Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pondělí 22. září – Pobřeží Pico
Ráno po snídani (měli je zde skvělé) nás taxíky dopravily k jezeru Lagoa do Capitão.
- Přejezd k Lagoa do Capitão (15.8 km/cca 21 min. jízdy)
Z Lagoy do Capitão se vyklubala malá loužička se břehy obsypanými hejnem divokých husí.
Příroda se nám po delší sérii krásných dní rozhodla ukázat, že na Azorech může být pěkně hnusně. Jemný, ale vytrvalý déšť a nepříjemný vítr nás přiměl změnit plány. Původně jsme odsud měli sejít pěšky dolů skrz les do městečka Lajido, ale raději se necháme převézt taxíkem.
- Přejezd do Lajido (24.3 km/cca 34 min. jízdy)
Zaparkovali jsme hned vedle studny, která by klidně mohla sloužit i jako popravčí šibenice. Dorazili jsme moc brzo, všude ještě měli zavřeno. Tak jsme nejprve zašli obhlédnout si místní piscinu Portinho do Lajido. Koupel však kvůli počasí a silnému příboji nepřipadala v úvahu.
Poté jsme prošli městečkem. Lajido je centrem oblasti, kde dodnes vyrábí víno po staletí vyzkoušeným způsobem bez použití moderních vymožeností, který byl roku 2024 uznán za kulturní památku UNESCO. Najdete zde spousty vinných sklípků, ve kterých se během sezóny můžete i ubytovat. Teď byly zavřené.
Zdejší vinařskou tradici do detailu popisuje expozice muzea kultury výroby vína na ostrově Pico. Ukazují tam lisy na víno i zařízení pro destilaci likérů, mne tam nejvíce zaujal výklad o tzv. přílivových studnách. Jelikož v sopečné půdě nenajdete žádné vodní zdroje, místní obyvatelé si museli kopat studny na nebo nad rozhraním, kam dosahuje mořský příliv. V těchto dutinách se hromadí srážky a částečně i mořská voda, přičemž hladina a slanost vody při přílivu stoupá a při odlivu klesá. Tímto způsobem si zajišťovali vodu především pro provoz přístrojů na destilaci vína a jiných surovin. Bylo by škoda některý z jejich výrobků nevyzkoušet. Naštěstí zrovna otevřeli Bar do Lajido. Objednali jsme si fíkový likér, servírka nalila jeden a půl panáka a měla prázdnou láhev. Tak z lednice vytáhla třílitrový kanystr, doplnila láhev i panáka, a mohli jsme si ťuknout :-).
- Procházka po Lajido (cca 1 km/23 min. chůze + 34 min. zastávek a focení)
Nasedli jsme do mikrobusů a popojeli necelé dva kiláky do vesnice Cachorro (portugalsky pes), pojmenované po skále Cachorro, která svým tvarem opravdu hafana připomíná.
- Přejezd ke skále Cachorro (1.8 km/cca 4 min. jízdy)
Po vyfocení vinného sklípku (zavřeno) jsme sešli k pobřeží, kde se nachází několik zátok skrytých mezi zajímavými lávovými útvary. Z jedné vyhlídky si fotím skalní oblouk se schody, na které se už nesmí. Není tam ani zábradlí.
Všichni se rozhlížíme a nikde se nám nedaří objevit kýženou skálu Cachorro. Někteří už rezignovali, já vytáhnul mobil a s pomocí mapy.com zjistil, že musíme popojít ještě o dvě zátoky dále. Skalka je to pěkná, a na kráse jí neubírá ani fakt, že levé ucho už má oříšek přilepené maltou.
Následuje přejezd na parkoviště u trajektového terminálu v Madaleně.
- Přejezd do Madaleny (8.5 km/cca 13 min. jízdy)
Pěšky jsem přešel do supermarketu Pingo Doce, kde jsem nakoupil dárková místní vína a pojedl neslaný nemastný tuňák s brambory, slaninou a zákuskem. Abych stihnul domluvený odjezd, musel jsem 500 metrů popoběhnout. Pokračovali jsme do Lajes do muzea zpracování velryb. Spustil se šílený slejvák, mimochodem na Pico se dnes kvůli počasí vůbec nechodilo.
- Přejezd k muzeu zpracování velryb (34.2 km/cca 43 min. jízdy)
Objekt muzea je původní továrna na zpracování ulovených vorvaňů. Po zaplacení vstupného (3 €) nám promítli filmy o historii velrybaření a ukázali nám, jak se vorvani umí potápět. Při několikaminutovém ponoru mají většinu zásob kyslíku v krvi, plíce jim přitom zkolabují a žádný vzduch si v nich do hlubin nenesou. Výhodou je, že při vynořování díky tomu nemají problémy s kesonovou nemocí. Při potápění ve velkých hloubkách se dusík rozpouští v tělních tekutinách, např. v plicích. Při příliš rychlém vynořování nastává dekomprese (pokles tlaku), uvolněný dusík začne vytvářet bublinky, což může způsobit i krevní embolii.
Po promítání jsme si sami prohlédli zajímavou, i když dost primitivní technologii. Ta dokázala zpracovat celou velrybu. Dělníci jí naporcovali, v kotlích z ní vyvařili velrybí tuk a vše ostatní se usušilo a semlelo na masokostní moučku (ta se používala pro krmení dobytka nebo jako hnojivo). Nic jiného, než dva výše zmíněné produkty se zde nevyrábělo. Připadá mi skoro nemožné, aby se taková fabrika dokázala uživit. Její provoz ukončil zákaz lovu kytovců, který vešel v platnost v Orwelovském roce 1984.
Z nebe pořád padaly trakaře, tak nám na závěrečný kilometr Monča raději objednala taxík. Než přijel, musel jsem ještě vyřešit rébus rozlišení dámského a pánského WC.
- Návrat do hotelu (1.1 km/cca 4 min. jízdy)
Na večeři jsme tentokráte zašli do restaurantu Whale’ come ao Pico. K osvědčenému Vinho Terras de Lava jsem si objednal barakudu, byla výtečná. I v tomto podniku jsem musel půl vteřiny přemýšlet, do kterých dveří se mám jít vyčůrat.
Na zítřejší odlet už jsem měl sbaleno, poslední noc na ostrovech jsem v klidu prospal.