Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Sobota 23. až neděle 24. července - závod WRC 2016
Nyní je čas sepsat reportáž z MS v rogainingu 2016. Moc se mi do toho nechce, neb kvůli mé blbosti závod nedopadl tak jak by mohl, a zároveň je mi jasné, že tento příběh jednou pro vždy vyřeší všechny vaše případné pochybnosti o tom, zda Tojnar je či není pako.
Honzíkovi s Verčou jsem domluvil účast na pořadatelských inspekčních vyjížďkách do závodního prostoru. V teréňáku ředitele mistrovství vyráželi do buše a pořizovali fotky pro tuto reportáž, zatímco jejich otec bojoval do roztrhání těla. Kdyby jen těla. Ale popořadě.
Nejdůležitější rogainingová akce roku měla štěstí na počasí. O den dříve panovalo docela úmorné vedro, ale před startem i po něm panovaly takřka ideální běžecké podmínky. Předrogainingové přípravy jsou pro mne vždycky stresující, ale tady mi čas utíkal ještě rychleji, jelikož jsme se Sádlem tábořili každý jinde. Pořád jsem odbíhal do stanu pro fixu, brýle atp. Přesto se nám během tří hodin podařilo vymyslet super záměr, kolem 105 km s variantami úniku či zkrácení na závěr. Návrat do hash house jsme jako nevýhodný nakonec zavrhli. Během první denní fáze jsme hodlali vysbírat těžký, ale bodově hodnotný sektor na jihu mapy, a po 37 km se již za tmy občerstvit v All Night Cafe. Po nočním vyčištění severovýchodu mapy, kde jsme mohli využít cestovky, jsme se chtěli vracet po severní větvi do cíle, viz plán trasy WRC 2016:
Ze začátku šlo vše hladce. Úvodních deset kiláků jsme v pohodě, ale ve slušném tempu klusali v davu po orientačně ne příliš náročných obíhačkách.
Občas jsme si otestovali postup napřímo přes skalnaté hřebeny, což časově vycházelo zhruba na stejno, jen s větší hrozbou rizika, že se někde zasekneme. A také podrážky bot dostávaly víc zabrat. Ty moje však byly načaté již z předzávodního tréninku, a přestože jsem tajně doufal, že podešev vydrží, zázrak se nekonal. Na zhruba 12. kilometru mi začala podrážka odpadávat. Část mi zůstala přilepena k patě, plandala a zachytávala se o vše, co mi přišlo do cesty. Sádlo na mne musel čekat, a když se dozvěděl, s čím zápasím, zcela evidentně neskrýval nadšení. Já sám bych se nejradši zahrabal sto metrů pod zem. Pokazil jsem nám oběma závod, spílal jsem si do idiotů a v duchu probíral všechna kdyby. Kdybych nedal na pokyny a vzal si své zánovní Salomony, které jsem nechal doma, jelikož na webu MS psali, že tento typ obuvi se jednomu z pořadatelů rozpadnul po třech hodinách v terénu MS, kdybych si vzal normální špunťáky a ne hřebíky, které tvrdé australské podloží vypáčilo i se špunty a kusy pryžové podrážky…
Když se všechny odchlíplé gumy definitivně urvaly, mohl jsem na hladké podešvi i popoběhnout. Podlouzával jsem, ale mohl jsem pokračovat dál. Jenže jsme neměli jistotu, zda se konstrukce bot nerozpadne úplně, proto jsme se dohodli, že nebudeme riskovat a vrátíme se do cíle. Cestou jsme posbírali co se dalo, ve srovnání s původní trasou však šlo o mizernou sklizeň. Poetické rudnutí skal během soumraku jsme si ani neužili, měli jsme jiné starosti. Pak se docela rychle setmělo a my se dotrmáceli do Hash House.
Dopřáli jsme si 50 minut odpočinku. Přezul jsem do náhradních tenisek, vyztužil jsem si je lepící páskou, a tu jsem pro sichr přibalil i na cestu. Vyrazili jsme do chladivé noci, a hned na první kontrole (k. 81) jsme nechali pět minutek. Dalších 6 min. jsme strávili na Water pointu, poté jsme začali sbírat kontroly na severu mapy. směrem na východ. Noční etapa byla opravdu náročná, zejména její začátek, než vylezl měsíc a osvítil obrysy okolního terénu. Vím o jednom týmu, který za celou noc nenašel ani jednu kontrolu. Míra však vše skvěle umapoval. Náhradní tenisky mi na skalách moc nedržely, párkrát jsem je musel přelepit, ale do cíle mne donesly. Botky z prvního kola jsem po vyfocení rovnou vyhodil do koše:
Celkem jsme během závodu urazili cca 100 km s převýšením 2643 m. Naší trasu jsem zpracoval do analýzy WRC 2016 a nahrál na Play Maps.
Přes všechny potíže jsme nedopadli vůbec špatně, viz výsledky WRC 2016. 16. místo overall bych před závodem bral všemi deseti, jenže kdybych nebyl debil, mohli jsme těch 100 odběhnutých kilometrů investovat mnohem lépe, a skončili bychom celkově třetí. No nic, na kdyby se nehraje.
Po vyhlášení jsem si krátce odpočal a museli jsme popojet směrem k Uluru. Nejprve jsme si dojeli natankovat a nakoupit do Alice Springs.
- Přejezd do Alice Springs - Caltex (84.6 km, 1:27 hod. jízdy)
- Přejezd v Alice Springs do Woolworths (1.2 km, 5 min. jízdy)
Poté jsme se přesunuli na free parkoviště Desert Oaks Rest Area (GPS souřadnice: S24.90455° E133.19596°), kde jsme přespali.
- Přejezd Desert Oaks Rest Area (168 km, 2:23 hod. jízdy)
