Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Sobota 21. března – osmihodinový rogaining
Probudili jsme se do relativně chladného rána. Posnídal jsem místní chléb namazaný pálivou paštikou, dobalil věci, které jsem nechal na dnešek a do závodního baťůžku nastrkal jídlo a camelbag s 2.5 litry Magnesie dolité vodou z kohoutku. Doufal jsem, že v tomhle počasí mi tato zásoba bude na osm hodin stačit, a měl jsem pravdu. O půl osmé zaparkovalo před naším vchodem Alešovo auto. Měl jsem podezření, že v něm číhá na nás, přestože jsme ho včera ujistili, že ten kilák a půl ujdeme sami. A také hned jak jsme vylezli ven, nacpal nás do vozu a nechal vystoupit až pět metrů od stánku prezentace. Navíc nám lámanou angličtinou nařídil, že nepřipadá v úvahu, abychom po závodě vyrazili do Sežany pěšky nebo taxíkem. Máme mu zavolat, a on nás tam hodí. Tuto nabídku jsme s radostí přijali.
Odprezentovali jsme se, prohodili pár slov s Alexem, hlavním pořadatelem Slovenia Rogaine a pozdravili známé i neznámé soupeře. Z Čech nás dorazila kompletní jedenáctka.
V 8:30 jsme dostali mapu a začali plánovat. Já, jelikož jsem na základě informací od pořadatelů měl v předstihu odhadnutý závodní prostor, jsme měl víceméně jasno, že seberu pár kontrol na západní rovině a pak, dokud mám ještě dost sil, si užiju roklí a kopců v severovýchodní části mapy. Později jsem přišel na ještě lepší řešení, bohužel až pár hodin po doběhu :-). Když jsem si změřil první plán, který vedl přes většinu nejhodnotnějších kontrol, zdál se mi příliš ambiciózní. Obával jsem se, že kvůli těžkým závrtovým kontrolám nebudu schopen udržet tempo 5 km/hod., tak jsem trasu preventivně osekal.
Teplota vzduchu pomalu stoupá, místo původně připraveného zimní oblečení jsem si nakonec vzal úplně letní. Čekání na startovací hodinu v 10:00 uteklo jako voda.
Vystartoval jsem jako jediný skrz křoví rovnou do středně hlubokého závrtu. Malinko se tam zamotávám, a nejsem sám. Drobně váhám i na druhé kontrole, a ještě více nejistě řeším azimutový postup na strom za loukou plnou konikleců. Těch jsme si během závodu užili poměrně dost. Vůbec to byl kytičkový rogáč, Dáša fotila a fotila, potkala i nějaké vstavače.
Mé obavy ze závrtů se naštěstí nenaplnily. Postupy byly dost jednoduché, často vedly po cestách, takže ke kontrole na pátém kilometru jsem dorazil oproti plánu asi o minutu dřív. A k mému překvapení i přes drobné zaplašení v korytě vyschlé krasové říčky a chybku při dohledávce triviálního rozcestí (k. 84) tento můj náskok dál narůstal. Tak jsem začal škrtat škrtání, až na jednu výjimku jsem oběhnul všechny naplánované body a ještě jeden navíc.
Dvě hodiny před koncem limitu jsme začal dokonce zvažoval, zda bych se neměl pokusit o 230 bodů na hřebeni, který sousedil s mým doběhovým koridorem. Měřil jsem si časy mezi kontrolami a počítal rychlost na kilometr vzdušnou čarou (10 min. po rovině, 11 na mírně zvlněném postupu a 12 až 13 minut do prudšího kopce). Vyšlo mi, že pokud do 16:00 vyšplhám do závrtu na hřbetu cca 5 kiláků před cílem, mohl bych to stihnout. Přiběhl jsem tam v 15:59. Následný táhlý postup směr propast Petnjak, a hlavně sestup a výstup kvůli oražení kontroly v hloubi tamní jeskyně, kterou jsme s Dášou navštívili jako výletníci, mne dost zlomil. Vycházelo mi, že i když neudělám chybu, tak těsně nestihnu limit. To by tolik nevadilo, každá přetažená minuta se trestala jen odečtením jednoho bodu, jenže kdybych někde zakufroval, tak by hrozila výraznější penalizace. Zvolil jsem proto kompromis – nejkratším postupem po hřebeni a podle času když tak posbírat drobky poblíž cíle. Ke konci už mi to moc nemyslelo, tak jsem trošku zazmatkoval před kontrolou 41, nicméně stihl jsem zobnout ještě kontroly 53 a 35. Na té mi zbývalo přesně 25 minut, což znamenalo, že mohu těsně dát i poslední k. 34. Jenže její stojan přede mnou schovali do kamenné jámy v rozbitém terénu, takže jsem ho přeběhl a musel se vracet. Pak už to byl hop nebo trop. nejprve pohodový seběh z kopce a na závěr úplně mírňoučký stoupáček, jenže na 44. kilometru. Přesto mi GPS logger naměřil poslední stovku za 20 vteřin a cílová časomíra se mi zastavila 33 sekund před limitem. Uff.
- Moje osmihodinovková trasa (43.5 km/1684 m přev; cílový čas 7:59:27)
- Detailní rozbor mé trasy
- Dášina trasa (32.2 km/1684 m přev; cílový čas 6:45:10)
Naše závodní postupy, popř. některých dalších závodníků, si můžete pustit na Livelox.
O půl šesté mi zavolal Aleš, zda už nechceme odvézt, že později nemůže. My ale čekali na vyhlášení vítězů, tak pro nás kolem sedmé přijel nějaký jeho kámoš.
Kategorie superveteránů zcela ovládly rodiny Tojnarů a Krejčíků, které neměly konkurenci. Fakt vůbec žádnou :-). Já musel na stupně dokonce dvakrát, ještě jsem utrpěl bronz ve veteránech. V Men Open už na mne zbyla jen medaile bramborová.
Už za tmy jsme dorazili do starého známého hotelu Prunk. Nic se tam nezměnilo, recepce opět zela prázdnotou. Naštěstí nás nějaká paní zlegitimovala a vydala nám klíče
- Odvoz do hotelu (8 km/cca 10 min. jízdy)
Hned poté jsme spěchali do hotelové restaurace na večeři. Oba jsme si objednali čevapčiči, a ani jeden z nás ho nedojedli. Aspoň nám zbylo něco na cestu.