Tojnárkovo stinné stránky
Po snídani jsem si na zdi hotelu vyfotil pavučinu s krásným křižákem pruhovaným, vzápětí jsme byli odvezeni na letiště do Pico. Z neznámého, asi zištného? důvodu jsme jeli delší trasou kolem pobřeží.
Po odbavení zavazadel jsme čekali, až nás pustí do letadla. Nastoupili jsme opět do vrtulového Bombardieru DHC-8-400 společnosti Universal Air, a stejně jako minule trasu našeho letu ignoroval Flightaware. V Ponta Delgada jsme přistáli po cca 33 minutách letu.
Do odletu i do otevření příjmu zavazadel nám zbývalo strašně moc času. Rozdělili jsme se na hlídače a procházkáře. Já hlídal procházkáře :-). Chtěli jsme něco pojíst, Monika nám doporučila restauraci Xitaka, která se nachází nedaleko od jeskyně Gruta do Carvão. Po tříkilometrovém pochodu jsme zjistili, že hospoda je bohužel zavřená. Já nerad házím flintu do žita, tak jsem navrhnul přesun k asi 800 metrů vzdálenému hnízdu tří restaurací, což by vůbec nebyla zacházka. Mí kolegové však rezignovali a vrátili se stejnou cestou na letiště.
Já si vyfotil zajímavé apartmánové sídliště, v jehož těsném sousedství se pásly krávy, a pak jsem urval stůl v docela zaplněné lidové jídelně Cozinha Kairós. Místní sem evidentně chodí na oběd, mají zde několik polévek a výběr masných i vege jídel. Já si dopřál chutnou chobotnici, ke které mi vrchní doporučil „vinho de casa“. Sklenička jakéhosi červeného mému zobáku moc nechutnala.
Cestou zpět na letiště jsem vyfotil dům, který patřil portugalskému šlechtici a spisovateli Antero Tarquínio de Quental. Pokud jste o něm stejně jako já dosud neslyšeli, vězte, že tento básník a spisovatel kromě psaní šířil v Portugalsku anarchistické a socialistické myšlenky. Svůj život ukončil vlastní rukou, zastřelil se v parku.
Na stejné ulici jsem pak potkal samé prázdné věci: podivnou klec, určenou asi pro domácí zvířata, opuštěný neoznačený přístřešek a obecní fontánu bez vody.
Na letišti jsem kromě podání batohu stihnul ještě pár točených piv na rozloučenou. Žádné další focení už se nekonalo, letěli jsme přes noc.
V Praze jsme přistáli kolem 22:45, o něco dříve oproti plánu. K dopravě po Praze už jsem musel využít první noční linky.
Krátké shrnutí celého zájezdu:
Azory doporučuji navštívit, když neprší a svítí sluníčko :-)
Pico je pohodový kopec, na který se dá bez problému vylézt. Jen nesmí pršet.
na Azorské ostrovy se nejezdí zhubnout, já za 12 dní přibral kilo a půl