• Home
  • Info Island
  • Doprava Island
  • Vybavení trek
  • Plán treku
  • Počasí
  • Fotoreportáž
  • Pondělí 1. srpna - cesta od chaty Botni k bivaku pod sopkou Askja

    (Čas pochodu 6 hodin, délka etapy 25 kilometrů; 136 km celkem)

    Prší, nám ale nezbývá než pokračovat dál přes největší evropskou poušť Ódáđahraun (rozloha 5000 km2). Začátek je rovinatější, občas jsou k vidění nádherné výlevy ztuhlé lávy. V duchu si představuji, jak takové "hrnečku vař" vypadá, když zrovna bublá. Déšť ustal a my stoupáme do mírného kopce. Po 4 hodinách 30 minutách se z mlhy vynořuje Dyngjufell hut. Jsem překvapen, jak těch 19 km rychle uteklo. Zbývá přebrodit nebo po kamenech přeskákat malou říčku a... A začne znovu pršet :-). Přitom tato oblast leží ve srážkovém stínu ledovce Vatnajökull a srážková činnost zde má být minimální. Raději nedomýšlet, co přijde, až srážkový stín opustíme.

    Dyngjufell je o něco menší než Botni, ale kadibudku má standardní a kamna jsou tentokráte funkční. Jediným zdrojem pitné vody je potůček pod chatou, jeho voda je ovšem zkalená a musí se nechat odstát. Pro tyto účely je na břehu připravený modrý sedimentační barel. Jelikož máme před sebou 62 km dlouhý pouštní úsek, z úsporných důvodů jsme se rozhodli pustit vaření na čas k vodě a nabrat pouze 5 litrů (dohromady s Dášou) jen k pití (na dva dny pochodu + dvě přenocování).

    Pondělí 1. srpna - fotky z treku Botni - Askja

    Cena za nocleh je stejná (3500 ISK/os.), my tu ale jen poobvědváme a odpočineme. Hodláme ještě pár kilometrů ujít, neboť zítra nás čeká nejdelší a navíc bezvodá pouštní etapa až k ledovci Vatnajökull. Deštík malinko polevil, ale neustal. Přesto jsme s počasím spíše spokojení, nepadají nám na hlavu žádné hektolitry vody, ani nás nekosí vichry či písečné bouře. Řečeno česko-islandsky "Prima vedur" :-). Nyní kráčíme přímo po úpatí věhlasné sopky Askja, která svou explozí v roce 1875 vyvolala na Islandu hladomor a masivní vlnu emigrace. Průměr jejího kráteru je 50 kilometrů, tzn. že okolo ní ještě nějaký čas půjdeme. Terén tu místy připomíná měsíční krajinu, není divu, že zde v roce 1960 Armstrong a Aldrinem trénovali přistání na měsíc. Přesto i zde potkáte kytičky a sem tam i nějaký potůček. A také na bizarní skalní útvary, které připomínají různá zvířata. Po hodině a půl (odhadem po 4 kilometrech) stavíme stany na mírně vyvýšené plošině za ohybem říčky vytékající z vodopádu na úbočí Askji. Jediný Tom neragoval na naše volání a pokračoval dál do nitra suché pustiny.

    Pondělí 1. srpna - fotky z pod hory Askja