Tojnárkovo stinné stránky
Ráno jsme se probudili kolem sedmé. Z Jéňova spacáku se ozývaly podivné zvuky. “Sakra, sakra! To není dobré. Sakra!” Nevěnoval jsem tomu pozornost, předpokládal jsem, že nejspíš jako obvykle hledá doklady či peněženku. Jenže během snídaně z něj vypadlo, že v noci při cestě na malou zakopnul a přeletěl přes zídku vedle verandy. Na pravé ruce se mu udělala boule a nemohl jí zvednout, celé rameno i jeho okolí se mu zbarvilo do modrofialova. Všichni jsme si zabalili a Jéńa zkusil nandat batoh. S Foxovo pomocí uspěl, ale při jakémkoli pokusu o pohyb trpěl. Jelikož nás čekal náročný pochod s pravděpodobnou potřebou zapojit i přední končetiny, raději se rozhodl pro návrat na základnu. Když nás ujistil, že je schopen dojít aspoň deset kiláků na bus do Granadilla, svěřil jsem mu klíče od bytu a poprosil, aby se ozval hned, jak dojde domů. Z našeho výletu se tak stala expedice, dle Jéňovy definice: výlet, na rozdíl od expedice, nemá oběti :-). Snad se za pár dní znovu shledáme.
Rozdělili jsme si část jeho zásob pití, které nakoupil na dva následující dny. Díky tomu jsme nakonec potřebovali jen minimum vody nabrané z nejistého, možná i několik dní neodpouštěného zdroje v kempu. Fox si řekl i o Jéňův spacák, prý mu v jeho pytli byla zima.
S menším zpožděním (odchod kolem 9:15) jsme vyrazili na nejdelší a nejkopcovatější etapu (21 km/2004 m převýšení). Zpočátku stezka vedla v příjemném stínu lesa, podél vodovodního potrubí a lomů, kde se kdysi těžila voda. Stopy po vodním živlu jsme potkávali všude. Koryta vymletá ve skále naznačovala, jaký tu asi musí být hukot, když pořádně zaprší.
Zóna souvislého lesa skončila zhruba ve 2200 metrech nad mořem. Nad námi čněly vrcholky Guajara (2718 m) a Morra del Río (2529 m). Při ohlédnutí zpátečním směrem na nás z moře vykouknul ostrov Gran Canaria.
Stezka pokračovala lávovou sutí až k Fuente Pimentera. V dáli se zjevil vrcholek Pico de Teide. Pramen Pimentera byl ve skutečnosti jen louže, my naštěstí měli vody dost.
Sešli jsme do sedla Degollada Guajara (2370 m) s nádherným výhledem na Pico de Teide, Montaña Blanca a údolí Valle Chiñoque pod námi.
Po pár minutách odpočinku jsme začali klesat do Valle Chiñoque a obdivovali jeho lávová pole. Z nich nejzajímavější je El Tabonal Negro. Svým půdorysem připomíná pravěký řezací nástroj “Tabona”, který Guančové, původní obyvatelé ostrova, vyráběli z obsidiánu.
Pěkné jsou i pohledy východním směrem ku hřebeni Morra del Río/Roque de la Grieta/Topo la Grieta, nebo západním směrem na Roque del Agua.
Z hlavní cesty Pista siete Cañadas jsme po chvíli odbočili na sever směrem k Sanatorio, souboru několika budov, které měly sloužit jako léčebna plicních chorob. Podobně jako v případě projektu leprosária Abades na východním pobřeží Tenerife, ani zde nikdy neléčili byť jen jediného pacienta.
Naším cílem bylo obloukem obejít hlavní parkoviště u lanovky, a nenechat se chytit na cestě S-7 k refugiu Altavista, která dle informací na webu národního parku Teide měla být v době naší návštěvy uzavřená, viz plánek tras parku.
Obavy z řádění rangerů se naštěstí nepotvrdily. Po “zakázané stezce”, ve skutečnosti široké dálnici, proudily davy turistů oběma směry, a nikdo je, ani nás, nekontroloval.
Obdivovali jsme Huevos del Teide (Teide Vejce), obrovské sopečné pumy, které doletěly až několik kilometrů daleko. Nechtěl bych být na místě zrovna ve chvíli, kdy sopka ta vejce snášela :-).
Černá láva byla čím víc černější, soumrak se blížil rychleji než cílové refugio. I v šeru jsme si naštěstí všimli místního vzácného endemického brouka Pimelia ascendens, a nezašlápli ho.
K refugiu de Altavista (3250 m) (GPS souřadnice: N28.27434° W16.62939°) jsme dorazili ještě za světla, kolem 20:00.
Hlavní budova refugia, včetně přístupu k vodě, byla zavřená. S tím jsme počítali. Bohužel jen částečně se nám vyplnila naděje, že noc přečkáme v přilehlé útulně na posteli. Ze šesti volných míst, nabízených systémem kdo dřív přijde, ten bydlí, už čtyři okupovali nějací Francouzi. Páté zabral Fox a poslední zbylo na Beruši. Mne s Honzíkem čekal bivak pod širákem. Trošku sice foukalo, ale na zápraží chaty nás ochránila zídka podobná té, o kterou se zrakvil Jéňa. Při nočním odskočení jsem si dával sakra bacha, abych neskončil jako on. Tady bych navíc dopadl z mnohem větší výšky :-).
Jéňovi jsem se nedovolal, zpráva od něj nepřišla.
Zima nám nebyla, teplota během noci nepoklesla pod 5°C, nicméně já se svým lehkým spaním jsem se stejně moc nevyspal. Dlouho do noci kolem nás proudili sestupující čelovkáři, a kolem čtvrté ráno už začali nastupovat první lovci svítání na vrcholu Pico de Teide. Mé tělo naštěstí příliš dlouhý odpočinek nevyžaduje :-).