Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pátek 16. října - Peking - Zakázané město
Páteční smog byl malinko hustější, pořád ale nedosahoval katastrofických parametrů. Průvodce v autobuse nás cestou oblažil politickým školením o výhodách čínského společenského zřízení. Mají tam sice víc partají, ale ty, podobně jako kdysi u nás za vlády Národní fronty, jsou vedeny KSČ. Neztrácí se tak čas zbytečnými diskusemi nebo nedej bože dohadováním, kudy by se měla země ubírat. Zkrátka padne rozhodnutí, a kráčí se bez zaváhání stále vpřed. Na rozdíl třeba od Indie, kde si troubové zavedli demokracii, a kvůli tomu tam panuje neskutečný bordel. Chápu, že představa vládnutí bez nutnosti ohlížet se na názory ostatních řadě lidí imponuje, jenže mně se prostě zdá, že takový systém plodí převážně pochybná, neefektivní či dokonce zhoubná řešení.
Z okénka autobusu jsem si vyfotil průvod čínských pionýrů. Zřejmě škola na výletě, všichni v bílých košilích s červenými šátky, překvapivě však s nimi kráčela princeznička v modrých šatičkách! Má fantasie pracovala na plné obrátky, a jako nejpravděpodobnější vysvětlení mi nabídla, že děvčeti popravili tátu a ještě jí zkazili dětství vyloučením z pionýra.
- Trasa busu (8.5 km, 42 min. jízdy)
V centru Pekingu neexistuje možnost zaparkovat, vlastně se tam nedá ani zastavit. Z busu jsme museli vyskákat přímo do ulice, a řidič pak kamsi odjel. Já bych Číňanům poradil, hned vedle mají Tian’anmen, Náměstí nebeského klidu, které je považováno za největší na světě. Určitě by se tam pár stovek busů naštosovalo, vždyť se tam vešly i tanky. Toto náměstí je jediné místo v zemi, kde je úředně zakázáno plivat. Číňané jinak plivou úplně všude, vzhledem k tomu co dýchají, se jim ani nedivím.
Na náměstí mají spoustu atrakcí, mauzoleum Mao Ce Tunga, u něj největší frontu na světě (na prohlídku masového vraha si zkrátka masy musí pár hodin počkat), či Památník lidových hrdinů a Velkou síň lidu.
Z náměstí jsme Bránou Nebeského klidu (Tian’anmen), ozdobenou Maovým portrétem, prošli do Zakázaného města. Kdysi v něm směl pobývat pouze císař a jeho dvořané, všem ostatním zde hrozil trest smrti.
Díky umístění ve středu Pekingu byl palác považován za střed vesmíru. Postaven byl tak, aby do posledního detailu splňoval principy yin a yang a ctil symboliku tehdejší kosmologie a numerologie. Např. v čínské kultuře je magickým číslem devítka (nejvyšší jednociferná lichá číslice), a její násobky hrají roli u každé budovy i veškerých stavebních detailů. Celé město například čítá 9999 místností, a dveře, jež byly určeny pro císaře, jsou zdobeny šťastným počtem 81 mosazných hřebů. Jedinou výjimkou je pouze Síň nejvyšší harmonie, na jejíž střeše je znázorněno číslo deset.
Síň Nejvyšší harmonie měla být nejvyšším bodem Pekingu, a žádná jiná budova či strom ji nesměla převyšovat. Sloužila k významným obřadům, jako bylo uvádění císaře na trůn, k přijímání návštěv a konání hostin. Uvnitř se pod barevným stropem nachází nádherně zdobený trůn. Všechny ostatní paláce byly zasvěceny nějaké ctnosti, kýžené vlastnosti či ušlechtilé činnosti (zušlechťování mysli, dlouhověkosti atp.), jejich interiéry jsou většinou jednoduše zařízené. Většina budov je ze dřeva a všude stojí nádoby s vodou na hašení. Přesto areál několikrát vyhořel.
Ze západu na východ protéká Zakázaným městem řeka Zlaté vody, kterou překlenuje pět mostků, představujících pět konfuciánských ctností: vzájemná láska, poctivost, učenost, mravnost a upřímnost.
Kdo by na náměstí Tchien-an-men dostával záchvaty agorafobie, ten by se rozhodně neměl vydávat do Zakázaného města. I tam sice najdete ohromné nádvoří, které pojme až sto tisíc lidí, ale většinou nemáte kam se před davem schovat. Všude kolem vás proudí mnohostupy turistů. Největší tlačenice vznikají při focení chrámů a paláců. Dovnitř se nesmí, interiér si ale můžete prohlédnout skrze otevřené dveře. Žádný Číňan však nedokáže spořádaně vyčkat, až se uvolní místo, v klidu si pořídit fotku a uvolnit místo dalšímu zájemci. Všichni se snaží zezadu rozrazit řady fotících, surově strkají do žen i dětí, jen aby se nacpali až do první řady. Aby získali selfii s chrámem v pozadí, musí ještě ustát nájezdy ostatních pitomců. A když jim náhodou zrovna zazvoní mobil? Nic se neděje, klidně si telefonují, tzn. řvou jak na lesy (mám dojem, že Číňané ani potichu mluvit neumí), ale z výhodné pozice se vystrnadit nenechají.
Ze začátku mne ty strkanice štvaly, pak jsem si ale vzpomněl na dobu, kdy jsem hrával hokej, a těm nejdrzejším jedincům jsem oplácel stejnou mincí. Konfucius by z nás radost neměl, jeho zásadu “Co si nepřeji, aby ostatní činili mně, nečiním druhým ani já”, jsem nahradil Nohavicovým “Jak vy k my, tak my k vy” :-).
Za dynastie Ming měl císař jednu císařovnu, jednu tzv. hlavní manželku, dvě vyšší hlavní manželky, čtyři další manželky, šest hlavních a 9 000 dalších konkubín. Jména 50-100 nejoblíbenějších konkubín si císař nechal vyrýt na jadeitové tabulky, umístěné před jeho ložnicí. Čas od času nějakou jadeitovou tabulku se jménem otočil, eunuch mu pak vybranou konkubínu přinesl nahou, resp. zabalenou pouze ve žluté látce, aby u sebe nemohla ukrývat zbraň, a hodil ji k nohám císaře. Vše následně řádně zaznamenal kvůli legitimitě potomků.
Eunuši tvořili další významnou skupinu obyvatel Zakázaného města. Vidina blahobytu v císařském paláci dokázala vždy nalákat dostatek zájemců, ochotných obětovat mužství. Žilo jich tam kolem 75 000, přestože šance na přežití kastrace byla v té době 50:50. Pokud adept souhlasil, byl nejprve opit, poté omámen a zalehnut třemi silnými chlapy. Jako operační nástroj sloužilo cokoli, co bylo po ruce, většinou nůžky, nože či sekáčky. Pacientovi následně zavedli trubičku ze dřeva, ránu ošetřili vodou s pepřem, a zakryli. Pak se čekalo na tzv. “první močení“. Zdařilo-li se, eunuch většinou přežil.
Mně se císařské sídlo vůbec nezamlouvalo, zdálo se mi moc rozlehlé, neútulné. Kromě pár parků a zahrad s uměle přitesanými skalkami se zdejší zeleň omezovala na květináče… Bydlet bych tu nechtěl ani nevykastrovaný s milionem konkubín.
Po náročné prohlídce Tchien-an-men a Zakázaného města (6.7 km, procházka 4:00 hod.)
nás čekal přejezd busem na Dàtiánshuijinghútóng (5 km, 30 min. jízdy).
Nachází se jen pár set metrů od jihovýchodních hradeb Zakázaného města, a v jejím sousedství najdete vyhlášenou uličku, ve které si odvážnější jedinci mohou zakoupit k snědku velmi exotické pokrmy. Jejich ceny kvůli značnému zájmu turistů nebyly nejnižší, jenže kdo by odolal ochutnávce škorpiona usmaženého zaživa ve friťáku, špízu z larev a kokonů, či dokonce hada na špejli (za 50 Juanů). Takže teď vím, že jakákoli osmažená havěť je jen křupavé nic bez chuti, proto ji musíte zasypat pořádnou dávkou pálivého koření.
Můj žaludek vše zvládnul bez problému, i když na závěr jsem si ho pro jistotu udobřil několika špízy z jehněte.
Kulinářská procházka (1.5 km, procházka 1:47 hod.)
Zbývalo už jen rozloučení s Pekingem. Již za soumraku nás busy odvezly k nádraží Peking West (9.5 km, 55 min. jízdy), odkud kromě normálních souprav vypravují i ostře sledované vlaky do Tibetu. Jízdenky s místenkou bývají vyprodány již několik měsíců před odjezdem. Při jejich koupi se potřebujete prokázat vstupním povolením do Tibetské autonomní oblasti, které zas není radno přiznávat během žádosti o čínské vízum v Praze. Jedná se o lukrativní byznys, který si rozdělilo pár mafiánských cestovek. Nám Brko naštěstí vše zařídil přes domorodce. Přesto jsme pořád ještě neměli vyhráno. Důkladná vstupní kontrola dokladů a zavazadel vám např. může zabavit kapesní nožík (abyste náhodou nezavraždili pár Číňanů, jako Ujguři v Khunmingu), nebo odhalit nesoulad čísla pasu uvedeného na jízdence (dva Slenářové si jízdenku museli zas prohodit zpátky). Nakonec vám uniformovaný hlídač proštípne jízdenku kleštičkami, a pustí vás do obrovské čekárny, kde spolu s dalšími stovkami cestujících vyčkáváte, až se otevře brána na nástupiště. Tuto místnost je dovoleno opustit a zase se vrátit (třeba kvůli nákupu ve stáncích), úředník vám pokaždé přidá dírku do jízdního dokladu.
Pár minut před odjezdem se objeví další uniformy, aby připravili otevření nástupního koridoru. Pro čínské cestující je to signál, že se mají porvat o místo ve frontě. Pokud možno nejprve v nesprávné, a až pak v té, do které patří :-). Následuje poslední kontrola, kterou málem neprošla jedna účastnice zájezdu. Jízdenku si zastrčila do pasu tak dokonale, že jí nebyla schopna najít. Nepovedlo se to ani nikomu z nás, kteří jsme jí chtěli pomoci. Do vlaku ji však zaplaťpánbů pustili.