Killer Sheep - příběh islandské ovce - zabijáka
Temná islandská zima znovu dospěla do starého nordického měsíce þorri (náš leden/únor). Pomalu začíná přibývat denního světla, což se odedávna oslavuje zabíjačkou ovcí (slátur). Stejně jako každým rokem touto dobou, zamířil farmář Jonnson z Ásbyrgi do chlívku, aby vybral pár kusů na porážku. Když vstoupil spolu se svým pomocníkem dovnitř, a namísto koše se senem třímal v ruce provaz, zkušenější zvířata ihned pochopila, co bude následovat. Stádečko začalo zmateně pobíhat po stísněném výběhu, všichni se snažili někam schovat, jenže nebylo kam. Chlapi nedbali ohlušujícího bečení, zkušeně popadli nejbližšího berana, svázali mu nohy a vynesli ho ven. Vystrašená zvířata pak už jen bezmocně naslouchala jekotu jejich druha. Ten ale brzy ustal.
Po chvíli se oba muži vrátili pro další oběť, a tentokráte sebrali ovečce Killy její jediné jehňátko. Marně bušila zoufalá matka hlavou do dveří, byly příliš pevné. Nepřestala ani poté, co venku opět zavládlo mrazivé ticho. Když se vrátka znovu otevřela, vrazila Killy vší silou do překvapeného farmáře a vyběhla na dvorek. Tam spatřila pouze dva čerstvě stažené kožichy. Na malý okamžik jí hrůza naprosto ochromila, pak v sobě sebrala poslední zbytky sil, přeskočila kamennou ohradu výběhu a uprchla do tmavé a nehostinné divočiny. Raději zahyne hlady, ale k lidem už se nikdy nevrátí.
Dlouhou islandskou zimu nemůže běžná ovce bez krmení senem přežít. Killy se po vzoru sobů začala živit lišejníky a občas si v noci zašla na nějakou farmu nakrást seno. Zároveň si v poušti našla několik kamenných úkrytů, ve kterých se mohla schovávat před blizzardy.
Jejím jediným posláním se stala touha po pomstě. Začala obcházet pastviny a okolí farem, a ze zálohy útočila na každého osamělého člověka, ze kterého vycítila pach skopového masa. Pověst ovce-zabijáka, která člověka porazí a rozdupe, se rychle rozšířila po celém Islandu. Farmáři na ní pořádali hony, kladli jí pasti, Killy však pokaždé unikla. Pozabíjela již více než deset lidí, ale stále ještě nebyla spokojená.
Stále častěji kroužila okolo Jonnsonovy usedlosti, až jednou v pastvinách konečně potkala starého farmáře se svým jediným synem. Normálně by si na dvě osoby najednou netroufla, ale přání pomstít se bylo silnější než strach. Bleskově vyřídila starého Jonnsona a vzápětí začala pronásledovat i jeho prchajícícho syna. Dostihla ho, porazila na zem, ale co to? Vůbec z něj necítila vůni skopového. "Ty nejíš ovce?" zeptala se ho Killy. "Ne." ovětil mladý Jonnson. "Před dvěma lety jsem viděl tátu zabíjet jedno malé jehně, a od té doby nemohu skopové maso ani vidět." "Dva roky, jsou to právě dva roky od...", napadlo Killy a v jejích očích se zaleskly slzy. "Dobře tedy. Když mi slíbíš, že ty, ani tvé děti, nikdy nebudete zabíjet ovce, nechám tě žít." "To ti mohu beze všeho slíbit." odvětil mladý farmář, a svůj slib dodržel.Killy pověsila vraždění na hřebík a vrátila se na farmu, kde od té doby chovali ovce jen na vlnu. Maso je ale k přežití na Islandu potřeba, proto mladý Jonnson spolu s několika kamarády z Ásbyrgi postavili menší škuner a začali v Grónském moři lovit velryby. A jestli je všechny nevylovili, nebo jim to někdo nezakázal, tak je tam loví dodnes :-).