Tojnárkovo stinné stránky
Jak jsem popsal v první kapitole cestopisu, náš původní záměr dostat se na Kanáry přes Londýn ztroskotal, jelikož turismus nepatřil mezi uznatelné důvody pro vstup na území Velké Británie, ani v případě transitu. Návrat domů už ale Britové jako důvod uznávají, tak jsme pro cestu zpět hodlali využít již zakoupenou letenku společnosti Ryanair. Vědom si toho, že letištní budovu London Stansted kvůli Covidu mezi 17:00 až 5:00 zavírají, dotázal jsem se přímo na jejich chatu, zda je možné přečkat tranzitní noc někde v prostorách letiště. Odpověď překvapivě zněla, že v takovémto výjimečném případě můžeme počkat na sedadlech v Arrivals, viz přepis chatu. Že v případě transitu není třeba zakupovat COVID balíček (2 PCR testy za 200 liber plus zaplacení hotelu pro ubytování v karanténě), jsem měl též potvrzeno. Vstupní formuláře do UK, jsme vyplnili, byt uklidili a klíče vhodili do poštovní schránky dle dohody.
Naposledy jsme využili linku 111 a s dostatečným předstihem dorazili na letiště. Seděli jsme a průběžně si hlídali přepážku Ryanair, na které odbavovali dřívější spoje. Čekali jsme, až ukončí odbavování letu do Varšavy, ale cedule našeho letadla pořád nikde. Teprve když jsme se zeptali, řekli nám, že máme nejvyšší čas, a začali přebírat naše zavazadla. Jenomže pak se nespokojili se vstupním formulářem pro transit, chtěli ukázat potvrzení o zakoupeném COVID balíčku, přestože jsem jim ukazoval mail z ministerstva, že pro transit nutné není. Oni jako společnost prý údajně ručí za všechny cestující, že nikdo z nich neopustí letiště bez nastoupení karantény. Nepřesvědčilo je, ani když jsem jim ukázal souhlas Stansted Airport, že nás nechají noc prosedět v Arrivals. Na palubu nás prostě nevpustili, dle mého neoprávněně. Ani pokus vyreklamovat si aspoň potvrzení o důvodech nevpuštění do letadla neuspěl.
A tak jsme zase hledali náhradní variantu přepravy. Naštěstí večer letěl starý dobrý Wizzair do Vídně. Ještě jednou jsme se rozhodli uvěřit ministerským úředníkům, že Rakousko v případě následného transitu do další země nevyžaduje vyplnění vstupního formuláře. A světe div se, vídeňští celníci se po našem příletu kolem druhé hodiny ráno spokojili s pouhým vyslovením slůvka transit, a nechali nás jít, kam chceme. Tzn. někde si sednout a počkat na první ranní vlak směr stanice Wien Hauptbahnhof (přestup ve stanici Rennweg). Za pár minut jsme pokračovali EC Sobieski do Břeclavi, kde nám jízdní řád sliboval krásné tři přestupní minuty na Slovenskou strelu. Naštěstí oba vlaky přijely v jeden okamžik na stejné nástupiště. Když jsme se ujistili, že v Praze budeme včas, zakoupili jsme si jízdenky až domů, přesprintovali na rychlík do Ústí, a ve 14:30 už jsme byli v Litvínově.
Trasa letu Tenerife–Vídeň (3617 km, 4:29 hod. letu)