Tojnárkovo stinné stránky
V Dubaji jsme přistáli časně zrána, kolem čtvrt na šest. Letištní odbavení mne příjemně překvapilo. Sice nám všem oskenovali oční rohovku, ale nemuseli jsme kvůli tomu vystát dvě hodinové fronty, jako při mé minulé návštěvě v roce 2010.
Autobus nás zavezl do hotelu Tulip (GPS souřadnice: N25.25520° E55.29820°). GPS jsem ráno nezapnul, dopolední přesuny jsem odhadl s pomocí Google Maps.
V rychlosti jsme se ubytovali, osprchovali a vyrazili na okružní jízdu po městě. Vezli nás po široké silnici šejka Zayeda, postavené mezi pobřežím a moderními mrakodrapy.
Začali jsme zastávkou na Jumeirah Public Beach (GPS souřadnice: N25.14740° E55.19433°), jedné z mála neplacených veřejných pláží.
Emiráty se snaží do země nalákat co nejvíce zahraničních turistů, proto jsou oproti okolním muslimským zemím značně tolerantnější. Děvčata se tam nemusí zahalovat, a při koupání se klidně mohou producírovat v plavkách. Kromě čisté a teplé vody Perského zálivu jsme si vychutnali též pohled na hotel Burj al Arab a umělý poloostrov Palm Jumeirah v dáli.
Po osvěžení v Perském zálivu jsme přejeli k Souk Madinat Jumeirah (GPS souřadnice: N25.13321° E55.18652°).
Souk Madinat Jumeirah je imitace starých arabských staveb, vybudovaná na umělé laguně. Souk nebo Souq je trh či bazar, což v dnešním dubajském pojetí většinou znamená obchoďák s drahým luxusním zbožím. Až na pár výjimek byly všechny krámky ještě zavřené, tak jsme se ani moc nezdrželi.
Přejeli jsme na jeden z uměle vytvořených poloostrovů, Palm Jumeirah. Z okénka busu jsem si vyfotil dubajské metro. Jezdí většinou nad zemí a připomíná spíš tramvaj.
Vysadili nás na kruháči před hotelem Atlantis (GPS souřadnice: N25.13324° E55.11783°).
Z pevniny sem jezdí speciální vlak Palm Jumeirah monorail.
V rychlosti jsem nakouknul do vestibulu hotelu a zas vypadl ven. Perský záliv a exotické keře v parku mi přišly zajímavější.
Další zastávkou byla Dubajská marína (GPS souřadnice: N25.08493° E55.14797°), která má ambice stát se v budoucnosti největším světovým kotvištěm lodí. Zatím tam mají největší sloupcový graf na světě :-).
Jako poslední bod dopoledního programu na nás čekal megaobchoďák Mall of the Emirates (GPS souřadnice: N25.11940° E55.20003°).
Jeho největší atrakci, zastřešený umělý lyžařský svah, jsme si fotili jen přes sklo, neb jsme nechtěli platit 120 Dirhamů (cca 800 Kč) za vstup pro nelyžaře. Na druhou stranu, nechat se vozit lanovkou nahoru i dolů, takový luxus jsem si dosud na žádné sjezdovce nedopřál :-).
Stihli jsme i oběd, v mém případě skopové s hranolky a místním chlebem. Jídlo jsem musel spolykat ve chvatu, čekal nás návrat do hotelu a individuální procházka po městě.
Chvilku nám trvalo, než jsme se zorientovali a zjistili, ve které části Dubaje se nacházíme. Musel kvůli tomu zapnout GPS :-).
Chtěli jsme na nábřeží Dubai Creek (Khor Dubai pro místní obyvatele, popř. Zara river pro staré Řeky), což je úzký mořský záliv, který dělí Dubaj na dvě části, Deira a Bur Dubaj. Nejprve jsme uvízli v nějakém staveništi poblíže Britské ambasády, pár set metrů jsme museli kráčet rušnou ulicí bez chodníku, ale nakonec jsme se k vodě dostali.
Prošli jsme několik zachovalých původních uliček starého Bur Dubaj, pasáže s krámky, a dokonce i městské opevnění. Bohužel jen napodobeninu původního Al Fahidi Fort, které od roku 1799 chránilo Dubaj před útoky pirátů a beduínů. Z jeho 2.5 m vysokých a 60 cm tlustých hradeb se dochovaly pouze malé zbytky. Zeď neobepínala celé město. Některá místa bránily speciální věže, tzv. “Burj“ (8 m vysoké, průměr 10 m), jejichž osádky upozorňovaly obyvatele na útok nepřátel, ale také pozorovaly měsíc, či informovaly o návratu vládce, aby občané nepropásli jeho uvítání.
Z důvodů zvýšení stability byly tyto stavby vyplněny pískem, takže neměly žádný vchod a strážní do nich museli lézt po provazovém žebříku. Jedinými otvory byla dvě okénka v horní části věže a mnoho střílen kolem dokola. Na střeše býval uložen různý materiál na vítání nepřátel, nejčastěji kameny :-).
Já potkal pouze jednu zcela ahistorickou věž, měla i dveře.
Potřebovali jsme se dostat přes Khor Dubai do Deiry. Oběma směry tam pendluje spousta dřevěných loděk. Některé z nich nevypadaly moc důvěryhodně, pokud nepamatovaly proroka Ježíše, tak proroka Mohammeda určitě :-). Ale na druhý břeh nás převozník přepravil bezpečně, Cháron asi vezl někoho jiného.
Deira kdysi bývala komerčním centrem Dubaje. V současnosti se většina obchodů realizuje ve velkých obchoďácích, ale v úzkých starobylých uličkách, specializovaných na různé druhy zboží, si turisté mohou usmlouvat třebas i 30%ní slevu. Kromě všudypřítomných krámků s oděvy jsme objevili i trh s kořením a bazar zlata a klenotů. Ale nic se mi tam nelíbilo :-).
Při návratu jsem si vyfotil důkaz diskriminace nemuslimských obyvatel - nesmí tam na některé záchody :-).
Zaujala mne též svérázná vykládka lodí. U břehu kotví třeba tři, čtyři vedle sebe, a náklad z těch dál od břehu musí nosiči přenášet přes paluby bližších plavidel.
Ačkoli ve Spojených Arabských Emirátech panuje údajně nulová kriminalita, na závěr naší procházky po Deiře jsme byli svědky zásahu několika policejních aut, sanitky a dokonce i policejního člunu. Co se stalo netuším.
Přívozem jsme se přepravili zpět do čtvrti Bur Dubai.
Pak už zbývaly jen dva kiláky zpět do hotelu Tulip. Cestou jsem si vyfotil demoliční bagr. Samotný hotel jsme překvapivě dobře našli.
V hotelové hale jsme docela dlouho čekali na příjezd zbytku zájezdu. Zasekli se na Burj Dubaj, takže večeře v jídelně pár set metrů od hotelu jsme se dočkali se značným zpožděním.
Závěrem musím přiznat, že mně Dubaj příjemně překvapila. Oproti roku 2010 se vylepšilo nejen odbavení na letišti, značný pokrok jsem zaznamenal i v čistotě ulic a stavu historických památek. Přesto však trvám na svém názoru, že v této destinaci de facto není nic zajímavého ke zhlédnutí.