Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Neděle 15. března – Lipica
Cestou na snídani mne vyděsila neobsazená recepce, kde jsme si dle včerejší domluvy měli nechat batoh do čtyřdenní úschovy. Pult zůstal prázdný i po jídle, tak jsem začal vytáčet všechna tři telefonní čísla inzerovaná v ubytovacích pokynech. Až poslední pokus vyšel, bágl prý mám nechat přímo v recepci. Při zasunování báglu pod pult jsem s nedůvěrou pozoroval podezřele vypadajícího chlápka, který mou akci viděl. Naštěstí opustil hotel hned po nás, a ještě než jsem dofotil budovu hotelu, nasedl do auta s italskou SPZ a zmizel do pryč.
Bez obav jsme tedy vyrazili na první výlet po Slovinském krasu. Cesta vedla mírně zvlněným terénem plným závrtů, a velmi často byla obrostlá hustým a téměř neprostupným ostružiním. Z hlavní trasy Sonje Mašera jsme odbočili na zkratku přes bývalý sklad střelného prachu italské armády. Dnes tam jsou přírodní fitka. Po odbočce k okraji propasti Golokratna jama jsme si vyzkoušeli azimutový průchod krasovým terénem. I bez buzoly se nám podařilo udržet směr. Pak už jsme nejkratší cestou spěchali k prvnímu dnešnímu cíli, poutnímu místu v závrtu Lurdské Matky Boží.
- Trasa ke svatyni (7.5 km/177 m přev./ 1:43 hod. chůze + 14 min. zastávek)
Toto poutní místo s kaplí vytesanou do skály a sochou Panny Marie vybudoval v letech 1848–1875 Karel Grunn jako poděkování za své uzdravení. Teď na jaře výzdobu obstarává sama příroda, kvetou tu stovky petrklíčů, fialek a dalších bylin. Křížovou cestu zde zřídili přímo na lavicích pro věřící, obejít se dá během chvilky.
Při odchodu ze svatého místa nás pokropila krátká přeháňka, v pláštěnkách jsme si obhlídli pastvinu s lipicánským hřebcem. Lipický hřebčín mne moc nenadchnul. Rozkládá na rozsáhlé ploše téměř až k italským hranicím, obejít se dá jen na severní straně. Vstup dovnitř jsme platit nechtěli, lidí už tam měli dost. Raději jsme vyrazili směrem k prvnímu většímu stoupání na horu Kokoš (Monte Cocusso). Kráčeli jsme lesem doslova zaplaveným kytkama, rostl tam i kandík psí zub.
- Výšlap na Kokoš (5.3 km/358 m přev./ 1:29 hod. chůze + 30 min. zastávek)
Nahoře jsme se zahřáli houbovou polévkou a pokračovali dál do Itálie, zdolat o pár metrů vyšší Tumulo del Monte Cocusso. Vrchol nabízí výhled na moře a starobylé Trento, bohužel značně blokovaný vysokými stromy.
Ještě v Itálii fotím strom připomínající odpočívající žirafu a malou výklenkovou kapličku.
Hned za hranicí stojí ruina kostelíka Sv. Tomáše s pěkně udržovaným hřbitůvkem. Chvilku jsme zde posvačili.
Další naše kroky vedly kolem několika koňů a jednoho stromu, který by mohl fungovat jako záchodová mísa.
Pak už stačilo přelézt železniční trať a lukami přejít do cílového městečka Rodik, kde jsem objednal nocleh v penzionu Domačija Linč.
- Trasa do Rodiku (9.7 km/374 m přev./ 2:22 hod. chůze + 37 min. zastávek)
Před večeří jsme vyrazili na krátkou obchůzku vesničky. Díky tomu jsem zjistil, že ve Slovinsku je zakázáno nalévat tvrdý alkohol před desátou hodinou dopolední a poštovní schránky jsou často zabudovány přímo do zdi domu. Prošli jsme úzkou “Kočičí uličku” (motalo se tam jen jedno kotě) a objevili palírnu a kostel (obojí zavřeno).
- Procházka po Rodiku (0.5 km/ 15 min. chůze + 5 min. focení)
Povečeřeli jsme ve skoro prázdném sále restaurace, vytápěné krbem. Já si objednal jotu, polévku do které kromě zelí patří také hodně vepřového masa. Moje porce byla masově homeopatická. Chuť mi spravil srnčí guláš s njoki a výtečné místní červené víno Teran z lokální vinice. Při zaplacení se mne majitel optal, zda mi nevadí, když nedostanu účtenku. Mně to naopak potěšilo, neb Slovinsko nám vždy bylo dáváno za EET vzor. Funguje zde od r. 2016 :-).
