Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Neděle 22. března – návrat domů a závěrečné zhodnocení
Ráno jsme odevzdali klíče na pult recepce, vyzvedli si cestovní balíčky a vyrazili na sežanské nádráží. Osobák na Ljubljanu už tam čekal.
Itinerář zpáteční cesty vypadal méně komplikovaně než cesta sem. Ve Slovinsku sliboval o jeden přestup méně, a ještě na vlak, který začínal v hlavním městě a jel rovnou do Villachu.
Kvůli rekonstrukci tratě jsme menší zpoždění nabrali už v prvním spoji. Průvodčí vytelefonoval, aby nám náhradní doprava neujela, a taky nás osobně doprovodil přes rozkopané nádraží k nástupišti busů.
- Vlak do Lublaně (113 km/cca 2:15 hod. jízdy)
Bohužel, tohle byl náš poslední úspěch v souboji s tříhlavou železniční hydrou dopravců bývalého Rakouska-Uherska. Na webových stránkách slovinských železnic jsem zjistil, že návazný rychlík byl oficiálně nahrazen autobusem, který zastavuje jako osobák úplně všude, a do Villachu má dorazit nikoli 15 minut před odjezdem naší Vindobony, na kterou jsme měli vázanou naší jízdenku, nýbrž skoro hodinu poté. Veškeré naděje, že se přece jen vezeme rychlíkovým spojem, se rozplynuly ještě v Lublani, kde jsme vymetli asi čytři zastávky.
Informační kancelář ve Villachu nám vytiskla zpožděnky, opravňující k využití pozdějších spojů. Přestup ve Vídni proběhnul v pohodě, dokonce se nám povedlo najít sezení pro čtyři osoby, kde jeden pár sedadel byl rezervován z Vídně do Brna a druhý z Brna do Prahy. Bohužel v Brně nás vyhnaly místenky na Prahu, naštěstí jsme našli volno o kus dál.
Sedm minut zpoždění, které jsme nabrali ještě ve Vídni, se dohnat nepodařilo. Naopak, v Pardubicích už jsme tušili, že ani poslední bus do Litvínova (odj. 21:45) nestíháme. Rozhodli jsme se počkat v Praze na noční vlak do Ústí. Mezi Roudnicí a Bohušovicemi jsme museli přestoupit na bus, což přineslo další zpoždění. Noční přípoje naštěstí nabyl zpestřen přestupem na sebe vždy čekají. Do Litvínova jsme dorazili kolem 2:15, ve 2:45 jsme došli domů. Celkem jsme si užili cca 19 hodin jízdy a čekání, viz skutečně realizovaný itinerář.
Nicméně výlet stál za to. Slovinský kras na jaře rozkvétá do krásy, krajina je úžasná a jeskyně super. Malinko mne mrzelo, že jsme měli smůlu a narazili jen na omezený zlomek z nabídky slovinských jídelních specialit a ani neochutnali vůbec žádný místní destilát. Závod samotný patřil k orientačně jednodušším, ale chybám se člověk nevyhnul.