Tojnaří webové doupě

Tojnárkovo stinné stránky

Neděle 18. října - 1. den ve Lhase

Dneska jsem v poštovní schránce našel pohled, odeslaný 20. 10. (před 55 dny), těsně před odletem z lhaského letiště. Jasné znamení, že dnes se mám vykašlat na běžecký trénink ve smogu, a raději dokončit další kapitolu cestopisu. Ve srovnání s čínskou poštou jsem teď už jen o den pozadu :-).

Lhasa leží v údolí řeky nazývané Kyi či Lhasa river, a při průměrné nadmořské výšce 3600 m. n. m. patří k nejvýše položeným městům světa. Zdejší vzduch má o 32% nižší obsah kyslíku než ten, který dýcháte na úrovni moře.

Před nádražím jsme nastoupili do busů, které nás převezly do hotelu Gakyiling (GPS souřadnice: N29.65979° E91.14053°).

Hotel měl údajně mít pět hvězdiček, ale na mnohé z nás tam čekalo nepříjemné překvapení. Někteří si museli vyreklamovat nové pokoje, jelikož jim nevyměnili ložní prádlo, popř. nechali ucpaný záchod. Nám pouze chyběl toaleťák a nehřálo topení, což se dalo vyřešit poměrně rychle. Utržené záchodové prkénko jsme už raději nechali být.

Lhasa river
Lhasa river
Gakyiling hotel
Gakyiling hotel
Hotelová cedule
Hotelová cedule

Po osprchování vyrážíme na individuální prohlídku Lhasy. Bydlíme v moderní čtvrti, ale křivolaké uličky ve středu města máme hned za rohem. Historická zástavba se zde však často dostává do spárů čínských stavařů. Ti v lepším případě zachovají půdorys starobylého domu, pouze vyženou jeho obyvatele, zrekonstruují vnitřek a naaranžují fasádu a vnější výzdobu tak, že je téměř k nerozeznání od původní. Někdy zbourají celé bloky a nahradí je novostavbou v tibetském stylu, klidně si troufnou třebas i na obchoďák. Pár set metrů od centra už se s ničím nepářou, a provádí klasickou komunistickou asanaci.

Město pod horami
Město pod horami
Obchoďák ala Tibet
Obchoďák ala Tibet
Zrenovovaná ulice
Zrenovovaná ulice
Asanace pod Potálou
Asanace pod Potálou

Původní budovy vypadají sice malinko omšele, ale mně byly sympatičtější. Zejména když občas nabídnou půvabné detaily starých dřevěných dveří nebo komínu přímo do ulice. Většinu domů však zvenku hyzdí kolektory a osvětlovací zařízení. Po chvíli už se mi začaly zajídat i kandelábry symbolizující tradiční modlitební mlýnky, vyšperkované svastikami (v tibetském budhismu se tento tradiční symbol kreslí obráceně).

Snad původní domy
Snad původní domy
Dřevěné dveře
Dřevěné dveře
Komín do ulice
Komín do ulice
Kandelábr
Kandelábr

Tibeťané se od Číňanů odlišují snad ve všem, v chování, přístupu k životu atd. Oba národy však mají min. jednu společnou vlastnost - potrpí si na praporky. Šňůry s modlitebními hadříky vlají v Tibetu téměř všude, stejně tak jako čínské vlajky. Předpokládám ovšem, že vyvěšování těch prvních nemusí hlídat domovní důvěrnice :-).

Ulice s praporky
Ulice s praporky
Ulice s prapory
Ulice s prapory

Střed města je hlídán několika policejními check pointy, na kterých vám zrentgenují vaše zavazadlo. Ve Lhase se vše točí okolo Džókhangu, nejvýznamnějšího chrámu tibetského budhismu. A točí se nejen obrazně, ale doslova. Okolo svatyně vede Barkhor, nejsvatější poutní okruh, po kterém ve směru hodinových ručiček korzují davy mnichů a modlících se věřících. Náboženské poutě jsou pro tibetské buddhisty jedním z nejvýznamnějších projevů jejich zbožnosti. Po směru hodinových ručiček při nich obcházejí uctívaná chrámy, města, hory či jezera. Někteří z nich se nespokojují s pouhou chůzí, ale absolvují poutní trasu pomocí cviku: sepnou ruce, přiloží je k čelu, k ústům a k srdci, spustí obě ruce dolů, kleknou si na kolena, ruce natáhnou dopředu a celou délkou těla si lehnou na zem obráceni tváří dolů. Tímto se posunou, zas vstanou, a vše mechanicky opakují.

Na turisticky nejfrekventovanějších místech se pásla stáda žebravých mnichů. Své prostocviky prováděli na místě, vůbec nikam se neposunovali, jenom se vrhali k nohám kolemjdoucích, a snažili se z nich vymámit prachy. Vyžebrané bankovky přitom třímali v ruce, dokud je od nich nevybral pasák. No hnus.

Poutní ulice
Poutní ulice
Stéla
Stéla
Svatyně s modlitebními mlýnky
Svatyně s modlitebními mlýnky
Svatyně s modlitebním mlýnem
Svatyně s modlitebním mlýnem
Svatyně Džókhang
Svatyně Džókhang
Roh Džókhangu
Roh Džókhangu
Mniši před Džókhangem
Mniši před Džókhangem
Stúpa před Džókhangem
Stúpa před Džókhangem

Celá poutní trasa je monitorována mnoha policejními služebnami, a spolu s turisty a poutníky po Barkhoru rotují i po zuby ozbrojené hlídky čínské armády. Kromě tonf a samopalů s sebou nesli i hasicí přístroje, asi aby hasili mnichy, kteří se pokusí o upálení. Mladičtí vojáci mi připadali pěkně vystrašení. Podezíravě obhlíželi okolí, na politickém školení jim jistě důkladně vymyli hlavy, že útok může přijít kdykoli a odkudkoli. Když tam nějaká turistka omdlela, jejich jedinou starostí byly donutit lidi, aby se nezastavovali.

V duchu jsem se vžíval do situace domorodých Tibeťanů a přemýšlel, co s tímto stavem asi tak mohou udělat. Má nálada poklesla k bodu mrazu, takové pocity naprosté bezmoci jsem zažíval naposledy koncem osmdesátých let na protikomunistických demonstracích. Také jsem si myslel, že režim s takovou armádou policajtů nejspíše potrvá věčně…

Rozveselilo mne až focení tibetských babiček, které se svými mlýnky obsadily opuštěné policejní stanoviště. Z každé ohrady se dá dostat.

Babičky dobyly check point :-)
Babičky dobyly check point :-)
Prolezli jsme plot
Prolezli jsme plot

Na závěr procházky jsme si ještě chtěli koupit nějaký čaj. Majitel stánku na nás neměl čas, hrál zrovna za rohem karty :-). Naštěstí nás obsloužil sousední prodejce. Pak už jsme šli do hotelu, odkud nás odvezli busem na večeři.

Naše průvodkyně nám všem rozdala bílé šátky a zazpívala nám písničku, asi v tibetštině:

Poté nám přinesly sérii pokrmů, na kterých si většina děvčat pochutnala, ale nás nebýložravce moc nepotěšily.

Potála ve tmě
Potála ve tmě

Při návratu do hotelu jsme si z okénka busu vyfotili nasvícenou Potálu.

Potála ve tmě
Potála ve tmě
Potála mezi sloupy
Potála mezi sloupy