira. Odsud už je to jen kousek do cíle v Parque Florestal do Capelo. Jedna spolucestující kvůli problémům s koleny volí postup po asfaltu, já spěchám po lesní cestě, víceméně z kopce.
- Trasa treku po vulkánech (15 km/cca 3:27 hod. chůze + 1:03 hod. zastávek + oběd)
V parku mají hned několik veřejných záchodků, zřejmě oblíbené místo pro pikniky. Naše taxíky mají drobné zpoždění, tak jsem ještě stihnul vyfotit místní pávy, včetně pávice s pávátkem (skloňuji podle vzoru mávátko). Opatrně jsem se k ní přibližoval, bych jí nevyplašil, ona však rozhodně ostychem netrpěla a směle mi vyšla naproti.
Taxíky konečně dorazily a popovezly nás necelých 5 kilometrů na mys Capelinhos.
- Trasa přejezdu Capelinhos (4.7 km/cca 7 min. jízdy)
Tento mys je považován za nejzápadnější bod Evropy. Faial je totiž posledním ostrovem na evropské litosférické desce, Flores a Corvo již leží na desce americké.
Koncem září 1957 zde během 13 měsíců mocné podmořské erupce vyrostl z moře nový vulkán, který dostal jméno Capelinhos. Jeho vznik byl sledován a dokumentován vulkanology. Této události a dalším vulkanickým jevům je zasvěceno zdejší Capelinhos Volcano Interpretation Centre, které bylo vyhlášeno nejlepším evropským muzeem roku 2012. Má otevřeno denně do 18:00 (poslední návštěvníky vpustí hodinu před zavíračkou). Vstupné stojí 10 € a kromě prohlídky muzea zahrnuje i možnost rozhlédnout se po okolí z ochozu majáku Capelinhos. Během naší návštěvy byl maják bohužel zavřený. Expozicí jsem musel jen letmo proběhnout, měli jsme příliš málo času.
Musel jsem také vynechat vyhlídky na skalní římse nad muzeem a už jsem spěchal na taxi.
- Obhlídka mysu Capelinhos (700 m/cca 15 min. chůze + prohlídka muzea)
Přejíždíme o pár kiláků dál na východ, k pláži Piscina do Varadouro.
- Trasa taxi do Varadouro (7.8 km/cca 11 min. jízdy)
Do Varadouro je malá zátoka, oddělená od oceánu několika čedičovými skalkami. Ty koupaliště chrání před vlnami, ale jen do určité míry. My tam zrovna potkali docela mohutný příliv a silné vlnobití. Při pohledu na vzduté moře se nám do vody moc nechtělo. Nakonec několik z nás našlo odvahu, a nelitovali jsme. Voda byl překvapivě teplá. Občas sice přišla velevlna, která si se mnou pohrála, jak chtěla, ale většinou stačilo jen trošku máknout a člověk zůstal víceméně na místě. Takový plavecký trenažér :-).
Vyzkoušeli jsme si i další dva vybetonované bazénky, které umožňují koupel v naprostém klidu a bezpečí. Příboj mezitím zesílil natolik, že skaliska už byla skoro zaplavená. Kdybychom přišli později, asi by z koupání nic nebylo.
- Procházka Piscina do Varadouro (333 m/cca 6 min. chůze + 28 min. zastávek a koupání)
Po vykoupání jsme chvilku poseděli v baru O Varadouro, který rozhodně stál za hřích v podobě několika piv a dalších pochutin. Ceny tam měli překvapivě nízké, obsluhu příjemnou.
Přejezd domů trval necelou půlhodinu.
- Návrat taxi do Horty (19.9 km/cca 27 min. jízdy)
Najedení už jsme byli, zbývalo ještě něco popít. Vyrazili jsme do centra a navštívili námořní krčmu Base Peter Zee hned vedle Peter Café Sport, kde od roku 2000 prodávají Gin do mar. Tuto směs ginu s nejprestižnějším „Licor de Maracujá“ jsem nemohl neochutnat, tak jsem si tam odskočil. Nikdo se ke mně nepřidal, a troufám si říci, že udělali chybu. Nápoj chutná fakt skvěle.
- Bary v Hortě (cca 1.4 km pěšky tam a zpět)
Již za tmy jsme se vrátili do hotelu a naposledy přespali v Hortě.