Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Neděle 21. září – výstup na Pico
V neděli jsem se dočkal vyvrcholení zájezdu, výšlapu na nejvyšší bodem celého Portugalska, Montanha do Pico (2351 m. n. m.). Pico je považováno za jednu z nejnáročnějších kopců, které lze zdolat bez horolezeckého vybavení. Během výstupu totiž musíte překonat 1151 m převýšení, kvůli kterému zhruba třetina turistů pokus o vrchol vzdá.
Trek začíná u Casa da Montanha, která je otevřená po celý rok, kromě 1. 1. a 25. 12. Mezi 1. 5. a 30. 9. je výstup možný 24/7, v období duben a říjen od 8:00 do 20:00, od pátku 8:00 do neděle 20:00 je otevřeno nonstop i přes noc. Od 1. 11. do 31. 3. se na horu smí mezi 8:00 a 16:00, není možné jít na východ slunce ani přenocovat na vrcholu.
Pro výstup je nutná rezervace vstupenky přes oficiální web správy přírodního parku. Cena vstupného záleží na vybrané trase:
- 25 EUR – výstup až na vrchol (Piquinho)
- 15 EUR – výstup ke kráteru Pico (cca 2230 metrů)
- 35 EUR – výstup na úplný vrchol (Piquinho) + přenocování ve vlastním stanu
- 5 EUR – pouze k jeskyni Furna Abrigo, cca 1.5 hod. tam a zpět, není nutná rezervace
Jelikož na nás zbyl jen brzký ranní termín, musíme si ráno přivstat. Odjíždíme bez snídaně, jen s cestovním balíčkem, už v 6:15.
- Přejezd na Pico (29.1 km/cca 33 min. jízdy)
V Casa da Montanha jsme všichni nafasovali GPS lokátor, který monitoruje, zda necouráme tam, kam se nesmí, nebo do nezaplacených míst (nelze zaplatit pouze vstup do jeskyně Abrigo a pak pokračovat na vrchol). Ujali se nás dva průvodci. Zběžně nám okoukli boty, zda máme dostatečně hrubou podrážku (jeden maník mimo náš zájezd měl problém, ale nakonec ho pustili i v keckách). Každý musí mít s sebou láhev s min. 1.5 l pití. Já si v hotelu natočil dosti nechutnou kohoutkovou vodu, což nebyl dobrý nápad. Naštěstí nebylo vedro a vystačil jsem jen se symbolickým pitím.
Čelovky na hlavě jsou zbytečné už po pár minutách chůze, svítá. Kráčíme strmou, ale pohodlnou cestou k jeskyni Abrigo. Zdržujeme se tam jen chvilku, dle předpovědi mají odpoledne přijít mraky a déšť, je třeba pokračovat dál.
Stezka vede po starých vulkanických horninách, ze kterých zub času postupně vykusuje malé kulaté kamínky. Je třeba opatrně našlapovat, aby vám po nich neujely nohy. Ostražitost je na místě také při chůzi po lávových jazycích, které za vlhka kloužou. My máme relativně sucho. Od startu po okraj kráteru pod vrcholem je cesta značena 47 očíslovanými sloupy. V jednom místě jsou zdvojené, aby se mohly vyhýbat skupiny, které jdou nahoru a dolů. U značky č. 6 sklon svahu narůstá a vycházející slunce nám začíná promítat stín hory do zelené krajiny za námi.
Ač stoupáme prakticky po skále, stráň se stále zelená vřesy a vřesovci.
Vrchol už je na dosah. Nejprve ale musíme sestoupit do sopečného kráteru. Vyfotil jsem v něm lávovou jeskyňku i zajímavé pukliny.
Odkládáme hůlky a průvodci nás varují před technickou obtížností závěrečného výšvihu na vrchol hory, tzv. “Piquinho”. Sem tam jsem se přidržel rukou, ale takovou obtížnost i u nás najdete na každém druhém kopci. Za vlhka by byla větší sranda.
Na něm smí být v jeden okamžik max. 20 lidí, nás ale nikdo nepřepočítával. Připili jsme si na úspěšné vyvrcholení, já si oběhal kouřící fumaroly, známku toho, že sopka jenom spinká.
Mraky se začaly zahušťovat, tak jsme zahájili návrat zpět, abychom si prohlédli jeskyni Furna Abrigo. Ta je vlastně bočním kráterem sopky Pico, která se přibližně jednou za 200 let probudí. K poslednímu výbuchu došlo v roce 1963, předchozí erupce proběhly v letech 1718 a 1562.
Cestou dolů už občas spadlo pár kapek, sestup jsme však zvládli naprosto bez problémů. Ale potkali jsme pár osob, které výlet vůbec, ale vůbec netěšil. Cesta nahoru a zpět nám trvala cca sedm a čtvrt hodiny.
- Výstup na Pico (8.8 km/1117 m převýšení/cca 4:17 hod. chůze + 2:57 hod. zastávek a focení)
Taxíky nás převezly k další atrakci, jeskyni Furna de Frei Matias. Je pojmenována po poustevníkovi, který v ní údajně přebýval.
- Přejezd Furna de Frei Matias (8 km/cca 14 min. jízdy)
Jedná se o systém několika lávových tunelů s celkovou zatím známou délkou cca 920 metrů. Konečně jsme využili naše čelovky a pronikli do nitra země skrz vchod hustě porostlý mechem. Nejrozsáhlejší, cca 600 m dlouhý tunel má minimálně jedno patro nad i pod námi. Nacházíme v něm krápníky i suť z popadaných stropů. Je slepý, narozdíl od vedlejší kratší jeskyně, která má dva vchody (a také minimálně dvě patra).
- Furna de Frei Matias (cca 2 km/38 min. chůze a focení)
Nasedli jsme do taxi a vrátili se zpět na základnu.
- Návrat do hotelu (37.3 km/cca 40 min. jízdy)
Odpoledne nás pár vyrazilo na procházku s cílem něco sezobnout a vypít. V neděli ale v celém městečku chcíp pes. Jedinou výjimkou byl stánek na parkovišti, který nabízel mj. zmrzlinu a pivo.
Na večeři jsme opět zašli do Fonte tavern. Tentokráte jsem pil dovezený speciál, docela ušel. K jídlu mi připravili chobotničky, ty byly hodně dobré. A stejně jako včera, aby se člověk najedl, musel si dokoupit extra brambůrky.