Tojnárkovo stinné stránky
Já, Pavla a Jelen se ještě chystáme vyšplhat na vrchol Kiilopää fjäll (546 m. n. m.). Je to jen kousek, od chatky 2.5 km/213 m převýšení, stejně ale musíme vstát brzo ráno, abychom do deseti hodin stihli ještě zabalit a odevzdat klíče od chatky. Pavla s Martinem vyrazili napřed, 20 minut po nich vybíhám já, abych otestoval, jak na tom jsou moje staré kosti. Prvních půl kiláku z kopce po asfaltu unaveným nožkám moc nesvědčí, naštěstí u hotelu, hned za maketou tradičního laponského příbytku už začíná příjemná stezka. Tu později ve stoupání nahrazují dřevěné schodovité stupně, na kterých si připadám, jako bych běžel po pražcích. Naštěstí na vrchol je to jen kousek.
Zpátky z kopce už se přidávám k chodcům a fotím. V dáli jsem si všimnul několika bílých sobů, ale na fotce moc nevyšly.
Po zabalení a vyklizení bungalovu se přesouváme do hotelu, kde při slivovici vyčkáváme, až přijede na autobus. Měli jsme v plánu využít pravidelnou linku na letiště (9.3 €/os.), ale měli jsme štěstí, že nás tam hodil pořadatelský autobus zadarmo. Já v něm bohužel nejspíš zapomněl bundu IRF.
Z Ivalo jsme odletěli ve 13:40, mezipřistání v Helsinkách (15:00 až 17:35) jsme využili k nákupu suvenýrů a občerstvení. V 18:45 už jsme byli v Praze, kde nám navazoval přímý spoj domů do Litvínova.