Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pátek 13. až sobota 14. března – doprava do Slovinska
Po překonání všech nástrah, které přinesl druhý pátek 13. za sebou se nám podařilo vstát a dopravit se na hlavní nádraží v Praze. Rychlík Vindobona vyrazil na čas, kvůli práci na trati v oblasti Uhersko – Zámrsk ale chytil jedenáctiminutovou sekeru, kterou nejenže nedohnal, ale naopak ještě pár minut ke zpoždění přidal. Naděje na zrychlený průjezd Rakouskem se též nevyplnila, v jednu chvíli jsme měli na přestup ve Villachu i mínus pět minut. Jenže kdo by se staral o čas, když jedete po Semmeringu, nejstarší a nejvyhlášenější horské železnici světa. V roce 2030 má historickou trať nahradit tunel hluboko pod horami, nejvyšší čas projet si oblouky, tunely a mosty se 450 výškovými metry převýšení.
Pár hodin nato náš vláček projel železničním úpatním Koralmským tunelem skrz pohoří Koralpe, což je loni zprovozněný aktuálně nejdelší železniční tunel Rakouska (32.9 km). Byl projektován na rychlost 250 km/hod., rychlovlaky včetně našeho Railjetu tam smí jet max. 230 km/hod. Je to docela hukot, bohužel rychloměr na palubní obrazovce začal ukazovat hodnoty až po zřetelném zpomalení na 130. Stavba zkrátila jízdní dobu mezi Štýrským Hradcem a Klagenfurtem ze dvou hodin a 50 minut na 45 minut. I nám pomohla zredukovat zpoždění a vytvořit tříminutový prostor pro přestup na spoj Mnichov – Záhřeb. Na internetu našel, že budeme muset zvládnout zrychlený přesun mezi třetím a prvním nástupištěm, což by mohlo klapnout.
- Trasa vlaku Praha – Villach (778 km/ 8:05 hod. jízdy, zpoždění 15 min.)
Postavili jsme se do bloků u dveří a ihned po zastavení vlaku vystartovali. Spolu s námi závodil také početný kolektiv děvčátek s kufry, všichni jsme přeběh v pohodě stihli. Jenže první perón byl zcela prázdný. Už během klusu jsem si všimnul, že na tabuli s odjezdy EC 115 vůbec nefiguruje, a nebyl tam ani žádný jiný vlak s odjezdem v 15:45. Spolucestující na peróně mi potvrdili, že taky jedou na Záhřeb. Ještě jednou jsem seběhl do podchodu zkontrolovat, zda jsem se nepřehlédl, můj postřeh však byl správný. Nakázal jsem Dáše, ať si připraví telefon a zavolá, pokud rychlík přece jen přijede, a odběhl do informací. Trpělivě jsem počkal, až odbaví ženskou přede mnou, a za odměnu dostal informaci, že před nádražní budovou stojí náhradní autobusová doprava. Seřval jsem je, že na prvním nástupišti čeká dvacet nic netušících lidí. Odpověď, že prý je to kdesi napsané (nebylo, nikde), už jsem slyšel při odběhu k Dáše. Jen jsem na ní křiknul, ať běží před nádraží na autobus. Malinko jsem jí zmátl tím, že sám jsem vyrazil opačným směrem, bych varoval ostatní na nástupišti. Nakonec jsme tuhle zapeklitou únikovku rakouských drah všichni zvládli, jen s trošku propocenými dresy.
Bus vyrazil opožděně, ale naštěstí s námi na palubě. Do silničního přeshraničního tunelu pod masívem Karavanských Alp jsme najeli mimo mýtné brány, MHD má asi průjezd zdarma. Doprava zatím probíhala obousměrně jen v jednom tubusu, druhý by měl být zprovozněn ještě letos. Na italské straně hranice začalo pršet, naštěstí hned po našem příjezdu do přestupní stanice Jesenice déšť ustal.
- Trasa busu Villach – Jesenice (40 km/cca 35 min. jízdy)
Jesenické nádraží prochází totální přestavbou. Lístky tam prodávají v Unimo buňce a není se kde schovat, tak jsme se šli projít po okolí. Navštívili jsme cukrárnu hned naproti a ochutnali baklavu. Poté jsme si omrkli historické jádro Jesenice, ze kterého po rozsáhlé asanaci zůstalo zachováno jen pár domků a kostel.
Vrátili jsme se na nádraží a nastoupili do osobáku směr Nova Gorica, který sice staví v každé stanici, přesto se pyšní hrdým titulem “Rychlík R601 Soča”.
Na následný vlakový přesun kol jezera Bled a údolím řek Sava Bohinjka a Soča jsem se zvlášť těšil. Focení za šera přes okno v rozsvíceném voze sice přineslo jen snímky hodné okamžitého vymazání, nicméně krajina, kterou jsme necelé dvě hodiny projížděli, byla fakt úžasná.
- Trasa vlaku Jesenice – Nova Gorica (89 km/ 2 hod. jízdy, zpoždění 5 min.)
V cílové stanici mne překvapily tři věci. Za prvé svůdný nádražní bar, který v sobotu zavírá o půlnoci, za druhé nabídka piva kvantovaná po dávkách 0.1, 0.2, 0.3 a 0.5 litru, a nakonec zjištění, že souprava, která nás sem přivezla, pokračuje dál až do Sežany, kde máme dnes přenocovat. Zbaběle jsme si sedli do vlaku, sichr je sichr.
- Trasa vlaku Nova Gorica – Sežana (41 km/ 1 hod. jízdy, zpoždění 5 min.)
Na konečné jsme vylezli z nádraží a tmou tmoucí došli skrz liduprázdnou průmyslovou zónu do hotelu Prunk.
- Trasa do hotelu (1.6 km/cca 20 min. chůze)
Vyřídili jsme ubytovací formality, domluvili si snídani od 7:00 a uložení batohu s věcmi, které budeme potřebovat až ve druhé etapě výletu, kdykoli poté. Vzápětí jsme spěchali do hotelové restaurace na večeři, vařili do 21:30. K obrovské porci chutného čevabčiči jsem si dopřál pár piv uvařených v hotelovém pivovaru. Na můj vkus byla příliš bublinkatá.