Tojnárkovo stinné stránky
V dobách, kdy ještě v lesích žily víly… Podobně by začal svůj příběh každý průměrný pohádkář. A vědomě, nebo spíš z neznalosti, by nám všem podsouval, že víly už v našich lesích vyhynuly, což samozřejmě není pravda. Žijí tam dodnes, a bez nich by naše hvozdy vypadaly jinak. Veškeré lesní byliny by například rostly mnohem pomaleji, případně vůbec. Víly svým tancem totiž masírují stvoly pod sebou, což ve spojení s šelestem jejich jemných šatů povzbuzuje zvědavé býlí k růstu. Tráva, lesní kvítí, plodnice hub, borůvčí, ale též maliní, ostružiní a kopřivy zkrátka neodolají, a spěchají vyrašit, by se podívaly, co zajímavého se nahoře děje. Možná si jen těžko dokážete představit rej éterických bytostí v pichlavých keřících nebo kopřivách. Takové pochybnosti může vznášet jen člověk, kterému se nikdy v životě nepoštěstilo spatřit, nebo dokonce pohladit nožku či chodidlo lesní žínky. Věřte mi, že kůže vil je natolik jemná a pružná, že jí žádné trny ani žahavé ostny neublíží. Vytrénované plosky vílích chodidel zase bez problémů zvládají třebas i chůzi po ostrých střepech, kteroužto dovednost jsou bohužel nuceny uplatňovat stále častěji :-(.
Určitě se Vám na mysl vkrádá otázka: „A proč tedy nikdo nikdy žádnou lesní vílu nepotkal?“ Odpověď je jednoduchá: “Ale potkal, jen o tom nejspíš nevěděl“. Víly jsou plaché, většinou se skrývají hluboko v lesích, a když se blíží někdo nepovolaný, umí se zneviditelnit. Na dálku je zahlédlo jen pár šťastlivců, a ti, kteří se s nimi setkali zblízka, se dají spočítat na prstech jedné ruky neopatrně přiblížené k cirkulárce. O jednom takovém setkání Vám teď budu vyprávět.
Běžně si vílu představíte jako bezstarostnou dívku, která se jen baví tancem, užívá si čerstvého vzduchu, nic ji netrápí a vůbec se má skvěle. Jenomže skutečnost je poněkud méně romantická. Den víly začíná již brzy ráno budíčkem těsně před svítáním. Pokud se tedy nevrací z noční směny. Ano, víly pracují v turnusech ranní, odpolední, noční…, jako v normální fabrice. Pravidelně se střídají po osmi hodinách, prokládaných snídaní, obědem a večeří na základně. Jednou tančí v lese, jindy v kuchyni zpracovávají lesní plody pro závodní jídelnu (i když jí tak neříkají).
Tančí se přesně podle plánu, někdy poblíže tábora, jindy i několik kilometrů daleko. Když mistrová zavelí rozchod na jídlo, všechny divoženky spěchají domů, aby se co nejrychleji najedly a maximálně prodloužily odpočinek. Pravidelná strava je pro víly velmi důležitá, hladová nymfa totiž nemá dost energie na to stát se neviditelnou.
Vztahy v ženském kolektivu bývají někdy komplikované, víla Bumbálka by o tom mohla vyprávět. Své jméno získala už v dětství, kdy jí zachutnal nektar z lesních hluchavek. Vyrostla v krásnou, hodnou a chytrou dívku, přesto, nebo právě proto, ji kolegyně z její směny neměly rády. Bumbálka pracovala svědomitě, ale nebyla tak rychlá jako ostatní, a také měla problémy s orientací v terénu. Nezřídka se stávalo, že po vyhlášení jídelní přestávky jí spolupracovnice schválně utekly, načež zůstala sama uprostřed lesa a nestihla se najíst. Hodná Bumbálka si však nikdy nestěžovala, a všechny ústrky trpělivě a pokorně snášela.
Jednoho dne bylo třeba obtančit palouk skoro 4 kilometry od základny, čehož škodolibé víly opět zneužily. Hned po začátku polední pauzy se rozběhly a nechaly chudinku Bumbálku samotnou na pasece. Opakovaný vtip není vtipem, a Bumbálce opravdu do smíchu moc nebylo. Už se ani nepokoušela najít jídelnu sama, jen rezignovaně usedla na pařez a tiše naříkala. Její pláč zaslechl Honza, který šel náhodou kolem. Přišel proti větru, takže nešťastnou vílu zaskočil. Ta se hned pokusila zneviditelnit, ale ouha, hlad jí kouzlit nedovolil, a na útěk jí síly rovněž nezbývaly.
„Potřebuješ pomoci?“ optal se kolemjdoucí.
„Ne, děkuji,“ odvětila lesní víla.
„Počkej, přece nepláčeš pro nic za nic. Ztratila ses?“ vyzvídal mladík.
„Ne, vlastně ano, vlastně ne. Ztratila bych se, kdybych šla na oběd,“ brebtla zmateně Bumbálka.
„Cože?“ podivil se Honza.
Víla se zamyslela: „No, jak bych ti to vysvětlila… My tady pracovaly, a když přišel čas oběda, tak mi ostatní utekly.“
„Kdo my?“ chtěl zvědět chlapec.
„Já a moje lesní parta,“ vypadlo z víly.
„A to tě tu nechali schválně?“ kroutil hlavou Honza.
„Jo, a není to poprvé. A já neumím sama najít tábor s jídelnou,“ špitla Bumbálka.
„Aha, a kde ho máte?“ optal se hoch.
„Já nevím,“ hlesla víla a zavzlykala.
„Aspoň jak je daleko?“ zkoušel se dopídit Honza.
„Fakt netuším, já se v lese vůbec nevyznám. Je tam potůček s rybníčkem.“ odpověděla rezignovaně.
„Jediný rybníček v tomhle lese je pár kiláků odsud severním směrem. Dělám tady mapu pro orientační běh, mohu tě tam zavést. Jmenuji se Honza.“
„Já Bumbálka. Budu moc ráda,“ a poprvé se usmála.
„Zvláštní jméno,“ přemítal nahlas Honza. „Není to spíš přezdívka?“
„Víš, já nejsem obyčejná holka. Asi bych ti to neměla říkat, ale já jsem víla,“ přiznala se Bumbálka.
„Víla?“ opáčil Honza a pro sebe si pomyslel: „Sakra, taková pěkná holka, a ono jí hrabe. Ale ven z lesa jí dostanu, sama to nezvládne.“
„Normálně bych se před tebou schovala, ale mám hlad, a tak se nemůžu stát neviditelnou,“ pokračovala víla.
„Jasně,“ odvětil Honza a snažil se zatvářit chápavě. Moc se mu to nepovedlo.
„Nevěříš mi, viď? Nemáš prosím tě něco k jídlu?“ poprosila Bumbálka.
„Zbyl mi od rána jeden banán, chceš?“ nabídl Honza a zašátral v batohu.
„Dík,“ řekla víla a hltavě se zakousla do ovoce.
Odhodila banánovou slupku a řekla: „Něco ti ukážu.“
A najednou byla fuč.
„Kam jsi zmizela?“ ptal se notně překvapený Honza.
„Nikam, jsem pořád tady :-),“ pobaveně odvětila Bumbálka.
„Asi jsem dostal úpal,“ pronesl Honza.
„To není úpal, ale kouzlo,“ snažila se mu vysvětlit víla, a opět se mu zjevila.
„Ty vado, to myslíš vážně?“ nepřestával se divit Honza.
„Jo, můžu teď zase zmizet,“ a jak řekla, tak udělala.
„Ne, počkej! Já už ti věřím,“ vykřikl Honza. „Dovedu tě k tomu rybníku.“
„Akorát to musíme zaonačit, aby si ostatní víly ničeho nevšimly,“ žadonila Bumbálka.
„Jasně, já půjdu před tebou a kolem rybníka jen projdu jakoby nic.“
„Jseš moc hodnej,“ poděkovala víla úsměvem.
„Rádo se stalo,“ usmál se i Honza, a oba vyrazili společně na sever.
Těsně před táborem nastal čas loučení. Oba dva cítili, že by se rádi ještě někdy setkali.
Honza se osmělil: „Uvidíme se ještě někdy?“
„Já nevím,“ odpověděla plaše víla.
„Naučil bych tě, jak se neztratit v lese. Přinesu ti mapu.“
„To by bylo fajn.“ souhlasila Bumbálka.
„Tak zítra v poledne na stejném místě,“ navrhnul Honza.
„Zítra mám sice volno, ale když já tam netrefím,“ odvětila víla, a smutek v jejím hlase postřehl i Honza.
„Dobře. Tak já se zítra kolem dvanácté jen tak projdu kolem vašeho tábora. Stačí, když vyrazíš pomalu za mnou. Klidně jako neviditelná, už si zvykám :-).“
A tak se i stalo. Když oba došli na paseku setkání, Bumbálka se zviditelnila hned vedle Honzy. Oba měli takovou radost, že se okamžitě mimoděk objali. Přišlo to samo od sebe.
Poté začal Honza vysvětlovat: „Tohle je mapa, a tohle buzola. Její střelka vždy ukazuje na sever, mapu si podle ní zorientuješ, aby sever na mapě a na buzole byly v souladu. Takhle. A teď vidíš: támhleta skalka je na západě, ten posed na východě, paseka je obdélník protáhlý severojižním směrem… Jasné?“
„Jasné,“ odvětila víla, z výrazu její tváře však bylo zřejmé, že bude třeba dalšího výkladu.
„OK, tak se projdeme po cestách. Mapu drž pořád zorientovanou k severu. Vyrážíme pěšinou na jih, na křižovatce zahneme doleva, tedy na východ. Na rozcestí se dáme doprava, a jdeme zas jižním směrem. Teď ještě jednou odbočíme doprava, a vidíš, kráčíme na západ.“
Výuka zdárně pokračovala až do okamžiku, kdy oba společně zakopli o větev, a se smíchem na rtech se svalili do mechu. Jejich rty se k sobě přiblížily natolik, že mezi nimi už místo pro smích nezbylo. Následovala přestávka, kterou nebudu detailněji popisovat. Oba milenci se začali pravidelně scházet, jejich vztah ale vůbec nebyl jednoduchý. Víly nemohou žít trvale mimo les, a špatně snášejí delší pobyt v lidských obydlích. Je zdokumentováno několik případů, kdy se lesní žínka zamilovala do člověka, odstěhovala se za ním do paneláku, a časem se proměnila v hroznou čarodějnici.
Aby k sobě měli co nejblíže, postavil si Honza domeček na nedalekém lesním paloučku. Každoročně se oba museli vyrovnat s několikaměsíčním odloučením během zimy, kdy se víly, stejně jako někteří ptáci, stěhují do teplých krajin. Nicméně pokud je mi známo, tak jim láska vydržela dodnes.
Vidíte, jak náhoda dokáže přinést radost jak člověku, tak bytosti nadpozemské. A věřte, víly opravdu existují. Říká se: „Kdo nevěří, ať tam běží“. Tak neváhejte a vyrazte do lesů s mapou a buzolou :-).