Tojnárkovo stinné stránky
Golmud je výchozím bodem Qinghai, nejvýše položené železnice světa. 80 % z jejích celkových 1956 kilometrů délky leží v nadmořské výšce nad 4000 m, nejvyšším bodem trati je sedlo Tanggula (5072 m). Jen o pár metrů níže se nachází stejnojmenné nejvyšší nádraží světa (5 068 m). V horách bylo vybudováno celkem 675 mostů a proraženo mnoho tunelů, nejdelší z nich měří 4 264 metrů. 1 338 m dlouhý Feng-chuo-šan je nejvýše položeným tunelem na světě (4 905 m.n.m.). 550 km trati leží na permafrostu. V některých místech, kde během léta půda rozmrzá, jsou do země zapuštěné duté tyče, naplněné sublimujícím chemickým roztokem, který ochlazuje podloží, aby nedošlo k narušení jeho stability.
Na trati je vybudováno devět tzv. vyhlídkových nádraží: Buqiangge, Tanggula Mountain, Lake Namtso, Nagqu, Damshung a Yambajan, na kterých staví speciální (a drahý) vyhlídkový vlak přes den. My se bohužel vezeme “jen” obyčejnou linkou, která zastavuje pouze v Nagchu.
Prošel okolo nás prodavač s cedulí “Oxygen water - help with high disease”. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že se nám pokouší prodat předražené minerálky.
Vyjíždíme sice opět na čas (22:55), ale do noci, tudíž první část cesty bohužel prospíme. Přišli jsme např. o pohled na Yuzhu Peak (6178 m), jeden z nejvyšších vrcholů pohoří Khun Lun.
60 km za Golmudem vlak přejel po 32 km dlouhém “Ten Thousand Zhang Salt Bridge”, ze kterého bychom za světla viděli úchvatné solné mosty a jiné bizarní útvary. Postavili ho totiž na vrstvách soli největšího slaného jezera Číny, Qarhan Salt Lake.
Až doma z logu GPS a mapy zjišťuji, že jsme během prvních 162 délkových kilometrů vystoupali z nadmořské výšky 2828 metrů do sedla Khun Lun Mountain Pass (4772 m). U každého sedadla, lehátka i na chodbách, máme kyslíkové ventily, ze kterých občas foukne obohacený vzduch. V případě potíží si každý může pustit plyn sám, v nouzi nejvyšší pro nás měl lékař výpravy připravenou viagru. Tu si ale nedal nikdo, ani děvčata, kterým bylo opravdu blbě.
O půl páté ráno jsme zaspali přejezd Jang-c’-ťiang (411 km za Golmudem), ale nejvyšší bod trati si rozhodně nechci nechat ujít. Podle jízdního řádu jsem odhadl, že bychom tam mohli být někdy v šest ráno. Pro jistotu jsem si budík nařídil na půl šestou. V GPS jsem waypoint Tanggula Pass neměl, venku stále panovala tma, takže nezbývalo než doufat, že sedlo určíme pomocí výškoměru. Vlakový výškoměr se pro tyto účely použít nedal, jelikož ve stanicích se známou nadmořskou výškou ukazoval o 200 až 300 m vyšší hodnoty. Můj Garmin se trefoval na plus minus pět metrů. Byla to zkouška trpělivosti. Občas vypadnul signál, několikráte jsme nadějně překonali pět tisíc, ale zase sjeli dolů, až v 6:30 jsme se konečně dostali nad 5060 metrů a dál pokračovali ve stoupání. V 6:32 mi přístroj ukázal 5074 m a začali jsme klesat. Hurá, tohle musí být ono! A taky že bylo.
Ještě než jsem na chvilku zalehnul, vyfotil jsem si rozbřesk nad Tibetem. Svítání se mi bohužel vysmeklo. Nad ránem jsem ještě vyblejsknul opar nad nějakým nazelenalým jezerem a už za světla Cuona lake, nejvýše položené sladkovodní jezero světa (4800 m). Koupací zastávka se bohužel nekonala :-(.
Jedeme zamrzlou tibetskou plání, okolní kopce jsou pokryty sněhem. Objevují se první stáda jaků a sem tam i nějaké pastevecké obydlí, nebo dokonce vesnička. I na úplné rovině jsou koleje pro jistotu posazeny na betonové pilíře.
Do poslední zastávky před Lhasou, Nagchu, si přivážíme zpoždění, alespoň oproti jízdním řádům, které máme k dispozici. Nagchu je jednou z “vyhlídkových stanic”, bohužel ale patří k těm nejméně atraktivním.
V cca 9:13 se znovu rozjíždíme, a výhledy z okna jsou zas úchvatné. Fotím hřeben, který nás odděluje od bezodtokého slaného jezera Namco, které buddhisté považují za posvátné. Teď doma v mapě zjišťuji, že kopce tam dosahují, pěti, šesti tisíc, a našel i jednu sedmitisícovku. Ve skutečnosti jsou tam čtyři, a Mount Nyenchen Tanglha (7162 m) je dokonce nejvyšším vrcholem pohoří Nyenchen Tanglha.
Začínáme klesat údolím dravé řeky, ve svazích vidíme spousty modlitebních vlajek.
Blížíme se ke Lhase. Vítá nás kouřící fabrika a zemědělci obdělávající pole.
Nad průmyslovým předměstím Lhasy se tyčí skalnaté kopečky, které se kousek od města zvedají až do výšky 5000 metrů.
Ve 13:03, přesně dle jízdního řádu, jsme dorazili do cíle mého zatím nejdelšího přejezdu vlakem (cca 3500 km, 40 hodin 55 minut). Nádraží jsem si vyfotil, přestože je to v Číně zakázáno.