Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pátek 9. dubna – mlžný prales El Pijaral
Dopoledne jsem zpracovával fotky a dobaloval věci na výlet do mlžného pralesa El Pijaral. Vyrazili jsme ve čtyřech, s Jéňou, ale bez Verči, která se musela věnovat škole. Cesta do hlavního města Santa Cruz přímým busem 111 po dálnici utekla rychle.
- Trasa busu San Isidro – Intercambiador St. Cruz (58 km, 41 min. jízdy, cena 4.55 €/os.)
Návazný spoj nám jel až ve tři odpoledne, tak jsme v pohodě stíhali nakoupit balenou vodu i zajít na oběd v Cafeteria Claudia. Bez chytrého telefonu bychom se ovšem nenajedli. Na žádost o jídelní lístek nám číšník přinesl QR kód, který jsme si museli stáhnout do mobilu. Já si dopřál pár piv a 50 cm dlouhou klobásu s hranolkama, o kterou jsem se musel podělit s ostatními.
Po návratu zpět na autobusové nádraží Intercambiador St. Cruz jsme pokračovali linkou 947 do vesničky Chamorga. Počet cestujících v mikrobuse byl omezený na osm. My už byli uvnitř, a já s napětím čekal, co se stane, až přijde devátý zákazník. Rozuzlení jsem se nedočkal, nastoupilo přesně 8 osob. Předpokládám, že přímo na autobusáku by šofér pokutu neriskoval, dál na trase už ale vzal i čtyři lidi navíc.
Svezl nás po úzké silničce, klikatící se od moře až na hřebeny pohoří Anaga. Nádherné vyhlídky do jeho příkrých roklí jsme si během jízdy náramně užili. Řidič by asi přivítal, kdyby měl výhled aspoň za nejbližší zatáčku. Poměrně často na sebe musel upozorňovat troubením.
Spoj sice oficiálně končil u kapličky na začátku vesnice, v reálu dojel až do centra Chamorgy. Ředitel mikrobusu měl úplně stejný cíl jako my, hospodu Casa Alvaro :-).
- Trasa busu Intercambiador St. Cruz – Chamorga (39 km, 1:19 hod. jízdy, cena 0.75 €/os.)
Ačkoli se na první pohled zdálo, že zde kromě nápojů nic jiného nedostanete, stačilo se zeptat, a paní hostinská nám nabídla směs vepřového masa s nakrájenou bagetou. Podle internetu měla putyka zavírat v 17:00. My jsme odcházeli kolem 17:45, a místní štamgasty nikdo nevyháněl.
Ve vesnici najdete dva zdroje pitné vody, jeden přímo na zahrádce hospody, a druhý u kapličky.
V zahradách u kaple začíná stezka, která pozvolna stoupá vzhůru pralesními porosty vavřínových stromů k rozcestí Cruz del Draguillo.
- Trasa výšlapu k rozc. Cruz del Draguillo (1.4 km, 188 m převýšení/34 min. chůze, 6 min. pauzy)
Pokračovali jsme dál, a odskočili si na první vyhlídku. Přes závoj mraků jsem vyfotil skály s mořem v pozadí, horu Roque Icoso a osadu El Draguillo.
Pak už to byl jen kousek na vyhlídku Cabezo del Tejo, kde začíná Národní rezervace El Pijaral. Po její hranici vede turistická značka, na které dle cedule hrozí nebaťovská pokuta až 601.01 €, pokud jí projdete bez povolení. Permit je sice zdarma, ale správa parku ho vydává jen 45 osobám denně. Kdo nezažádá půl roku dopředu, má smůlu. Nebo může stejně jako my zvolit postup opačným směrem, do zakázané zóny jen nakouknout, a mlžným pralesem prokličkovat po Pista Cabezo del Tejo, kde se bumážka nevyžaduje. Dle mých předchozích zkušeností s pracovní dobou místních rangerů bychom nejspíš bez problémů prošli i hlídanou hřebenovku. Předpokládám totiž, že v šest večer už sedí všichni strážci parku doma u televize. Ovšem neověřovali jsme to.
- Trasa na vyhlídku Cabezo del Tejo (0.4 km, 124 m převýšení/11 min. chůze, 9 min. pauzy)
Široká cesta, kterou se vrací většina návštěvníků Pijaral parku, byla bohužel po celé své délce obložena exkrementy. A když jsme v místě původně plánovaného noclehu našli místo mapou slibovaného altánu jen dvě zasrané jeskyně, raději jsme trasu prošli celou, a od parkoviště na jejím konci ještě pokračovali dál z dosahu turistických řitních otvorů.
Pro bivak jsme si vyhlídli plošinku vedle vodárny v Barranco de Ijuana (GPS souřadnice: N28.56016° W16.16430°). Naprosto neočekávaně zde část vody zcela nekanársky neteče rourou, nýbrž korytem opravdového potůčku :-).
Ulehli jsme těsně po setmění. V opravdovém pralese, doslova jsme usnuli na vavřínech :-).
Trasa treku pralesem parku El Pijaral (3.6 km, 94 m převýšení/1 hod. chůze, 8 min. pauzy)