Z Ásbyrgi k vodopádu Dettifoss Island 2011

Čtvrtek 28. července - cesta z Ásbyrgi k vodopádu Dettifoss

(Čas pochodu 9 hod. 45 min., délka etapy 28 kilometrů)

Ráno v 8:15 jsme nasedli na autobus do Ásbyrgi (cena 5000 ISK/os.). Zase jsme stavěli na několika benzínkách, kde se dalo najíst či napít. V Húsavíku jsme si stihli prohlédnout přístav a zdejší raritu - muzeum penisů. V 10:35 jsme vystoupili na benzínce v Ásbyrgi. Po krátkém občerstvení a prohlídce infocentra vyrážíme na první tůru. Začínají tu dvě stezky. Jedna z nich je dle průvodce exponovaná a nevhodná pro lidi s těžkou bagáží. Já tomu sice moc nevěřím, my přesto vyrážíme východním směrem přes golfové hřiště, což je trošku oklika. Musíme projít vrátky s cedulí, která nás nabádá, abychom nezapomněli zavřít. Podepsáno místní strašidlo Killer Sheep. Islanďané prý o něm často žertují (nezažili jsme), nejspíše proto, že na ostrově nežije žádný člověku nebezpečný predátor. Pokud náhodou zrovna na kře nepřipluje lední medvěd z Grónska, nehrozí vám zde nic horšího, než pokousání polární liškou (rovněž jsme nezažili). Zatím jsem na webu nenašel žádnou legendu, která by popisovala řádění islandské vraždící ovce, což samozřejmě mé fantasii vůbec nevadí. Už v Ásbyrgi mne napadla vlastní verze příběhu (samozřejmě, že nic zas tak originálního, co byste sami nevymysleli). Severské pověsti (i severočeské) bývají často drsné, proto prosím citlivější jedince, aby laskavě na následující odkaz neklikaly, tato pohádka opravdu není moc vhodná pro děti. Pro ně jsem vymyslel veselejší a mnohem méně drastický příběh o Killer Shit, který ovšem hodlám vyprávět jen dětem osobně, aby to jejich rodiče neslyšeli :-). Otrlejší povahy nechť si kliknou na legendu o hodné vraždící ovečce. Jemné povahy nechť si trhnou :-).

Trošku jsme se zdrželi svlékáním, při startu našeho treku panovalo dosti neislandské vedro, za 34 minut docházíme k onomu exponovanému místu Tófugjá. Podle předpokladů jsme zde nenašli nic nebezpečného, jenom schody a trošku strmější pěšinku, na které člověku překáží naprosto zbytečné lano. Tréninkově jsem si seběhl dolů a zas nahoru.

Je zde možno odbočit na delší trek podél asi nejvodnatější ledovcové řeky Jökulsá á Fjöllum. My pokračujeme dál podél okraje kaňonu Ásbyrgi, který má tvar podkovy. Hned za kaňonem (po 1 hod. a půl cesty) je další rozcestí, zvané Klappir. Na něm zamíříme směrem na rozc. Kvíar, kde začínají překrásné výhledy na soutěsku Jökulsá á Fjöllum (čas pochodu 2:38). Procházíme okolo nádherných lávových útvarů (čas 3:30), přičemž těsně míjíme nejznámější z nich, jeskyni Kirkjan (kostel). Na rozcestí ignorujeme šipku do kempu Vestandalur a pokračujeme s davem několika turistů. Ti míří na parkoviště Hallarbyrgi, do kempu je to zacházka (samozřejmě pokud nehodláte v kempu stanovat). Za necelých 5 hodin chůze jsme urazili cca 12 km. Čeká na nás ještě dalších 16, tak jdeme dál. Po 20 minutách fotíme dva skalní pilíře Karl og Kerling (Král a Královna), což jsou údajně zkamenělí trollové, pak sestupujeme dolů k prvnímu brodu (pět a půl hod. cesty). Potůček nebyl hluboký, ani proud s námi nijak výrazně necloumal, přešli jsme jej naboso. Voda sice byla studená, ale ta chvilka se dala vydržet. Vzápětí jsme došli k mnohem prudší a mohutnější říčce, přes kterou naštěstí postavili lávku. Trošku se ochladilo a dokonce začalo i pršet. Islandský déšť nevypadal příliš intenzivně, tak jsem ani nevytahoval pláštěnku. Ale zdání klame, za pár minut jsem dokonale promokl a pozdě, ale přece pláštěnky na batoh i bundu nainstaloval. Po 6 km od Hallarbyrgi jsme došli k parkovišti Hólmatungur (suché záchody).

Nemáme žádnou použitelnou mapu. Na internetu sice doporučují netisknout si nic doma a nabírat plánky v infocentrech, jenže až na výjimky jsme nikde na žádné materiály nenarazili. Asi dolehla krize. Když u rozcestí Gloppa potkáme tabuli s plánkem cest, docela nás vyděsí, co nás ještě čeká. Zavrhujeme stezku soutěskou řeky, která je sice kratší, ale s větším převýšením a leze se tam přes balvany. Navíc přestože déšť už ustal, nejspíš to tam bude klouzat. Volíme o 1.5 km delší cestu nad kaňonem Hafragil, která však vedla malinko jinak, než ukazoval plánek na tabuli. Raději jsme závěr došli na jistotu po silnici, ikdyž poslední kilometry po asfaltu v pohorách byly pro mne utrpením. Po 27 kilometrech a 9 hodinách 45 min. pochodu jsme v cíli na parkovišti Dettifoss (bez vody, ale s WC a popelnicemi), kde jsme ilegálně přenocovali. Zkrátka nám přišlo rozumnější dojít si do oficiálního kempu pro vodu, než chodit daleko na záchod.

Shodili jsme batohy a s odlehčenými zády se vyrazili podívat na nejmohutnější evropský vodopád (dle průtoku vody) Dettifoss. Z parkoviště je to jen kousek, stejně jako k sousednímu vodopádu Selfoss.