Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
29. 8. 2026 – Cyklopřejezd/přeběh Český Jiřetín – Pockau – Flöha
S nápadem rodinného cyklovýletu podél řeky Flöha od českých hranic k jejímu soutoku s Zschopau, levostranným přítokem Muldy, přišel nejstarší synátor Honzík, náruživý cyklista. Já ale radši běhám, tak jsem se rozhodl, že těch cca 64 km podle mapy.com zkusím po svých. Trasu jsem si přizpůsobil, aby se co nejvíce vyhnula silničním úsekům, úpravy měly navýšit celkové převýšení na 145 m.
Busem jsme se dostali do Českého Jiřetína. Vietnamská tržnice ještě spala, když jsem po hraničním mostě poprvé překonal řeku Flöhu.
První kilometry nešly absolvovat jinak, než po vozovce podél českoněmecké hranice, naštěstí provoz zde byl minimální. Verča s Dášou a Honzíkem mne brzy předjeli, já se před ně na chvilku dostal poté, co jsem na rozdíl od nich nezastavil na hrázi přehrady Rauschenbach.
Ve stejnojmenné vesnici jsem odbočil na paralelní červenou turistickou značku. Vlní se ve stráni pár desítek metrů nad silnicí do Neuhausenu, kde mají pěkný zámek, muzeum louskáčků na ořechy, a dokonce i louskáčkový orloj.
Realizace naplánované okliky po žluté značce mi přinesla další stoupání navíc, stejně jako alternativní cesta mezi Flóhou a impozantně hlubokým kanálem Milliongraben za obcí Dittersbach. Zde jsem si s asi desetiminutovým zpožděním oproti plánu odškrtnul první desetikilometr.
Pokračoval jsem po promáčené pěšině, zarůstající býlím, až do Heidersdorfu. Po zelené značce jsem vystoupal na cestu, kterou hned za vesnicí nedávné deště přeměnily v bahenní klouzačku. Již po několikáté jsem zalitoval, že jsem se raději nedržel asfaltu. Při silničním postupu na Grünthal a Olbernhau se mi začal zajídat i asfalt, a chvilku poté jsem zanevřel i na dlažbu, když jsem za běhu po chodníku studoval mapu v mobilu, zakopnul a hodil tygra. Mé pochyby, zda jsem dnešní den neměl trávit jinak, ještě zesílily. Odřel jsem si pravou ruku i koleno, a jen s obtížemi odolával pokušení nasednout na autobus, který by mne odsud odvezl rovnou domů do Litvínova. Kolem dvacátého kilometru jsem se vzpamatoval a dokonce i malinko zrychlil tempo. Časové manko ovšem mezitím narostlo na dvacet minut.
Poobědval jsem dětskou výživu s čokoládou a makal dál po rovinaté cyklostezce do Blumenau, kde mne další prudší kopeček zpomalil skoro do chůze. Červená značka se spolu s Flóhou promotává skrz rezervaci Alte Leite.
Cesta se mi nejevila jako vhodná pro provozování cyklistiky, nicméně nějaká kola tam zjevně nedávno projela. Dokonce jeden galuskáč, podobný jako má Dáša. Začal jsem tušit, že mé cyklisty už taky přestala bavit rušný autoprovoz, a dal přednost jízdě terénem. Mé podezření se brzy potvrdilo. Děvčata své stroje tlačila přes kořeny, tak jsem je předběhl. A úplně jsme si prohodili role. Já běžel nejkratší cestou po silnici a divil se, že mne ostatní nepředjíždí. Oni se zatím zdrželi na nezpevněné cestě po červené značce.
Nohy mi tuhly čím dál víc, na třicátém kilometru v Pockau už zpoždění oproti plánu činilo 35 minut. Bylo jasné, že odjezd vlaku v 16:20 ze stanice Flöha nemám šanci stihnout. Jelikož i Verča vykazovala známky drobné zdravotní indispozice, dohodli jsme se na společném návratu domů.
V Pockau jsem si ještě vyfotil impozantní hrázděnou stavbu Kurfiřtského rybářství z roku 1653 a pak jsme zamířili na nádraží.
Nejbližší spoj jel už za 15 minut, takže nám zbývala jen chvilka na zjištění informace, jak se nakupují jízdenky. Vlaky zde jezdí v samoobslužném provozu bez průvodčího, bohužel automat mi opakovaně odmítal přijmout platbu kartou. Ochotně spolknul až bankovku za dva lístky po 6 € a 7.50 € za Verčino kolo. Až doma jsem si vygoogloval, že na této trati saská společnost VMS přepravuje bicykly zdarma.
S kolem byl problém i při nástupu do autobusu Olbernhau – Litvínov. Řidič nám ho vzal jen nerad a přes zákaz, prý bychom měli počkat na cyklobus, který jezdí třikrát denně. V jízdním řádu ale žádný spoj z Olbernhau jako cyklo označen není.
Dáša s Honzíkem dojeli až do cíle, a dvě hodiny po nás čelili v Olbernhau stejnému problému. Naštěstí jedno kolo se dovnitř vešlo a Honza stejně neměl dost a pokračoval přes Křižatky až domů.
Naplánovaný přeběh byl ve skutečnosti mnohem kopcovatější, než slibovala trasa vytyčená na mapy.com. Až do cíle, vzdáleného 64.3 kilometrů, mne mělo čekat celkem 145 m převýšení, podle GPS záznamu v hodinkách jsem už v půlce nastoupal metrů 246. Nic závratného, ale ten den bych prostě celou vzdálenost v limitu 7-8 hodin nedal. Zbytek si doklusám později, až budu v lepší formě.
Plánovaná trasa do Flöhy (64.3 km/145 m převýšení/7:30 hod. běhu)
Realizovaný běh do Pockau (30 km/246 m převýšení/4:16 hod. běhu)
Honzíkova cesta (69.9 km/1074 m převýšení/5:17 hod. jízdy/1:46 hod. zastávek)
Honzíkův dojezd (29.1 km/581 m převýšení/1:43 hod. jízdy/14 min. zastávek)