Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Sobota 20. září – Trajekt na ostrov Pico a výklus Lajes
Po snídani vyrážíme se všemi zavazadly do přístaviště Horta, odkud vyplouvají trajekty na ostrov Pico. Naše velká zavazadla musíme podat jako na letišti, na trajekt je nakládají pomocí kontejneru, taženého čtyřkolkou.
- Přechod na přístaviště (950 m/cca 12 min. chůze)
Moře bylo klidné, výhledy fotogenické. Necelých 9 kilometrů plavby jsme zvládli za cca 24 minut.
- Trasa trajektu do Madaleny (8.8 km/24 min. plavby)
Hned po vylodění v Madaleně vyrážíme na kratší procházku po městě. Prošmejdil jsem pár krámků se suvenýry a v supermarketu Pingo Doce si nakoupil pití a v tamějším bufetu poobědval chobotnici.
- Madalenou do supermarketu (525 m/cca 12 min. chůze + zastávky v obchodech)
Poté nás taxíky převezly k Museu do Vinho do Pico, které se nachází v bývalém klášteře řádu Karmelitánů.
- Přejezd k muzeu vína (1.5 km/cca 4 min. jízdy)
Můžete si tam prohlédnout tradiční vinici, typickou pro ostrov Pico. Vinná réva se zde plazí po zemi, obestavěné kamennými zídkami “currals”, které jí chrání před větrem.
Klášterní budovy ukrývají lisy na víno a dřevem vytápěnou destilovnu s destilačními aparaturami.
Celý areál je vyplněn sadem s exotickými stromy. Ochutnal jsem tam zralé fíky a guajávu, vyfotil ananasový květ a dračince (Dracaena draco), jejichž stáří se odhaduje na 500 až 1000 let. Z nejstaršího a největšího exempláře, kterému se říkalo “King Dragon” už dnes zbyl jen pařez.
Po necelé hodině prohlídky muzea jsme přejeli podél pobřeží do městečka Lajes a ubytovali se v hotelu Bela Vista. Název ubytovny nelže, výhled z něho je fakt pěkný.
- Trasa přejezdu do Lajes (36.3 km/cca 43 min. jízdy)
Po ubytování se většina účastníků zájezdu odebrala do přístavu a na člunu odjela pozorovat velryby (jednu skutečně i viděli). Já si na dnešek naplánoval delší výklus podél pobřeží. Nejprve jsem seběhl do přístavu a pevnosti Forte de Santa Catarina.
Trasa vedla převážně po silnici, ale občas mne zavedla i na boční cestičky. Na jedné z nich jsem potkal ležícího koně. Když mne uviděl, zkusil se vztyčit, ale zvládnul to jen částečně. Kousek od něj jsem vyfotil Pico v závoji mráčků.
Prozkoumal jsem i jednu odbočku k mořské pláži. Vypadala lákavě, ale odolal jsem a běžel dál.
Značka po chvíli odbočila na lávová pole těsně nad pobřežím oceánu. Narušená krusta ztuhlého magmatu není zrovna ideálním běžeckým povrchem, boří se a ujíždí pod nohama. Sice mne v tu chvíli napadla lehce sebekritická veršovánka: “Po lávovém poli, běhají jen voli.”, ve skutečnosti jsem byl z výklusu po vulkanických horninách nadšen.
Stezka se zas vrátila na prašnou silničku a dovedla mne až ke křižovatce s hlavní silnicí a výhledem na Pico, kde jsem se obrátil a běžel zpět.
Při zpáteční cestě jsem vyfotil nádherný interiér kostele sv. Bartoloměje včetně dřevěné Madony s Jezulátkem, vytvořené ze samorostu.
Na závěr jsem se zastavil u kláštera sv. Františka. Tamní kostel a hřbitov ještě slouží svému původnímu účelu, ale v konventu už dnes sídlí radnice, komise pro ochranu dětí a mládeže i policejní služebna.
Vracel jsem se po nábřeží. Proti mně šli dva chlapi, které jsem potkal těsně před obrátkou na osmém kilometru. Nejspíš sem dojeli autem, a když mne viděli dobíhat z takové dálky, začali oba tleskat :-).
- Trasa výklusu po pobřeží (16.2 km/cca 2:17 hod. běhu + 9 min. focení)
Na večeři jsme zašli prakticky jen za roh. Fonte tavern je od hotelu coby kamenem na několikrát dohodil.
- Trasa na večeři (120 m/cca 5 min. chůze)
Obsluha tam byla poněkud zmatená, na jídlo jsme si museli počkat. Objednal jsem si steak z tuňáka. Porce nebyla nijak veliká a ani chuťově mne nenadchla. Musel jsem si přiobjednat porci hranolek. Vinho da lava však měli skvělé, bílé mi osobně chutnalo víc. Se setměním nás navštívili azorští netopýři, jediní endemičtí savci na ostrovech. Chvíli po nich jsme se dočkali i příletu buřňáků, kteří nás potěšili svým nezaměnitelným hlasem. Potom jsme šli na kutě.