Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pondělí 19. října - Výklus nad Lhasou
Na odpoledne jsem si s Křižíkem domluvil kratší výběh do kopečků nad městem. Trasu jsem si vybral už doma, líbila se mi traverzovka, která se zhruba ve 4000 metrech vine nad Lhasou. Byli jsme odhodláni obětovat večeři, stejně mi včera moc nechutnalo. Přestože jsme měli v plánu vrátit se ještě za světla, pro jistotu jsem si vzal i čelovku. Původně jsem plánoval dojet na okraj města autobusem, ale Tomáš mne přemluvil, že to doběhnem.
Chyběl mi kyslík a taky už jsem dlouho netrénoval, moc dobře se mi neběželo. Po pětikilometrovém klusu zaprášenými ulicemi hlavního města jsme doběhli do kláštera Sera, odkud vychází vyhlídnutá stezka, na které svítily žluté budovy kláštera Sera Utsé.
Potkali jsme tam jaky, kteří se pásli přímo na jejím začátku. My se bohužel rozhodli jít “na jistotu”, a pokračovali dál po prašných uličkách na západ. Škoda, nejmenovaná účastnice zájezdu nezaváhala, a pěšky se nahoru vyškrábala.
Ale zase bychom nepotkali dobytčata, pasoucí se na skládce odpadů, a nezdokumentovali výrobu tradičních tibetských biopaliv. Metoda je jednoduchá. Nejprve se dobytčí koblihy na trakaři promíchají s vodou a stébly ječmene, ze vzniklé hmoty se vyrobí koláče, které se přilepí na nějakou zeď. Když sluníčko placky vysuší, sundají se a nechají na zemi doschnout.
Proběhli jsme i okolo vojenské nemocnice, kde Křižíka málem zatkli, neb si vyfotil strážného v uniformě. Poté jsme vběhli do nejsevernější okrajové čtvrti. Domky zde byly na tibetské poměry poměrně luxusní, všechny měly ozdobné kování. Topilo se v nich ale stejným matrošem jako v chudých chýších.
Chvílemi jsem si připadal jako v Pamploně, i když kolem nás neprobíhali býci, ale krávy, a navíc ještě v protisměru.
Po necelé hodině a čtvrt běhu jsme opustili městskou zástavbu, podle cedule jsme se ocitli v oblasti, do které je vstup povolen pouze účastníkům nebeských pohřbů. Tibeťané totiž nepohřbívají své mrtvé do země, ale rozsekávají jejich těla na kousky, a ty nechávají za pomoci ptáků (supů) “vynášet na nebesa”. Po zemi se válí spousty kostiček, a kolem pobíhající psi skoro nikdy neměli prázdnou mordu. Nikde jsme neviděli živáčka ani mrtváčka, tak jsme se rozhodli pokračovat dál do hor. Nedýchá se mi zrovna nejlíp, nicméně pomalu, ale vytrvale, běžíme vzhůru. Nejprve po silnici, která vede k osadě u kláštera Qusang, poté pěšinou po hřbítku.
Po 9.5 km v nadmořské výšce 3813 m jsme definitivně přešli do chůze. Za vesničkou Qusang naposledy přecházíme silnici a dostáváme se do míst, která zřejmě slouží k rituálním pohřebním obřadům. Potkali jsme i nějaké domorodce. Pozdravil jsem je, a nezdálo se mi, že by nás považovali za narušitele.
Hlavní cesta se nám ztratila, resp. odbočila doleva, aniž bychom si toho všimli. Pokračovali jsme po čím dál strmější a méně schůdné cestičce, údolí přešlo v rokli, občas jsme museli slézat i kluzké skály. Šňůry s modlitebními praporky však visí i tam.
Blíží se pátá hodina a představa, že za tmy polezeme stejnou cestou dolů, se mi vůbec nelíbí. Navrhuji návrat, ale Křižík chce vylézt alespoň do 4000 metrů. Pak ještě aspoň k těm fáborům nahoře…
Nakonec se vyplazíme až nahoru na kýženou traverzovku. Ve svahu nad i pod ní jsou natěsnána malinká stavení (v mapě se osada nazývá Za Xiqiulin). Ke každému z nich odbočuje přístupová pěšinka, takže nelze poznat, která cesta je hlavní, a která naopak slepá. Ve dne bychom asi dokázali ukočírovat, ale v noci se nám metodou pokus/omyl postupovat nechce.
Většina domečků je opuštěná, i když jsou zjevně připraveny ubytovat poutníky.
My bychom raději přenocovali v hotelu, tak jdeme na návštěvu do jednoho baráčku, v jehož oknech se svítí. Se stařenkou, které se pokoušíme optat na cestu, se moc domluvit nedá. Na opakované „Lhasa?, Lasa?“ zareagovala pokynutím ruky směrem západním, tedy na opačnou stranu, než kudy vede nejkratší cesta. OK, půjdeme zas na jistotu.
Již za úplné tmy jsme zkusili popoběhnout, ale cestu nám zkřížili dva mohutní jaci. Vyfotili jsme si je a pomalu pokračovali dál naším směrem. Není kudy se vyhnout, naštěstí moudřejší ustoupil, a my jen zíráme, jak jak za jakem mizí dole v rokli. Úplní kamzíci.
Serpentinami jsme sešli k budově s rozsvíceným oknem, shodou okolností se jednalo o klášter Pabonka, největší a nejvýznamnější „odloučené pracoviště“ Sera monastery. Byl založen v 7. století, a mimo jiné je výchozím bodem „pouti 6 měsíců a čtyř dní“. Pěšina klesala podél polorozpadlé zdi, ale najednou zmizela, a my nevěděli kudy pokračovat. Vrátili jsme se zpět, a po chvilce bušení na dveře se nám podařilo přivolat dva mnichy. Anglicky neuměli, ale mobilem zavolali někoho, kdo jim náš dotaz na cestu přeložil. Sestoupili s námi pár desítek metrů dolů, a ukázali nám tu správnou díru ve zdi, do které stezka na Lhasu zatáčí.
Naše bloudění však ještě neskončilo. Na rozcestí si vybrali silnější cestu, přešli přes můstek, vyfotili si štíra, a zarazili se o zavřenou příjezdní bránu nebeského hřbitova, kterým jsme před setměním prošli. Měli tam stejnou zákazovou ceduli jako dole. Nakonec jsme seběhli ke klášteru Purongka, odtud už vedla silnice.
Nakonec jsme seběhli ke klášteru Purongka, odtud už vedla silnice. Večeři jsme samozřejmě museli oželet, a bohužel jsme nestihli ani poslední linkový bus, takže nás čekal pochod přes celé město. Do hotelu jsme se vrátili o půl jedenácté, tímto se omlouváme všem, kteří o nás měli strach.
Těm, kteří by si chtěli ve Lhase dopřát výlet nad město (rozhodně stojí za námahu), doporučuji dojet busem ke klášteru Sera (ušetříte min. 45 minut), a v jihovýchodní části areálu najít stezku. Nejprve se vine podél zdí a pak stoupá do kopců. Pěšin je tam víc, ale všechny vedou víceméně správným směrem.
Celkem 24 km (z toho min. 18 km běh), čas 5:35 hod., 773 m převýšení, max. výška 4226 m
Mapy, se kterými jsme běželi (5.3 MB)